LETEM SVĚTEM

Pondělí 12.12.2005 - Národní park Doi Inthanon

Ráno bylo vše OK, až na to vstávání (spali jsme 4,5 hodiny). Majitel nepoznal, že jsme mu "vylepšili" motorku, takže jsme v pohodě vyrazili (v bundách, ráno je na motorce chladno) v 6:30 s toutéž károu směrem na Doi Inthanon. Protože Radim byl už včera dost KO, svěřil vozidlo mě. Dotankováváme benzín za 50 BHT a po vymotání se z Chiang Maie, jedeme po silnici č. 108 směr Chom Thong (výchozí bod do parku), pořád rovně. Má to být asi 60 km od Chiang Mai, navíc se za chvíli objevují i ukazatele na samotný park Doi Inthanon.

Cesta ubíhá, jen batůžek na mých zádech trochu těžkne. Konečně se objevuje odbočka. Bohužel, nemám to moc v ruce, ale lepším se, nicméně i přesto, aby mi nebylo líto jeho včerejšího zážitku, dal jsem si dnes asi po 55 najetých kilometrech "repete" včerejší události - vysekal jsem se a to na rovné cestě. V té době Radim za mnou (naštěstí pro něj) neseděl, takže jsem to odnesl sám. Jsem celý potlučený, mám pohmožděninu na noze. Naštěstí se to odehrálo vedle benzínové pumpy. Pumpař mi hned přiběhl na pomoc. Podřenou nohu i ruku mi hned očistil vodou a namazal mastí (něco jako vietnamskou). Nakonec mi ji daroval, abych to tím potíral. Celý den jsem kvůli tomu vrčel a prý to vypadalo, že mi asi brzy vystaví parte (říkal Radim). Teď je motorka "vylepšená" ještě více. Na to, co řekne ráno majitel, jsem fakt moc zvědavý. Pro Radima to mělo (onen pád) ten důsledek, že od mojí dnešní nehody převzal řízení, z čehož nebyl nadvakrát nadšen. Protože byl utahaný, šel shánět nějaký energy drink, což byla docela prča, protože to tu sice prodávají na každem rohu (plechovku za 10 - 12 B, tj. cca 6 - 7 Kč), ale názvy jako Red Bull (který tu mají) anebo "energy drink" jim zhola nic neříkají. Ona jim totiž zhola nic neříká ani angličtina, oni umí maximálně tak číslovky a slova typu "good price", "cheaper for you", "give you, give me" (co tím chtěl asi básník říci? - "dám ti, dej mi" ;-) apod., takže si tady i ten největší začátečník v angličtině připadá jako king.
Krátce za odbočkou z hlavní silnice odbočujeme znovu z ústřední silnice parku vlevo a asi sedm kilometrů jedeme po klikaté a úzké silničce, vinoucí se pěkně podél úbočí hor. Po několika kilometrech potkáváme pokladnu, kde platíme ten hrozný poplatek pro cizince - 200 THB za každého plus 20 THB za motorku, dostáváme brožuru s mapkou - a pokračujeme dál.

Jsme v národním parku Doi Inthanon. Cesta je samá zatáčka a stoupání, kde motorka stěží supí na jedničku. Jinak se ale jede po krásné asfaltce, kde není žádný provoz. A pak už přijíždíme na místo. Motorku necháváme na parkovišti, zatím téměř prázdném, neboť je brzy, a pěšky pokračujeme dál několik set metrů, až přicházíme k prvnímu vodopádu.
Vodopád Mae Ya - široký kaskádovitý vodopád je údajně nejvyšším v Thajsku. Je vysoký 250 metrů. Je překrásný. Je jedním z njkrásnějších míst v národním parku. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Fotíme jej nejprve z dálky a potom jdeme na skalní plošinu v jeho spodní části, vedle které padá voda a kde jsme předtím viděli pár lidí jako malé tečky.
Protože máme docela hlad, pořádně jsme nesnídali, kupuji si „něco" zabalené v banánovém listě. Nerozumím jim totiž co to je a tak to prubnu. Až to rozbalím, zjišťuji, že to je syrové mleté maso. Přešla mě chuť. Letí to do koše. Ještě že to stálo jen 15 THB. Později se kdesi dočítám, že to patří k oblíbeným pochoutkám. No řeknu Vám, ti mají teda chutě. I když nevím, co by oni řekli na náš „tatarák", že? Ještě si kupuji 1l vody, za 20 THB. Cena je poněkud vyšší, ale jsme v turistické oblasti. Kvůli ranní jízdě na motorce mám na sobě bundu a začíná mi v tom být teplo, ale pojedeme dál a bude znovu foukat, takže si ji nechávám.
Neradi odcházíme, ale máme před sebou ještě téměř celý park a jen jeden den. Vracíme se klikatou silničkou. Napojujeme se zpátky na ústřední silnici vedoucí parkem padesát kilometrů do kopce až na nejvyšší horu Thajska, Doi Inthanon (2565 m.n.m.). My po ní jedeme asi 7 km k dalšímu vodopádu  Mae Klang. U pokladny, když ukazujeme lístky, už kupodivu nemusíme znovu platit (vstupenka totiž platí do celého parku). Rovněž Mae Klang se nám líbí, ale je menší než ten první.
Přemýšlíme, zda se někde vykoupeme, ale zatím to odkládáme (nakonec se v parku nevykoupeme nikde). Pod vodopádem vidím pod velkým košatým stromem dva thajské chlapce jak skáčou z výšky do vody. Ještě že tam jsou, protože mi při focení vypadává láhev s pitím do vody, tak mi ji vytahují.
Vracíme se na parkoviště, startujeme mašinu a vyrážíme vzhůru. Cesta začíná trochu stoupat a motorka má občas co dělat i na jedničku. A to se ještě holka zapotí... Naše další zastávka je u vodopádu Vachiratharn. Po dalších 11 kilometrech se ze silnice na posledních pár set metrů sjíždí doprava. Motorku necháváme u cesty, protože cesta nevypadá moc vábně a neradi bychom ji potom tlačili do kopce. Čas je tak akorát na oběd a tak si u stánku dávám čtvrtku grilovaného kuřete (30 THB). Zajímavé je, že k tomu nedávají jako u nás chleba ani žádnou přílohu. U vedlejšího stánku mě zaujaly rákosové košíky, do kterých se dává rýže. Jeden si za 10 bahtů kupuju na památku. Ale teď zpátky k vodopádu. Jsme znovu uchváceni. Je krásný, veliký, vysoký,... prostě dokonalý. Fotíme. Jsem zvědavý na ty fotky (doma zjišťuji, že se mi někam z digitálu vypařily, ještě že je má Radim). Tentokrát padá voda v mlžném oparu ze skalního zlomu v jediném proudu z obrovské výšky rovnou dolů do jezírka, ze kterého vytéká kolem skalnatého ostrůvku se stromem a odtéká dál do údolí. Jsme mokří nejenom my, ale i foto technika.
Je tu i pár hodně tlustých farangů, co přijeli výletním autobusem. Naštěstí jsou ale líní, nechce se jim přelézat zábradlí na cestičku, kde je vážně hodně kluzko. Cestou zpátky při přelézání si nás tázavě prohlížejí thajští výletníci, jako že ti farangové vlezou všude, ale pak hnedka přelézají zábradlí taky.
A znovu nasedáme na motorku. Za chvilku zastavujeme u Karenské vesnice Ban Sop Had. Motorku necháváme u silnice a po kamenitohlinité cestě, po které zjevně jezdí i auta, se vydáváme k pár set metrů vzdálené vesnici horského kmene. Lidé kmene Karenů si budují domy obvykle v údolích a půdu obdělávají metodou střídavého hospodářství (a všechno dělají ručně s těmi nejprimitivnějšími nástroji, jak se sami přesvědčujeme).
Jsou nejpočetnějším a nejméně kočovným kmenem. Do Thajska přišli v 17. století z Barmy a Číny. Odvažujeme se opatrně a uctivě vstoupit mezi domy. Jsou to malé domy z bambusu nebo teakového dřeva. Všechny domy jsou jednopatrové a stojí na asi metr a půl vysokých nebo nižších kůlech - kvůli dešťům a je to jedna místnost s ohništěm – takový obývák, kuchyň i ložnice dohromady. Ovšem skoro každá má terasu s výhledem, který určitě nemají ani v nějakém intercontinentalu s 5ti hvězdičkami. Celá vesnice je na kopci s nádherným výhledem na okolní kopce. Překvapuje mě čistota, ve které domorodci žijí, alespoň teď v období sucha. Ve vesnici se pase kráva, pod vysokou podlahou některých domků jsou vidět prasata, slepice a další zvířata, třeba psi. Na terase jednoho domku sedí domorodá babka, která namotává příze. Mrzí mě, že se z toho jednak stává pomalu pouťová atrakce, jednak žijí už pomalu tradičním thajským životem, sem tam akorát uvidíte někoho v krojích. Aspoň v této vesnici. Asi i proto, že je to blízko hlavní silnice. Možná někde daleko v horách, kam turisté tolik nechodí to je jiné. Odvažujeme se vstoupit do jednoho domu. Místní ženy, zde vyrábějí úžasné, ručně tkané bavlněné šály (na zimu, nevím, na co to tu mají :-). Komunikujeme s nimi posunky, smíchem apod. Nechávají se fotit.
Já koupil tři (dvě pro sebe a jednu pro otce - na "pozdní Vánoce") a Radim taky. Cenu jsme usmlouvali z 200 na 150 THB za kus (cca 90 Kč). "Good price" :-). Loučíme se a vracíme se zpět k naší motorce.
Přijíždíme k centrále parku, kde se informujeme na možnost další cesty na nejvyšší vrchol Thajska - Doi Inthanon (2565 m). Rozmýšlíme co dál. Jsou čtyři hodiny a nahoru je to ještě 16 km. Park totiž zavírají v 18:00. Litujeme, že jsme nevěděli napřed, jak krásné to tu bude, a nerozhodli se vzít s sebou nějaké věci, abychom tu mohli v návštěvnickém centru přespat a zítra pokračovat v prohlídce. Doi Inthanon by si rozhodně zasloužil alespoň dvoudenní pobyt. Mrzí nás to, ale co už. Někdy příště. Nakonec vítězí varianta: ještě jeden vodopád a pak už domů.
Kousek od centrály parku je vodopád Siriphum. Vodopád je vidět jen z dálky, neboť je v hustém lese. Padá z vysoké skály. Přímo k němu se oficiálně nedá jít, ale po částečně vyšlapané pěšině sledujeme jinou dvojici bílých turistů, kteří před námi přelézají skály, snažíce se dostat k vodopádu. Na náš tázavý pohled, zda to je správná cesta, krčí rameny. Nakonec docházíme až k vodopádu, ale není nijak ohromující ani v pěkném prostředí. Vedou z něj jakési zřejmě zavlažovací trubky. Z dálky byl mnohem hezčí.
Pomalu, ale jistě nás znervózňuje ručička palivoměru – nádrž podle ní je už skoro prázdná. Dojíždíme do hmongské vesnice Ban Khun Klang. Po pár metrech je benzínka. Zaplať pán Bůh, motorka vydržela. Cena je ovšem závratná, 30 THB/litr. Vysokohorská přirážka. Tankujeme do plna za 90 THB. No i slovo benzínka je přehnané. Jedná se o barel, ze kterého se klikou natočí benzín do nádobky a pak se vypustí do motorky.
Začíná se ochlazovat, tak navlékáme bundy – naše jediné teplé oblečení. Potom už vyrážíme zpět na ústřední silnici a po ní frčíme z kopce. Zastavujeme ještě u vodopádu Sirithan, který není v průvodci popsán. Nedalo se jít až k němu, jenom na vyhlídku, ale byl hezký. Sice ze všech co jsme dneska viděli asi nejslabší, ale každý má něco do sebe.
Fičíme dlouho, dlouho z kopce. Začíná se stmívat a nás ještě čeká kus cesty. Snažím se vymotat z parku, dokud je alespoň trochu vidět. Stejně ale dobrou půlku zpáteční cesty jedeme za úplné tmy. V 7 hodin vyjíždíme z parku a dostáváme se bezpečně na hlavní silnici, přeci jen to není značené a frčíme zpátky do Chiang Mai. Tentokrát jedeme většinou 70 km/h a chvílemi i 80. Zpátky to bylo docela náročné, ono to vůbec bylo náročné, protože jestliže včera Radim nebyl nadšený z výjezdu na Doi Suthep, tak dnes ho čekalo minimálně dvojnásobné množství zákrut a stoupání. Dnes jsme na motorce najeli celkem cca 240 km (dohromady tam i zpět), z toho mohlo být dobrých 100 km v kopcích, což vše odřídil bohužel sám. Cestou děláme pauzu v jednom obchůdku u cesty. Radim chce Red Bull, ale jak na potvoru ho nemají a ani neznají. Kupuju si buchtu s mandlemi a krémem (18 THB). Cestou se ještě zastavujeme na letišti v Chiang Mai - Chiang Mai International Airport, abychom si na zítřek koupili letenku do Mae Hong Sonu. Lítají tam pouze aerolinky Thai Airways. Let dopoledne v 10:20 je vyprodaný a ve 12:20 mají akorát dvě místa pro nás. Tak to bereme. Letenka včetně tax i vnitrostátní odletové taxy (50 THB) vychází na 1095 THB pro každého. Tak to bychom měli. Pak už bez problémů dojíždíme do centra, proplétáme se jednosměrnými ulicemi s věčně hustým provozem a nakonec zaparkováváme mašinu před guesthousem. Vracíme helmy. Majitel si zatím ničeho nevšiml. Už jsme vše zaplatili, tzn. půjčení motorky i dnešní nocleh, akorát ještě nemám zpátky svůj pas, protože ho má manželka a ta už spí. Prý hned ráno. Takže možná, že ještě ráno bude dobrodružné, až si motorku prohlédne za světla. Doi Inthanon byl nádherný. Jak jsem psal, zasluhoval by ale nejméně dvoudenní návštěvu. Večer ještě sedáme na internet. Dvě hodiny za 60 bahtů. Nechávám si vypálit fotky na CD. Pro jistotu dvakrát. Jednou na jeho cedlo za 80 THB a podruhé na moje vlastní za 40 THB. Hned si je prohlížím a jsou OK. Pár jich hned dávám na net, aby si i doma užili Thajska. Mám hlad a tak si dávám večer ještě v restauraci boloňské špagety. Byly výborné, hlavně hodně masa (90 THB). V „7elevnu" ještě dokupuju mýdlo, papírové kapesníky (6 balíčků), chleba, máslo, 7up, celkem za 94 THB.
Když jsem vycházel z krámu, všiml jsem si cedule, že zde každé pondělí večer bývají v jednom "baru", či co to je, nedaleko brány Tha Pae zápasy v thajském boxu (muay Thai). Tedy zrovna dnes. Všimnul jsem si toho úplně náhodou. Vstupné je 400 THB (240 Kč) a zápasy probíhají od 20:30 do 24:00. Šel jsem kolem ve 24:00. V tom vidím Radima jak od tama vychází, přišel tam ve 23:30, takže viděl aspoň posledních 30 minut a zadarmo (bylo už dost hodin). Takže mi to aspoň povyprávěl. Zrovna začínal asi poslední zápas a prý to bylo velmi zajímavé (to věřím). Kdyby měl pár slovy shrnout své dojmy, co to je thajský box, tak by řekl, že to je něco mezi sportem, násilím, magií, vědou, medicínou a fanatismem. Když zápas začínal, protivníci nastoupili za rytmu lidové hudby do ringu a oba měli na hlavách jakési čelenky, které měly vzadu obrovský drdol - copánek. Zápasníci se ukloní, nejdříve směrem ke svému rodišti a pak na sever, jih, východ a západ, pozdraví své učitele a božstvo ringu. V těchto čelenkách pak snad několik minut pobíhali dokola a předváděli různé rituální tance, čímž se podle jeho názoru zřejmě dostávali do jakéhosi transu, snad aby méně cítili bolest úderu, či aby se vybičovali ( ve skutečnosti tak chtějí upoutat pozornost obecenstva a prokázat svou obratnost). Po tomto rituálním tanci začal samotný zápas. Opět za rytmu lidové hudby. A hlasitého doprovodu komentátora. Borci poskakovali v ringu a začali se oťukávat. Oťukování pomaličku začalo přerůstat v okopávání a v tu chvíli ho napadlo, že by se tento sport měl jmenovat spíše thajský kop než thajský box. Nejčastější údery směřovaly do stehen a hýždí, v závěrečných partiích i do břicha... Docela drsné. Když skončilo kolo, borci se uchýlili každý do svého rohu ringu, kde k nim ihned přiskočil kolektiv "opatrovníků" a začal je polívat studenou vodou (aspoň si to myslí), masírovat jim nohy, dávat jim napít, povzbuzovat je a udělovat jim různé rady, jak pokořit svého soka. Přitom borci seděli na přistrčených židlích a pod sebou měli jakési plechové "lavory", do nichž stékala voda, kterou je polévali. Ta se po ukončení přestávky vylila vedle ringu :-). Takhle proběhlo několik kol, ani neví už kolik, ale bylo vidět, jak borcům ubývá zřetelně sil, to už si začínal říkat, že to je naprosté šílenství. Ti dva sotva pletli rukama a nohama, málem se ani neudrželi ve vzpřímené poloze, ale své útoky ještě více stupňovali. Na borcích už přitom byly i z povzdálí zřetelné rány jako důsledky boje. Současně se zvedal adrenalin i v publiku a každý úder na té či oné straně vylolal bouři emocí příznivců, kteří mohutně povzbuzovali svého favorita. Když přišel závěrečný verdikt a rozhodčí označil vítěze zápasu, oba gladiátoři se poděkovali publiku a vítěz poklekl před poraženého, čímž mu vyjádřil svou úctu (tak si to aspoň Radim vysvětluje :-). V úplném finále pak soupeři přišli do rohu protivníka, kde se napili z jeho poháru vody, asi něco jako důkaz "usmíření" či "fair play" atd. Každopádně to muselo být hodně zajímavé a mrzí mě, že jsem to nestihl.

výdaje