LETEM SVĚTEM

Středa 7.12.2005 - Ayutthaya, Lopburi, přesun nočním vlakem do Phitsanuloku

Ráno vstáváme v 5:15. Naštěstí už jsme od večera sbalení. Šlapeme si to na loď, ale v šest ráno, bylo přístaviště ještě zamčené. No nevadí. Jdeme na zastávku busu č. 53, kterým chceme přejet k vlakovému nádraží Hualamphong. Několik tuk-tukářů se nás snaží hrozně levně svézt, ale my o nich víme svoje. Vozili by nás po všech čertech, ať si nachytají jiné farangy. Já ještě trochu zblbnul i Radima, takže dvakrát přecházíme ulici, abychom nakonec správně usedli do padesáttrojky a za 6 THB se svezli k vlaku. Někde v Čínské čtvrti s námi lehce konverzuje pan průvodčí a říká, ať vystoupíme, že k nádraží nás doveze bus č. 7. Ale my přeci víme, že 53 tam MUSÍ jet... a asi nejede. Bus náhle na kruháku odbočuje a míří opačným směrem jakoby zpět. Smějeme se na průvodčího a vysedáme. Ještě v busu se jeden dobrotivý spolucestující nabízí, že nám cestu na nádraží ukáže. Takže vystupujeme, a s Thajcem si to mašírujeme k nádraží. Thajec se o nás všemožně stará – na křižovatce kvůli nám skoro zastaví dopravu a tak. Na nádraží se s ním loučíme, děkujeme a on mizí v odjezdové hale. Odjezd má být v 7:00 a to je za chvíli. Rychle si kupujeme lístky do Ayutthaye. Vlak č. 111 Rapid (20 THB). Ještě rychle čteme na tabuli nástupiště č. 9, přiběhli jsme do vlaku tak tak. Je 7:40 a my ještě stále stojíme na nádraží. Ve vagóně byl nějaký cizinec, který jel na letiště a někam odlítal. Jenže přestože vlak vyjížděl z Bangkoku, měl více než hodinové zpoždění a cizinec už z toho byl pochopitelně celý nevrlý a tak k nám přistoupil a ptal se, jestli je to běžné, že to má takovéto zpoždění. Bohužel jsme mu museli říci, že ano. Pak vystoupil a možná šel na taxi. Snad to stihnul... Prostě thaitime (= hoďka sem, hoďka tam – žádný problém). V Asii opravdu není radno spoléhat v tomto směru na cokoliv a je lepší mít vždy nějakou dostatečně velkou časovou rezervu.
Zas tu courají sem a tam prodavači všeho možného. Kupuji si vodu za 10 THB a snídani do vlaku. V misce byla rýže, kuřecí maso, volské oko, sáček s chilli. Ještě to bylo teplé, nevím kde to připravují. K tomu byla přibalená plastová lžička. Takový servis nemáme ani u nás. A to vše za 20 THB (12 Kč).
V 7:52 konečně vyjíždíme vlakem 3. třídy (ovšem pohodlným a čistým) do 80 km vzdálené Ayutthayi. Vlaky jsou státní, čisté, levné, dokonce i ve 3. třídě má každý cestující automaticky místenku, takže nemusí stát. Občas projde uklízeč s koštětem a hadrem myjící podlahu nebo sedadla (pořád mluvím o 3. třídě!). Než projedeme Bangkokem stavíme každou chvíli. Podél trati je spousta nuzných domků a špína, kam se člověk podívá. Místní posedávají na kolejích a prodávají kde co. Když vlak zastaví, hned se Vám přes okno snaží něco prodat.
Míjíme letiště a jedeme dál na sever, do míst, která ještě neznáme. Země kolem nás je placka, na které se pěstuje rýže. Vidíme obrovská hejna černobílých čápů. WC mě mile překvapilo, je zde toaletní papír a dokonce teče i voda. To by si některé vlaky u nás z nich mohli vzít příklad :-). Ale jedna věc mě dost překvapuje během cesty - jací jsou Thajci prasata. Dvojice proti nám v klidu naplnila igelitový pytlík různými odpadky - a šup s tím z okna. Jiní mladí Thajci přes uličku udělali přesně totéž. A to přesto, že občas vlakem prochází člověk s velkým pytlem a vybírá a sbírá do něj veškeré odpadky. Když už chtějí Thajci mít rozdílné ceny pro vstup do národních parků, myslím, že v zájmu zachování přírody by tu vyšší cenu měli platit Thajci, a ne cizinci.
Hodinové zpoždění jsme nedohnali a tak v 9:40 jsme v Ayutthayi. Na nádraží si dáváme bágly do úschovy (kus za 10 THB/den). Opět se nám ihned vnucuje spousta tuk-tuků, nabízejících odvoz do různých guest housů za ceny od 20 bahtů výše, my ale jdeme pěšky kousek od nádraží, kde si půjčujeme kola (bez přehazovaček a stará, ale v dobrém stavu a s košíkem před řídítky, na ty roviny všude kolem přehazka není potřeba). Cena je 30 THB/den. Pohoda, lepší než chodit pěšky. Vyrážíme. Problém trochu je, že se jezdí vlevo, trochu větší problém je, že téměř nikde nejsou žádné dopravní značky. Nevíme ani, jestli na křižovatce bez značek platí přednost zleva nebo zprava. Naštěstí všichni jezdí docela pomalu a ohleduplně. Na nejasných místech sledujeme, kdy jedou ostatní, a jedeme s nimi. Provoz na silnicích není v Ayutthayi většinou tak hustý jako v Bangkoku, ale i tady, stejně jako v celém Thajsku, mezi auty kličkuje spousta motorek. Jedeme k blízkému přívozu přes řeku Pasak a necháváme se za 3 THB na osobu a 2 THB za kolo převézt na druhý břeh řeky.
Ayutthaya (čti ajuteja) je nevelké město. Hlavní část města je obklopena ze čtyř stran třemi řekami, jedna z nich je Chao Phraya, tekoucí pak do Bangkoku. Od 14. století byla Ayutthaya hlavním městem thajských oblastí, ale v roce 1767 jej vyplenili Barmánci a město i chrámy nechali v rozvalinách. Většina chrámů tak zůstala dodnes. Je zapsána na seznam UNESCO.
Podél široké místní silnice přijíždíme k prvnímu chrámu - Wat Phra Mahathat, v jehož obrovském centrálním prangu byla až do poloviny minulého (20.) století uchovávána zlatá skříňka s Buddhovým popelem (tento popel se dle královských kronik jednoho dne čtrnáctého století zčistajasna zhmotnil před očima krále Ramesuana), nyní je v muzeu.
Chrám náleží k největším a nejvýznamnějším watům v Ayutthayi. Ruiny chrámu jsou moc pěkné, spousta staveb zčásti stojí. Buddhove mají na sobě oranžové šerpy, jiní jsou pokrytí kousky zlaté fólie a v okolí jsou květinové dary (květy lotosu). Smutné je, že téměř všechny sochy Buddhů mají uražené hlavy - následek vpádu Barmánců před 240 lety. Člověk u pokladny (mimochodem vstupné je 30 THB), který neumí skoro ani slovo anglicky, na můj dotaz kývá, že ano, že od bojů s Barmou. Jedna taková kamenná Buddhova hlava zarostla do mohutných kořenů posvátného Buddhova stromu u zdi chrámu a poutá k sobě pozornost návštěvníků. Na židli u ní sedí hlídač, celkem mi není jasné proč. Dokud se vedle ni nepostavím a chci se vyfotit. Musím si dřepnout, protože moje hlava nesmí být výše než Buddhova. Na to ostatně upozorňuje i malá tabulka.
Taky by se neměla doplňovat bezhlavá torza vlastním tělěm. Když jsme si všechno dostatečně prohlédli a prolezli, jdeme ještě přes silnici do dalšího zbořeného chrámu - Wat Ratchaburana (dalších 30 bahtů, ale lístek nám nedali). Ještě si kupuji brožuru o tomto městě (20 THB). Slunce postupuje k obzoru a barvy na zdech rozvalin i v korunách stromů jsou čím dál tím hezčí. Tomuto chrámu vévodí velice velký a zachovalý prang, na který se dá po schodech vystoupit a pak po příkrých schůdcích sestoupit hluboko do jeho nitra, do krypty, kde kdysi byly uschovány stovky Buddhových sošek, později z většiny rozkradených, zbytek je v muzeu. Do krypty opatrně scházíme, ale nic v ní již není. Kromě vybledlých zlomků ayutthayských fresek.
Cestou k dalšímu chrámu si venku kupujeme rýži s masem, zeleninou, vaječnou omeletou a chilli omáčkou, za 20 THB - to bude náš oběd. Ještě si dávám místní zmrzlinu. Bylo to totiž docela netradiční. Čtyři kopečky kokosové zmrzliny mi nedal do kornoutu tak, jak jsme na to zvyklí u nás ale i jinde v Evropě, ale do nějaké sladké buchty. To vše se pak polije kondenzovaným sladkým mlékem a dozdobí kousky čerstvého ovoce, v mém případě papájou a oříšky. Mňam, mňam :-). A za šest kaček. Bylo to něco nového a moc dobrého. Asi to zkusím doma napodobit :-).
Sedáme na kola a jedeme k ruinám komplexu Wat Phra Si Sanphet (opět 30 THB). Moc se nám tu líbí, já si připadám jako v Egyptě. Tři čedí z šedého kamene v typickém slohu staré metropole sloužily jako schránky pro popel tří vladařů a dneska jsou nejčastěji zobrazovanou památkou Ayutthayi.
Během prohlídky potkáváme desítky fotografů se stativy, jedno malé čedí je přímo obloženo fotografy, fotícími centrální velká čedí. Vypadá to jako výlet fotografického zájmového kroužku. A všude sochy Buddhy bez hlav. Je horko a stínu je málo. Místy rostou rozličné stromy, často s velkými exotickými květy. Nechceme ale ztrácet čas, a tak si necháváme zajít chuť na odpočinek pod některým z nich. Sedáme na kola a jedeme přes řeku Lopburi k chrámu Wat Na Phra Mane, který jako jediný přežil Barmské nájezdy v 18. století. Podle kronik se tu při obléhání v roce 1760 roztrhlo barmánské dělo a smrtelně zranilo jejich krále. Když se v roce 1767 Barmánci vrátili, aby město srovnali se zemí, z pověrčivosti nechali tento chrám stát. Šestimetrovou sochu Buddhy uvnitř nefotíme, protože je příliš lesklá a kontrastní a je pod ní lešení, ale sloupy v chrámu jsou moc hezké, patrně dřevěné, vyřezávané a fialové. Procházíme pozemkem kláštera, kolem malé, ale krásně udržované zahrady, kterou zrovna jeden mnich zalévá. Vzadu v klášteru pak slyšíme zpívat mnišky.
Jelikož nás tlačí čas tak nás za 5 THB převáží loď na druhý břeh řeky Pasak k vlakovému nádraží. Vracíme kola a utíkáme na vlak. Jako všechna nádraží v Thajsku, i toto je čisté a upravené a nabízí spoustu míst k sezení.
Vyzvedáváme si bágly z úschovny. Čekáme na vlak č. 211 Ord. z Bangkoku do Lopburi (13 THB), který podle tabule má jet ve 14:25, přičemž v jízdním řádu, který nám ráno dali v Bangkoku, tento vlak vůbec není. Později ho objevujeme v jiném jízdním řádu. To aby se v tom čert vyznal. Na peróně jsou jízdní řády jak v thajštině, tak v angličtině, ještě že tak. Lístky se prodávají 20 minut před odjezdem vlaku. Na žízeň si kupuji japonský zelený čaj za 28 THB, vrátil mi pro změnu dvacetibajtovou bankovku, která se taky stahuje z oběhu. Mám na to nějak štěstí. Ale sběratelem je Radim, tak to s ním měním. Chvilku poté, co jsem PET láhev vyhodil do koše, nějaká žena ji vytahuje a strká do tašky. Na co ji asi má? Občas taky pozorujeme ladyboye, který se dneska obzvlášť vyfik – kalhotový kostým a naušnice mu (nebo jí?) moc sluší.
Zaznívá dlouhé hlášení (v thajštině), po jehož skončení se celé nádraží staví do pozoru a setrvává tak až do posledního tónu hymny. Pan výpravčí prochází po peróně a vyptává se bílých turistů, kam mají namířeno, a radí jim podle jízdenek, kam se mají postavit, aby stáli u toho správného vagónu, až vlak přijede. Příjezd a odjezd vlaku oznamují zvoněním na zvon. Výpravčí má zelený a červený praporek. Vlak přijíždí na místní poměry celkem na čas (asi o 10 minut později). Balíky z vlaku vyhazují oknem na perón bez ohledu na to, co v nich je. Je celkem narvaný. Já jsem místo chytil a Radima jeden Thajec pouští sednout. Farangové asi mají přednost. Sedíme na dřevěných lavicích. Aspoň že tady mají větráky.
Vlakem neustále procházejí sem a tam prodavači převážně občerstvení (balíčky masa a rýže, uzenina na špejli, ryby, kukuřice, chlazené nápoje,...). Krajina kolem nás je stále placka, jen semtam se v dálce ukáže osamělý kopec.
Před čtvrtou hodinou přijíždíme na nádraží v Lopburi, někdy se mu také říká Lop Buri. Zavazadla necháváme na nádraží (10 THB/kus). Po vystoupení z vlaku se jako první naskytne pohled na ruiny chrámu Wat Phra Si Ratana Mahathat, vstupné je 20 THB, ale dovnitř nejdeme. Procházíme akorát kolem plotu.
Zastavujeme se v TATu pro nějaké plánky, mapy, jízdní řády, i když jsme řekli, že už tam nikdy nevkročíme po zkušenostech z Bangkoku. Velmi ochotný personál nás mile překvapil, nic nám nevnucoval, dal nám co jsme chtěli a vypadli jsme. Procházíme kolem vysokých hradeb a impozantní brány Paláce krále Naraie. Spadlo pár kapek deště. U severovýchodního cípu paláce na jedné křižovatce se nachází ostrůvek zeleně se třemi věžovitými stavbami z červených cihel. Je to hindská svatyně Prang Khaek, která se dochovala již z 8. století.
Lopburi je proslavené z turistického hlediska zejména tím, že zde žijí ve městě opice (konkrétně makakové) a jak jsme se přesvědčili, je jich opravdu mnoho. Soustřeďují se především v jednom zdejším chrámu, což celkem nechápu, že to místním nevadí, protože si tam s klidem lozí po Buddhovi a s místními to ani nehne, přitom Buddha je ohromně posvátný a proti němu se snad nesmí nic. Např. se nesmíte fotit tak, ať jste nad Buddhou (aspoň tak jsme to pochopili). No, když jsme se tedy blížili k chrámu, tak nás začaly vítat i opice. Hlavní křižovatka se jimi jen hemží.
Byly už v okolí na silnici, v obchodě, a přes ulici běhaly po drátech elektrického napětí. Už v tom okamžiku jsme začínali chápat, o jaká zvířátka se to jedná. Opičky jsou totiž neuvěřitelně drzé. Ne nadarmo se říká „drzý jak opice". Zatím si víceméně jen spokojeně ožužlávaly pamlsky od místních, popřípadě antény vozu a jen jedna se snažila dostat do naší blízkosti. Tomu ale měl být brzy konec. Když jsme zaplatili vstupné 30 THB a vstoupili do chrámu Phra Prang Sam Yod, hned mi jedna skočila na hlavu a Radimovi se pokusila ukrást videokameru. Naštěstí ji měl pevně přehozenou přes hlavu, takže se ji to nepovedlo. Za chvíli měl ovšem další na zádech. To už naštěstí začal registrovat místní výběrčí vstupného a zároveň asi ochránce kolemjdoucích a vytáhl z kapsy prak, kterým začal po opicích pálit. Zabralo to :-). Pak jsme si všimli jiných návštěvníků (místních), že meli prak u sebe. No, chrám jsme obešli a už asi jen jednou Radimovi skočila opice na záda, to zrovna natáčel a jak se lekl, tak nahlas zařval do kamery a stočil ji naprosto náhodným směrem. Tak na tento záběr se těším. Ještě jsem mu pak natočil na zádech otisk opičí tlapky.
Skotačivé opice se pohybují po celém prostoru, proto si musíte dávat pozor na tašky, kapsy, foťáky a tak. Jsou pěkně protivné, ale aspoň vnáší trochu života mezi khmerské stavby v centru města. Mimochodem, město Lopburi (původně se jmenovalo Lavo) je jedním z nejdéle obývaných v Thajsku a bývalo hlavním centrem monské (dvaravátské) civilizace z doby okolo 6. století.
To ovšem není vše, vážení přátelé. Přešli jsme do vedlejšího chrámu San Phra Kan. Chrám by se spíš mohl jmenovat krysí, protože tady bylo více potkanů jak opic. Jako bych toho neměl dost, chtěl jsem se nechat natočit s opičkou. Tak jsem ji nechal po sobě hopsat tak dlouho, až mě mrška jedna neposedná pokousala (do prstu na ruce a na noze). Docela to zabolelo, má ostré zuby.
No, a protože opice mohou přenášet vzteklinu a člověk nikdy neví, zvláště v jihovýchodní Asii, tak jsme jeli navštívit špitál, abych se mohl nechat naočkovat postexpozičně proti vzteklině, protože to je jediná možnost, jak lze zabránit případnému propuknutí nemoci, které končí ve 100% případů smrtí. Od nádraží jsme si vzali tuk-tuk, který nás tam za 100 THB zavezl. Naštěstí to nebylo drahé, asi tak 4x levnější než u nás, takže pohoda. Akorát je to otrava a musím ještě v průběhu celého pobytu na další 4 dávky. Musím říct, že přístup zdravotního personálu mě nadmíru překvapil.
U recepce se mě hned ujaů jeden doktor, který mluvil anglicky. Vzal mě hned na příjem, kdy jsem předběhl místní pacienty. Jedna sestřička, která taky ovládala angličtinu, se mnou sepsala anamnézu, změřila mi tlak. Ptala se co se stalo, což pobavilo celé okolí. Tady to je asi úplně normální, že někoho pokouše opice, ale nikdo s tím neběží k doktorovi, jenom zhýčkaný turista. Něchtěli žádnou kartičku pojišťovny. Vyrobili mi zalaminátovanou kartičku s identifikačním číslem. Kdybych se náhodou dostal v Lopburi znova do nemocnice, už jsem tam v evidenci pod číslem 0335150.

Potom mi vypsali recept a zavedli mě do lékárny. Tady jsem čekal, až zavolali moje jméno (číslo). Tady na tom byli s angličtinou hůř, ale bylo jich na mně více, takže jsme se nakonec domluvili. Vypsali mi očkovací průkaz s rozpisem očkování proti vzteklině.

Jednu dávku jsem hned koupil. Dále 1 vakcínu proti tetanu. Darmo jsem jim vysvětloval, že jsem proti tetanu očkovaný. Tvrdili mi, že když někoho něco pokouše, vždycky očkují proti tetanu. To mi nakonec potvrdila i doktorka po návratu domů. Napsali mi antibiotika Dicloxacilin 250mg (20 tablet, brát 4x denně co 6 hodin) a Paracetamol 500mg (20 tablet) proti horečce a bolesti. Mají to vymakané, léky dají do sáčku, kde je přehledně vyznačeno co to je, k čemu, kdy a jak se to má užívat. Jak pro blbce. Zaplatil jsem 495 THB (297 Kč) se vším všudy i s očkováním, asi. Vrátil jsem se zpátky na ambulantní příjem, něco jako pohotovost, kde mi do každé paže bodli žihadlo. Zpátky nás nějaký borec odvezl oba na jednom mopedu k nádraží. Vzal si za to 80 THB. No přišlo mě draho to dovádění s opicí. Koupili jsme si lístek na vlak do Phitsanuloku, který jede 4 minuty po půlnoci. Do 3. třídy za 129 THB, protože ve 2. třídě už bylo jenom jedno volné místo. Dostali jsme místenku. Tyto noční spoje bývají hodně plné, protože jedou z Bangkoku až do Chiang Mai na severu, a hodně lidí cestuje v noci. Docela nám i vyhládlo tak jsem kousek od nádraží zašli na polívku. Plavaly v tom nudle, nějaké maso, zelenina. Ochutil jsem si to chilli, cukrem, oříšky a rybí omáčkou (20 THB). Abychom zabili čas, zašli jsme na net (15 THB/hodinu), abychom hned všechny informovali o dnešní události. Dřepěli jsme tam hoďku a půl za 12 kaček. V „7elevnu" si na cestu ještě kupuji Fantu za 26 THB a croissany za 20 THB. Radim si chce koupit pivo, ale má smůlu, alkohol se prodává jen v omezený čas během dne od 11 do 14 hodin a od 17 do nevím kolika. Prostě mu ho neprodal. Čekáme na nádraží na půlnoční vlak, kterým se dopravíme k dalším chrámům v Sukhotaji (částečně pojedeme i busem, protože vlak tam nejede). Je to nějaký významný komplex, takže si to nechceme nechat ujít. Policajt, který nám domlouval tuk-tuka do nemocnice si mě pamatoval, a se slovy „monkey", což pro neangličtináře znamená opice, mi vykládá, že jsem to měl nahlásit na turistickou policii. Nevím ovšem co bych tím vyřešil. Vlak z Bangkoku přijíždí s pětiminutovým zpožděním a je úplně narvaný. Naše místa podle jízdenek jsou obsazená dvěmi dívkami. Jsme zde jediní farangové, a tak není divu, že se k nám hned hnal průvodčí. Místenka platila a Thajky uhnuly. Sedadla sice nejsou dřevěná, ale 2 a 2 naproti sobě, takže je málo místa na nohy. Všechna okna jsou otevřená, větráky na stropě puštěné, je zima, tak si oblékám bundu. V uličce se vystřídali trhovci a my měli možnost shlédnout jídlo nejrůznějších tvarů a vůní, ryby, houpací sítě,..., zkrátka cokoli, co lze prodat. Asi hodinu před naší cílovou zastávkou se uvolňují nějaká místa, tak se na chvilku přesouvám, abych si natáhnul nohy. Krajina byla hrozně monotónní a my hrozně unavení, takže cesta byla úmorná. Po 4 hodinách jízdy vysedáme v Phitsanuloku – určili jsme to správně i bez nápovědy publika!

výdaje