LETEM SVĚTEM

Úterý 6.12.2005 - Bangkok - Moderní centrum, Hadí farma, Dům Jima Thompsona, Čínská čtvrť

Dneska vstáváme opět v 6 hodin. Snídám croissany. V 7:20 jsme se pěšky vydali k zastávce vodního MHD, Phra Athit. Za 13 THB, plujeme na zastávku Oriental, nazvané podle světoznámého hotelu Oriental, který v roce 1876 založili dva dánští námořní kapitáni. Nacházíme se v centrální části Bangkoku, nebo jak se říká těmto částem ve velkých městech, downtown. Právě tady, v okolí ulic Silom Road, Ploen Chit Road, Rama IV. Rd., na Siam Square se rozkládá rozlehlé a neustále se rozšiřující moderní centrum. Soustředí se zde finanční život, nejdůležitější nákupní centra, elegantní hotely a restaurace, ambasády, kanceláře aerolinek.
Silom je ve dne enklávou byznysmenů v oblecích, zatímco po setmění se jeho severní konec stává ohniskem nočního života. Sex bary proslulého Patpongu jsou tím největším lákadlem pro farangy. Uprostřed mrakodrapů skýtá zelené útočiště park Lumphini. V marketu si kupuji hot-dog za dvacku a horkou čokoládu za 10 THB.
Když procházíme kolem sushi baru, neodolám a kupuji si s sebou 6 ks sushi. K tomu samozřejmě dostávám sojovou omáčku, pálivý zelený křen wasabi a hůlky. To vše za 85 THB.
Našim prvním cílem je Hadí farma (Pasterův ústav neboli Ústav královny Saowaby - Queen Saovabha Memorial Institute and Snake Farm). Mimochodem spadá pod zdejší Červený kříž. Normálně je vstup 70 THB, ale zrovna 5.-7. prosince, kvůli narozeninám krále a zároveň kvůli 83. letům výročí farmy je vstup zdarma. Nejdříve nám promítají diashow o hadech, kde se poučíme o hadech v Thajsku a o tom, jak jsou nebezpeční a jak poskytnout první pomoc. To se nám může při dalších cestách hodit :-). Radim ovšem na přednášce usnul. Nejvíce mě asi pobavilo doporučení, co dělat, když se setkáte s hadem. Máte prý de facto zachovat klid, protože had "nechce plýtvat zbytečně jedem pokud nejste označeni za potenciální potravu" :-). Thajsko je domovem více než 180 druhů hadů z nichž 56 je vážně jedovatých.
Kromě toho zde na farmě vyrábí hadí séra. Potom následovala v jakémsi amfiteátru dramatická demonstrace, jak se zachází s hady. Borci nám předvedli show podobně laděnou, i když s jinými prvky nebezpečí, jako u krokodýlů.
Zajímavá byla ukázka odebírání hadího jedu, což se dělo přímo před zraky diváků, někteří seděli třeba metr dva od demonstrujícího, nijak krytí, kdyby se had prostě rozhodl, že se bude plazit mezi diváky, měl šanci. Ostatně, tak tomu bylo během celé show.
Nejvíce působivé číslo bylo asi tehdy, když borec donesl v jedné ruce tři jedovaté kobry královské a začal je opět dráždit. Všechny pěkně syčely a otáčely se furt za ním a občas na něj udělaly výpad. Opět v těsné blízkosti diváků :-).
Mimo jiné nám ukazoval, že přišel o jeden prst, nerozuměli jsme mu, ale nejspíš ho uštknul had a museli mu ho amputovat. Když člobrda s touto show přestal, prostě a jednoduše je všecky tři posbíral jako by se nechumelilo a za ocasy je odtáhnul do jejich příbytku. Dozvěděli jsme se, že nejjedovatější hadi mohou zabít člověka do tří minut. Vyvrcholením celého představení byl pohled na škrtiče, kterého krmili syrovým kuřetem. Doslova mu ho pinzetou cpali do krku a mačkáním těla posunovali dál. To byl hnus. V závěru se mohli nechat otrlejší diváci vyfotit s „krotkým" hroznýšem královským (škrtič, pokud se nepletu) kolem krku. Chvíli jsme váhali, ale pak jsme do toho šli taky. A bylo to docela příjemné. Jak jsem se hadů vždy štítil, tak musím říci, že jsem jim přišel trošku na chuť. Ale opravdu jenom trošku. Nikdy to nebudou moji domácí mazlíčci :-). Ten hroznýš byl celkem příjemný na "omak". Když jsem ho ale držel (měl odhadem nejmíň dva metry, možná i víc, ale nechci kecat), tak jsem cítil, jak má ten had obrovskou sílu a musím říct, že bych ho kolem krku nechtěl mít příliš dlouho :-). Když už se mi začal více omotávat kolem ruky, nebylo mi dvakrát příjemně.
Prča byla, když se tam s nim fotil nějaký pár a průvodce jim nechal hada kolem krku a odešel opodál. Lidi z toho začínali být trošku paf. Byli tam docela šprýmaři, ti chlapíci.
Pak jsem si dal své oblíbené sushi a šli jsme na BTSku. Přesunuli jsme se linkou Silom Line ze zastávky Sala Daeng na zastávku National Stadium (20 THB). Na žízeň jsem si dal za dvacku džus. Pět minut odsud stojí dům Jima Thompsona (vstupné 100 THB).
Zařadili nás do skupiny E5 a čekali jsme na průvodkyni v anglickém jazyce. Kupodivu ji bylo i rozumět, protože rozumět thajské angličtině je obvykle problém. Dům býval příbytkem legendárního amerického dobrodruha, podnikatele, sběratele umění a vůbec všestranného člověka, který se v roce 1967 záhadně ztratil v malajské džungli (buď padl, podlehl srdečnímu záchvatu nebo byl zavražděn, protože údajně spolupracoval se CIA). Především se zasloužil o znovuvzkříšení tkaní thajského hedvábí. Rozsáhlá stavba v překrásné zahradě vznikla spojením šesti domů z teakového dřeva, které sem byly dovezeny např. z Ayutthayi a jsou skoro dvě stě let staré. A co víc, jsou postaveny bez použití hřebíků a dají se kdykoliv rozebrat a přenést na jiné místo. Uvnitř vše nasvědčuje tomu, že by se majitel domu měl za chvíli vrátit. Dokonce nám průvodkyně ukazovala porcelánový nočník z čínského porcelánu ve tvaru kočky. Další info zde.
Busem 73 se za 12 bahtů přesouváme do rozsáhlé Chinatown (Čínské čtvrti), kde mezi dvěma dopravními zácpami neustále sužovanými tepnami Yaowarat Road a Charoen kruhy Road leží bludiště úzkých uliček s nespočtem stánků, chrámů a krámů, tedy myslím obchůdků. Na kruhovém objezdu se nachází čínská brána.
V Čínské čtvrti se člověk těžko orientuje, ulice (zde se jim říká trok) jsou mimořádně úzké, ukazatele a značky jsou často zakryty hromadami zboží a davy zákazníků. Cestou mi to nedá a fotím dráty visící nad silnicí. Elektrika tady vede tak hromadně, že se až divím, že vůbec svítí a fungují. Vždycky, když jejich „kumuly" drátů vidím, vzpomenu si na Svěrákovo „od pantáty vedou dráty...".
Naší první zastávkou je chrám Wat Traimit a Zlatý Buddha. Takhle gigantickou horu ryzího zlata – celkem 5 tun – objevili náhodou, když při instalaci kamenné sochy Buddhy se porušila kamenná skořápka (upustil ji jeřáb) a objevilo se zlato. Uvnitř kamenné sochy byla schovaná tahle zlatá, 4 metry vysoká postava v sukhothaiském stylu z 13. století Ale na to, jak je to ohromující věc – tolik osmnáctikarátového zlata pohromadě – má Zlatý Buddha celkem malý a nenápadný chrám Wat Traimit.
Navštěvujeme svéráznou svatyni Li Thi Miew. Sochy taoistických božstev uvnitř jsou zahaleny v oblacích kouře z vonných tyčinek.
Vystupujeme až na střechu, kde se nachází obří gong a je odsud rozhled na okolní střechy.
U jednoho obchodníčka si kupuji miniaturní sošku opičího krále Hanumana (30 THB). Vrací mi papírovou desetibahtovou bankovku, které se pomalu stahují z oběhu. Radim, který sbírá peníze, mi ji celkem závidí. Ale hned za rohem, si jednu kupuje, vylisovanou, myslím, že za 20 THB. Obydlí, jež se využívají zároveň jako krámky, jsou běžným rysem Čínské čtvrti. Rodina žije v prvním patře, zatímco přízemí je vyhrazeno živnosti, ať už jde o dílničku nebo o obchod nabízející třeba potraviny či domácí potřeby. Uvidíte zde čínské dědečky domlouvající obchody v tmavých krámcích, stařičké lékárníky, jak mísí jakousi bizarní medicínu. Dokonce zde najdete bizarní obchůdky specializující se na pohřební umění. Podle číňanů totiž musí být zesnulí dobře vybaveni na posmrtný život, a tak pozůstalí nakupují miniaturní atrapy, které pak pohřbívají spolu s tělem. Největší oblibě se těší maličké domečky, auta, oblečení a samozřejmě peníze. „Ďábelské bankovky" – papírové repliky skutečných bankovek (kong fek) – se pálí pro zesnulé, aby měli čím platit v příštím životě. Narážíme na jedno z mnoha tržišt v této čtvrti a prodíráme se skrz úzké uličky – no úzké, místní tady jezdí i na motorkách. Ovšem sortiment je pořád stejný – samé cetky jako korále, náušnice, kabelky, trička... Nic, co by stálo za to koupit. Ale přesto je tu dav Thajců, co nakupují právě ty největší cetky – hlavně korálky jsou asi v kurzu. Nechápeme. Z potravin zde najdete sušené krevety, hromady čerstvých hub, léčivé kořeny ženšenu, omamně vonící tyčinky skořice aj.
Cestou se ještě zastavujeme u jednoho chrámu Wat Mangkon Kamalawat nebo také Wat Leng Nee Yee, v překladu „Dračí květinový chrám". Je důležitou svatyní mahájánového buddhismu, ale vykazuje i prvky taoismu a konfucianismu, čímž přitahuje širokou škálu věřících, kteří sem přináší obětiny. Uvnitř se nesmí fotit ani natáčet.
V 18 hodin se vracíme lodí na Khao San. Khao San úplně bzučí nočním ruchem, všude samý farang. Při večerní procházce objevuji pojízdný stánek s něčím, co jsem doposud neviděl. Nabídka je pestrá: pražení červi, kobylky luční, sarančata, cvrčci, larvy bource morušového (z něho se vyrábí hedvábí), škorpióni.
Nejdříve váhám. Ale potom si za 20 bahtů kupuji takový mix, kromě škorpilů a té větší havěti. Když už jsem tady, tak to přece musím ochutnat. Ještě mi to posypala nějakým kořením a pokapala citronem. No musím uznat, nechutnalo to špatně, skoro jako Bohemia chips.
Ne, že bych to musel každý den, ale pro zpestření jídelníčku se to dalo. Ty menší kobylky se jí celé i s nožičkami, u těch větších mi něco utrhla, ale nevím co. Ti menší de facto uvnitř nic nemají, víceméně to byla jen taková skořápka, ti větší už cosi uvnitře měli a už to nebylo ono.

výdaje