LETEM SVĚTEM

Pondělí 5.12.2005 - Thonburi, Wat Arun, Wat Pho, Grand Palace, Muzeum královských lodí, Nonthaburi

Ráno jsme probuzeni kolem šesti. Před sedmou jsme vyrazili do ulic velkoměsta. Kousek od ubytovny jsme si zastavili tuk-tuk. Chtěli jsme k přístavišti lodí u mostu Memorial Bridge, který je kousek od bývalé Portugalské čtvrti, kde jsme chtěli dnešní den zahájit. Původně chtěl 100 THB, ale nakonec jsme se domluvili na 40 bahtech. Zavezl nás k nějakému přístavišti vodní MHD na řece Chao Phraya a řekl, že tady jsou lodě. Zdálo se nám to nějaké krátké, ale co, je místní, tak to zná, ne? Říkali jsme si. Zaplatili jsme mu 40 bahtů a odjel. Nakonec jsme zjistili, že jsme asi 5 minut pěší chůze od Khao San, takže nás pěkně napálil. Syčák jeden.
Lodní dopravu zajišťuje společnost Chao Phraya Express Boat.
Expresní lodě jsou dlouhé štíhlé lodní „autobusy", které rychle brázdí řeku Chao Phraya v obou směrech. Lodě jsou označeny barevnými vlaječkami.
Jedeme lodí ze zastávky Phra Athit, odkud jezdí lodě bez vlaječky, to znamená, že zastavují na každé zastávce. To aby se nám nestalo, že budeme kroužit po řece sem a tam a náš kýžený cíl vždy mineme. Ostatní lodě mají na zádi barevné vlaječky a podle nich staví jen někde (na příslušných zastávkách jsou odpovídající praporky). Lodě přistávají a vyplouvají velice rychle, manévr řídí píšťalkou "plavčík" na nekryté zádi, kudy se také během pár sekund nastoupí a vystoupí, zdržení je minimální. Platí se po vyzvání během plavby. V některých přístavištích jsou dokonce pokladny.
Nejlevnější loď stojí 9 THB (asi asi 5,40 Kč), nejdražší 32 THB ( asi 19 Kč). Zjistili jsme výhody zdejší lodní dopravy. Je to levná, příjemná a rychlá alternativa jiných způsobů dopravy ve věčně zacpaném Bangkoku. V Bangkoku (jako asi v celém Thajsku, co zatím pozorujeme) je totiž neuvěřitelně rušný provoz (třeba v onom Bangkoku jsou prakticky po celý den plné všechny jízdní pruhy ve všech možných i nemožných směrech, a jak jsem psal dříve, není asi úplně neobvyklé, že v jednom směru je i 6 pruhů). Doveze vás to skoro kamkoliv v Bangkoku podél hlavního toku řeky Chao Phraya a pak už se na konkrétní místo dopravíte jedním z četných druhů dopravy (autobus, songthaew, motorka, rikša, tuk-tuk, metro, nadzemní dráha, ...). Už jsme vyzkoušeli téměř všechny (kromě metra).
Když tak ještě píšu o těch cenách, Radim si vyhlásil takovou soukromou soutěž o nejlevnější zboží v Thajsku. Respektive o to, jak nakoupit co nejvíce za co nejméně peněz. Horkými kandidáty jsou thajské nudle coby oběd ve stánku na ulici za 10 THB (6 Kč), doprava autobusem přes kus Bangkokou za 6 THB (3,60 Kč), převoz přes řeku Chao Phraya na druhý břeh za 3 THB (1,80 Kč), pohlednice za 2 THB (1,20 Kč), či jakési ovoce za 1 THB (0,60 Kč), tu ovšem nevím, za jaké to bylo množství. Každopádně jsou to pro nás legrační ceny.
V přístavišti pozorujeme jednu Thajku, jak v pytlíku s vodou přináší nějakou rybku. Chvilku se modlí a potom rybku pouští do řeky. Kdesi jsem četl, že někde Thajci pro zvýšení šance na štěstí i do budoucnosti si mohou koupit malého ptáčka, kteří jsou namačkáni v celých hejnech v klecích. Ptáčník přemístí požadovaný počet zajatců do maličké klícky, odkud pak „zákazník" tvorečky vypustí na svobodu, čímž vykoná dobrý skutek. Možná to bylo něco podobného.
My jedeme k mostu Memorial Bridge (Saphan Phut) za 9 THB. Nejdříve procházíme kolem chrámu Wat Prayoon ve čtvrti Thonburi. Wat Prayoon, je pěšky asi 2 km od Wat Arunu, dle průvodce po proudu řeky, dle mého pozorování proti proudu. Jen tak pro zajímavost Thonburi bylo 15 let mezi pádem Ayutthayi a založením Bangkoku hlavním městem Thajska. Procházíme velmi chudými čtvrtěmi a také někdejší Portugalskou čtvrtí, kde vidíme první katolický kostel v Thajsku, Santa Cruz.
Nachází se zde chatrče postavené ze všeho co je po ruce (taktak, že se nezhroutí do kanálu). Nahlížíme lidem do baráků, ale vůbec jim to nevadí, div jim neprocházíme obývákem.
Pozorujeme jednu místní ženu jak se sprchuje. No sprchuje, není asi to správné slovo. Zkrátka přes oblečení se mydlí a polévá kýblem. Jiní zase sypou odpadky z okna přímo do kanálu.
Wat Arun, chrám ranních červánků (nebo také Chrám jitřního úsvitu, v thajštině znamená arun úsvit) je skvostnou dominantou Bangkoku. Je to ohromná mozaiková pagoda, nejvyšší ze všech. Vstupné za dvacku.
Vystoupit po schodech na nejvyšší prang se nedá pro mřížová vrátka, která přístup uzavírají. Na mříži je cedulka, varující, že postihem za stoupnutí si na vrátka při focení bude zabavení filmu. Nejhezčí pohled na chrám je od řeky (možná taky proto je vyobrazen na desetibahtové minci a v logu TATu).
Hlavní práng (věž) i čtyři věže, které ho obklopují, jsou zdobeny složitými ornamenty z pestrobarevných porcelánových střípků. Jednotlivé úrovně podepírají sochy mytických postav, například démoni jakšové či půvabné létající bytosti kinnari.
Chrám Wat Arun je jeden z nejkrásnějších, které jsme v Thajsku viděli a určitě by si ho nikdo neměl nechat ujít.
Expresní lodě doplňují přívozy, které převážejí cestující z jednoho břehu na druhý. Za 3 bahty se přesouváme na druhou stranu, na zastávku Tha Tien. Mají zde nejlevnější pohledy snad v celém Thajsku. Malé za 2 a velké za 4 bahty. Tak jsem si jich koupil hned asi 22. Navíc prodavač byl tak důvěřivý, že tam měl misku, do které se mu měli hodit peníze. Ani si pohledy nepřepočítával, o penězích ani nemluvím. To je důvěra! Nemohli jsme zklamat jeho důvěru. Dávám si pečené banány na grilu za 10 THB (různé druhy).
Nejdříve směřujeme k chrámu Wat Pho. Zastavuje nás tuk-tukář a tvrdí, že Wat Pho i vedlejší Grand Palace se otevře až ve 13 hodin, ať tam nechodíme, a že nás zaveze jinam. Samozřejmě to nebyla pravda, chtěl jenom ryto. Celý areál kypí životem, je totiž státní svátek a všichni mají volno. Platíme vstupné 20 THB.
Chrámový komplex Wat Pho se nám moc líbí. Je to nejstarší chrám v Bangkoku a je starší než město samo, byl založen v 17. století. Jsou tu mozaikové pagody, které jsem ještě neviděl – nádhera. Z takových pagod je tady udělaný skoro „les".
No a taky ohromný, pozlacený, ležící Buddha, dlouhý 46 a vysoký 15 metrů. Je to jedna z často zobrazovaných Buddhových poloh - tato symbolizuje Buddhu před smrtí (většinou říkají před vstupem do nirvány). Svatyně je sotva větší než socha. Je to fuška dostat ho najednou do hledáčku foťáku. Maximálně se Vám tam vejde jen jeho zářící, pětimetrový úsměv.
A to nemluvím o chodidlech vykládaných perletí a pravými perlami. Najdete na nich 108 posvátných znaků lakšana, tedy příznivých znamení, podle kterých se pozná skutečný Buddha.
Obcházíme ho kolem dokola. Za 20 THB si můžete koupit mističku s drobáky (satangy). Ty pak vhazujete do ocelových džbánů podél zadní stěny (je jich tu 108). Vložíte-li to poctivě do každého džbánu, prý Vás čeká dlouhý život a šťestí. Už jsem si toho všiml i v jiných chrámech. Procházíme si celý komplex kláštera a lezeme i do postranních chrámů – je tam klid, ticho a krásně. Spousta zlatých buddhů.
V chrámu trávíme dlouhou dobu, protože je opravdu nádherný. Určitě si všimnete velkých kamenných soch, z nichž mnohé mají komické západní rysy, široké klobouky, velké nosy a vousy. Tyto sochy se používaly jako zátěž na lodích dovážejících rýži z Číny.
Chrám byl první thajskou univerzitou a dosud je centrem tradiční medicíny, především proslulých thajských masáží. Můžete si masáž nechat udělat (tzn. nechat se polámat) nebo se jí naučit v kurzech, které tady pořádají v thajštině nebo v angličtině.
Pomocí průvodce se seznamujeme s hlavními typy staveb v klášterních komplexech (wat znamená klášter):
čedí (that) - věž zhruba tvaru vysokého kužele, sloužící k uchovávání ostatků významné osoby (krále) nebo relikvií Buddhy (pramen vlasů, úlomek kosti)
bot – neboli modlitební síň je vyhrazena převážně mnichům, připomíná viharn, ale obklopují jej posvátné hraniční kameny bai sema (vymezují posvátné území botu), uvnitř je často umístěna hlavní socha Buddhy ve watu,
viharn – shromažďovací síň, prostor (budova) v klášteře určený laikům, podobná botu, ale obvykle je větší a není ohraničena hraničními kameny, v jednom watu může být více viharnů
prang - centrální věž khmerského chrámu; i zde bývají ukryty ostatky.
Po pravdě řečeno, po celou dobu v Thajsku jsme měli jasno jen v tom, co je to čedí, ovšem splývalo nám s prangem. Rovněž rozdíl mezi botem a viharnem jsme neuměli rozpoznat.

Poblíž chrámu se rozkládá Sanam Luang („pole králů" nebo taky „královský pozemek"), velké prostranství, které slouží jako shromaždiště při státních příležitostech a ceremoniích. Relaxujeme na trávě. Paní nám dokonce nabídla svou matraci na zemi na sezení. Objednáváme si nudle za 10 THB (byly výborné) a Pepsi v plechovce za 15 THB (symbolické ceny).
Před Grand Palace se koná slavnostní přehlídka na koních. Hned potom naběhne úklidová četa a nepořádek po koních zamete. Pořádek musí být.
Míříme k chrámu Wat Phra Kaeo, který náleží ke komplexu Velkého paláce (Grand Palace). Je to kousek, vlastně sousedí s Wat Pho a tak jdeme pěšky. Ani se nesnažíme vysvětlovat nápomocným Thajcům, že jdeme z Wat Pho a tedy správně. Furt nás někdo diriguje na opačný směr. Všude jsou davy lidí, a bodejď by ne, když je dneska vstup zadarmo. Jinak se platí krvavých 200 THB. Jelikož se jedná o nejposvátnější thajskou svatyni, u vchodu kontrolují vhodnost oblečení a obutí. Nesmí se vstupovat v tílku, šortkách, průsvitném oděvu, sarongu, minisukni a sandálech bez paty. V průvodci píšou, že pokud v zavazdle nic lepšího nenajdete, zdarma Vám v kanceláři něco vhodného půjčí. No já jsem samozřejmě měl kraťasy, přece se v tom horku nebudu pařit v dlouhých kalhotách. Taky mi venku půjčují volné kalhoty, ale za 50 THB a dalších 50 je kauce. To mám za to, že neplatím vstupné. I když řeknu Vám, že raději bych to vstupné zaplatil a procházel se prázdným areálem, než se prodírat davy lidí a nic nevidět. Byli jsme z toho tak otrávení, že jsme chrám v letu prošli a vypadli. Ale musím podotknout, že areál je opravdu zlatá nádhera. Mozaiky se na sluníčku krásně třpytí a zlatá pagoda člověka úplně oslňuje. Ocitáme se ve zlato-barevném království. Spousta staveb zdobených barevnými sklíčky či pozlacením je nahuštěno na sobě a člověk neví, kam se dřív podívat a co dřív fotit.
Ale ty davy thajských poutníků, to je hrůza. Všichni si hledají nejvhodnější místo, kde by si sedli a počkali na krále, jehož příchod je ohlášen na 17 hodin. V průvodci čteme, že nejvýraznější zlaté čedí kláštera bylo postaveno pro uchovávání úlomku Buddhovy hrudní kosti (v dalších dnech potkáváme čedí s ještě kurióznějšími relikviemi), dále že Smaragdového Buddhu v botu (hlavní svatyni) chrání 8 kamenů sema kolem svatyně, ozdobně zakrytých věžičkami. Smaragdový Buddha je nejuctívanější socha Buddhy v Thajsku - pochází prý ze Srí Lanky, je vyřezaná z jednoho kusu nikoli smaragu, ale jadeitu a byla objevena na počátku 15. století náhodou, když blesk udeřil do starého čedí. Po mnohém cestování a několika ukradeních je od konce 18. století v Bangkoku. Každý rok je třikrát převlékána (pro jednotlivá thajská roční období) samotným králem a pokaždé je to velká sláva. Po takové reklamě se těšíme, co uvidíme. Alespoň já jsem velmi zklamán. Z důvodu příchodu krále je právě tato svatyně do 17 hodiny uzavřena. Nicméně soška je jen 66 cm vysoká, umístěná v mnohametrové výšce na složitém oltáři a nesmí se fotit (přinejmenším ne zevnitř botu). Skoro není vidět. Kdybych si ji nepřiblížil kamerou, tak ani nevím, že tam je. Mohu jen potvrdit, že je opravdu zelená a oblečená do zlatého hávu.
Určitě vás upoutají hrůzostrašní šestimetroví kamenní démoni jakšové, kteří u bran chrámu střeží Smaragdového Buddhu a odhání zlé duchy.
Na horní terase navštěvuji královský panteon. Uvnitř jsou v životní velikosti bronzové a zlaté sochy všech králů dynastie Chakri, kteří vládli zemi od chvíle, kdy se Bangkok stal hlavním městem. Budova se pro veřejnost otvírá jen při zvláštních příležitostech, a to den narozenin krále, právě z této dynastie, určitě je. No aspoň něco. Arkádový ochoz kolem chrámového komplexu je pokrytý nástěnnými malbami z eposu Rámakien.
Když vycházíme ven, vracím kalhoty a při té příležitosti mi vnutili po dlouhém smlouvání 2 výjevy z Rámakienu na hedvábí. Teď se s tím budu do zbytku dovolené tahat. Tenhle kauf století jsem udělal podobně jako Radim, když se nechtěl nechat odbýt jeden opravdu zdatný obchodník a my mu nakonec neodolali. Když jsme šli dovnitř paláce, řekli jsme mu, že teď nic nekupujeme, že jdeme dovnitř a že to tam nebudeme s sebou tahat. Mysleli jsme, že jsme ho tím odbyli, ale chyba lávky. Když jsme se možná za hodinu vraceli zpět, ten syčák tam na nás normálně čekal a snad si to vše pamatoval a nedal nám pokoj, dokud jsme to nekoupili :-).

Jdeme na „zastávku" lodí. Cestou si kupujeme každý 2 větší džusy vylisované z čertsvých mandarinek, bez přidání vody a cukru (každý 20 THB).
V přístavišti si kupujeme lístek za 9 bahtů. Loď bez vlaječky nás přepravuje do přístaviště Prapinklao Bridge. Ze silnice se k Muzeu královských lodí jde mezi ploty po úzkých dřevěných chodnících a lávkách podél kanálů (zahlédli jsme zde plavat želvy a hada) a domů na kůlech. Sem tam ukazuje správný směr šipka.
Za chvilku přicházíme k Muzeu královských lodí (Royal Barge Museum). Vstupné je 30 THB. Pokud chcete fotit, musíte si připlatit 100 bahtů a při natáčení na kameru si připravte 200 THB. Tak si kupuju aspoň 2 pohledy za 14 bahtů. Nezaplatíš za focení, zaplať za pohledy. V rozměrné budově připomínající sklad je umístěna sbírka nejokázalejších člunů v Thajsku, které patří králi. Každé z těchto bezmála padesátimetrových plavidel je opatřeno mnoha vrstvami laku a bohatým zlacením a příď má vždy podobu mytologické postavy po vzoru lodí, jež používali králové ayutthajské éry.
Nejznámější je Sri Suphanahongsa, z jediného kusu týkového dřeva dlouhá přes 50 metrů a váží 15 tun, plaví se na ní král a královna a na přídi má bájného zlatého ptáka hansu podobného labuti.

Loď Anantanagaraj má na přídi sedmihlavého hada nága, na této lodi se převáží Buddhova socha.

Vracíme se zpátky k lodi. Pozorujeme děti cákající se v řece Chao Phraya. My bychom se z toho určitě přinejmenším osypali. Za 13 bahtů si kupujeme lístek a plujeme 40 minut po proudu řeky na sever do Nonthaburi, prvního města za severní hranicí Bangkoku. Je to poslední zastávka lodní linky. Už sama cesta po řece je zábavná. Lodě kličkují mezi velkými čluny s rýží i maličkými bárkami. Míjíme královskou loděnici, kde vidíme menší obřadní čluny, pivovar Singha, domky na kůlech a hausbóty se střídají s moderními stavbami. Když se blížíme k cíli, zrovna zde probíhají závody fregat. Nonthaburi je město durianů. Dokonce pouliční svítilny na promenádě jsou ve tvaru durianů.
Duriany odporně zapáchají. Proto se nesmí podávat v thajských hotelech a letadlech. Je považován za účinné afrodisiakum. Cena může dosahovat až 2500 bahtů za kus! Velikostí a tvarem připomínají mírně zploštělý ragbyový míč s tlustou, světle zelenou kůrou s krátkými ostny (duri znamének v malajštině „trn"). Plod se v místě jemného švu rozřízne ostrým nožem a uvnitř se objeví bílá dužnina obsahující žlutá semena s mazlavým obalem, a právě ten se jí. Duriany nejlépe chutnají v období, kdy je jejich zápach nejhorší, asi tři dny po utržení. Duriany se sklízí od dubna do června.
V místní prodejně hudebních nosičů si kupuji dvě cedla s thajskou hudbou (jedno za 140 a druhé za 160 THB). Paní mi je dokonce přehrála. V „7elevnu" si kupuji za 10 bahtů zmrzlinu. Procházíme se po místní tržnici vyhlášené kvalitním ovocem. Ale mají zde samozřejmě koření, ryby, maso aj. Před cestou zpátky si ještě dávám hot-dog za dvacku a spěcháme, aby nám neujela poslední loď v 18:20. Za tmy připlouváme kolem nádherného nasvíceného mostu Rámy VIII. do přístaviště Phra Athit (13 THB).
Tentokrát už ne tuk-tukem, ale pěšky přecházíme na Khao San, kde si ještě kupuji 7up a croissany. Ale můžu říct, že jsem dneska fakt utahaný. Ještě si dávám sprchu, dopisuju deník a usínám.

výdaje