LETEM SVĚTEM

Čtvrtek 1.12.2005 - NP Erawan, jeskyně Phra That

S velkým přemáháním vstáváme v půl šesté. Na snídani jsem si dal ty tři loupáky a o půl sedmé vyrážíme. Vypůjčili jsme si motorku a učili se na ni jezdit :-). Půjčující (nějaká Ali, jak jsme se později dověděli, šikovná byla :-) ani po nás kupodivu nic nechtěla, kromě pasu do zástavy (ještě, že jsem měl dva). Vnucuji ji svůj mezinárodní řidičský průkaz, který jsem si předem u nás vyřídil a ptám se, zda mi stačí, ale vůbec ji nezajímá a říká, že je to v pořádku. Nabízí nám i „more powerful" motorky nad 125 ccm, ale vzhledem k tomu, že máme řidičák oba jen na padesátky, tak se držíme při zemi a bereme Hondu 100 ccm. Když zjistila, že jsme na tom nikdy před tím neseděli, ochotně nám vysvětlila, jak se s tím vlastně zarábá, co se do toho lije a tak. Celkem pohoda. Moc mi to zpočátku nejde a každé zařazení námi škubne. Naštěstí není potřeba mačkat žádnou spojku (ani tam není páčka) a řadí se jen při ubraném plynu. Dalo se na to celkem rychle zvyknout, ale ze začátku jsem měl problém s udržením stability při rozjezdu. V Thajsku řídí podobnou motorku snad každý, včetně holek a starých babiček, tak to přece musím zvládnout také! Má to elektrický start (startuje se stiskem tlačítka), špičkou levé nohy se přidává rychlost (neutrál a 1-4) a patou se zase ubírá, pravou nohou se brzdí, navíc je samozřejmě i ruční brzda. Důležitý je klakson, troubí se skoro pořád. Při cestování po místních silnicích je zajímavým zvykem troubit, když někoho předjíždíte, aby o tom věděl. To jsme si, samozřejmě při jízdě na motorce nemohli nechat ujít :-). V průvodci píší, že přednost nemá ten, kdo je na hlavní silnici, ale ten, kdo je silnější. To tak nějak celkem i odpovídá tomu, co zde na silnicích pozoruji. No, ale zase taková prča to není. Poprvé jsem jel na motorce, a to ještě v cizí zemi, na cizí motorce, bez řidičáku na motorku :-), v levostranném provozu a s thajskými klikyháky na značkách :-). A to není vše. Provoz je tu docela hustý a chaotický (možná to v určitém směru snese i srovnání s Prahou) a taky musíte dávat pozor, jestli nejede někdo v protisměru :-). Nevím, jestli je to legální, ale asi jo, když jedete pomalu, tak můžete jet na motorce po krajnici v protisměru. Oficiálně se jezdí vlevo, v praxi ale kdekoliv, kde je místo. Pravidla neplatí žádná, předjíždí se kudy to jde, červená na křižovatce se často ignoruje. Je s podivem, že jsme tady neviděli žádnou bouračku. Asi v tom chaosu bude i nějaký řád. Naštěstí jsou v Kanchanaburi jen 3 pruhy v jednom směru :-). V Bangkoku je v jendom směru až 6 pruhů, co jsem viděl, tedy 12-proudá silnice!!!, takže se i v tom hustém provozu dá po několika stovkách metrů dostat do spravného pruhu, když chcete třeba odbočit :-). Problém trošku je, když se tam dostanete pozdě. No, ale nějak jsem to vše zvládnul.

Na motorce jsme tedy vyrazili do národního parku Erawan, kde mají překrásné vodopády. Nachází se 65 km severovýchodně od Kanchanaburi. Ráno docela foukalo, a já jel jenom v krátkém rukávu. Cestou jsme míjeli malebnou Srinakarindskou nádrž s hrází. Také poprvé tankujeme. Bereme cca 3 litry (27 THB/litr). Na pumpách funguje obsluha, takže se nemusíte o nic starat. Akorát jim dáte klíče a řeknete kolik šťávy chcete.
V 9 hodin vystupujeme přímo u brány parku a kupujeme lístky (200 THB/osobu) a 20 THB za motorku. Do všech národních parků v Thajsku platí cizinci vstup 200 bahtů. Zaparkovali jsme motorku i s helmami. Nekrade se tady, nemusíte mít strach. NP Erawan byl vyhlášen roku 1975 jako dvanáctý NP Thajska a pokrývá plochu 550 km². Informace o všech národních parcích Thajska najdete zde.
Erawanský vodopád je sedmistupňový vodopád, který padá do hloubky 2.200 metrů v těch 7 stupních. Prý připomíná hlavu tříhlavého slona Erawan z hinduistické mytologie a odtud i ten název vodopádu. Postupně stoupá džunglí do kopce až se člověk po asi 2 kilometrech ocitne na 7. stupni. Tam výprava končí a jde se zpátky. Je to celkem náročné, hlavně v tom 31 stupňovém vedru. Po pravdě, já bych těch stupňů asi napočítal mnohem víc, ale Thajci mají všechno ocedulkované, takže nemůže dojít k mýlce. Thajci prý většinou skončí u prvního či druhého stupně, kde pořádají pikniky a dál již nejdou. Ovšem stoupáním vzhůru Thajců vůbec neubývá, spíš naopak - jsou všude a hlučně se koupou. Koupaní Thajců, to je taky zajímavost - do vody lezou ve všem - v botech, riflích (farang, potící se v kraťasech jen těžko chápe zálibu Thajců v dlouhých džínách) a tričku. A očividně jsou náramně spokojení.

Hned na začátku nás čekalo milé překvapení. Kolem nás byla spousta malých opiček. Honili se po stromech a semtam se pokusili něco ukrást turistům. Především je zajímalo jídlo. Oficiálně se ale krmit nesměly. Každý vodopád se vlévá do tůně s průzračnou vodou a v některých se dalo dokonce koupat. Kaskády jsou tvořeny vápencem.
Roste tu ratan, liány i bambusy, zkrátka jako ve filmu o Tarzanovi. Prý existuje 9 druhů bambusů a každý je jiný. A prý vyroste o metr týdně – to bych doma mít nechtěl. Cestou jsme míjeli turisty a mnichy v žlutých hábitech. Bylo to úžasné, skoro ráj. Nejvyšší stupeň je opravdu parádní. Ovšem dostat se až sem znamená zdolat několik vratkých můstků a žebříků a párkrát se přebrodit vodou.
Tam jsme se taky převlékli do plavek a zaplavali si. A byla to špica! Jen ty rybičky jsou trošku drzé. Okusují nám prsty, hrozně to lechtá a navíc o tom chutným farangovi řekly i větším kámoškám. No tak to už né, přijít o celý palec bych vážně nechtěl. Je to docela nepříjemné. Takže jsme hledali tůňky bez ryb anebo seděli přímo pod vodopádem. Bylo to super. Rozhodně doporučuji!
Zajímavý postřeh: u třetího stupně musíme zálohovat naši PET láhev (10 BHT za každý kus), a že prý to dostaneme zpátky, až se pak prokážeme lahví s číslem. My máme číslo 28/5 napsané fixem na PETce, tak doufáme, že to nesmažeme při pití. Všechno se pečlivě zapíše do sešitu. Pořádek musí být. Jo a jídlo se tu musí odevzdat celé. Je to opatření kvůli čuňátkům Thajcům, kteří všechno uklízí "na zem" (nebo ve vlaku rovnou z okna). Bílej je totiž vychovanej. A ještě jeden postřeh, týkající se jejich podnikavosti. Při odchodu z parku zděšeně sledujeme prodejce talířků - na každém talířku je ksichtík nějakého faranga... probůh, jsme tam i my!! Ani si nejsme vědomi, že by nás fotili. A hlavně jak to tak rychle stihli vyrobit. No to né dámy, to fakt jako dík, tohle nebereme. Vodopády zavírají ve 4 hodiny až na 1. a 2. stupeň, kde zavírají až v 5.
Pak jsme si chtěli vynahradit o den dříve nevyvedenou jeskyni a zamířili jsme k jeskyni jiné (Phra That), která se nachází v NP Erawan (mimochodem, thajsky to znamená slon). asi 12 km od ústředí parku. Vstupné se zde neplatí, pokud máte vstupenku do parku, tak tentýž den můžete za jedno vstupné navštívit i tuto jeskyni. Jeli jsem asi 11 km do kopce po příšerné silnici a pak šli ještě asi půl kiláku za doprovodu komárů do prudkého kopce, kde borec vytáhnul plynovou (!) lampu, aby nám v jeskyni posvítil. Před zapálením se musí chvíli čímsi pumpovat. Průvodce neumí moc anglicky, má jen naučeno pár slov a frází k popisu krápníků, takže občas řekne anglické označení zvířete, které máme vidět v tom kterém krápníku. Nikde se nezdržuje a cílevědomě postupuje hlavní trasou prohlídky. Vidět bylo velké kulové a tak jsme byli opět jeskyní docela zklamáni. Neviděli jsme ani netopýry, které se nám snažil ukázat. Cesta v jeskyni byla lemována dvěmi provázky nataženými na zemi, jako Ariadnina nit. Vápencová jeskyně je asi 200 dlouhá se stalaktity a stalagmity.
Uháníme k Tygřímu chrámu, ale nestihli jsme to. Přijeli jsme v 17 hodin. Všichni už odcházeli. Zdržela nás ta zatracená jeskyně a taky jsme jeli delší cestou než ráno. Nestačilo ani to, že Radim jel 80 km/hodinu, byl to fičák. Ještě že jsme měli helmy a já sluneční brýle. Rozhodli jsme se neplánovaně zůstat o den déle a vyrazit za tygry druhý den. Ale stálo to za to, i když jsem to chtěl vzdát.
Motorku jsme na noc zaparkovali před ubytovnou. Zamykáme ji řetězem se zámkem, ale normálně tu spousta lidí nechává motorky jen tak nebo zamčené jen klíčkem od zapalování. Akorát helmy jsme si raději vzali na pokoj. Následující den máme v plánu jet k tygrům, takže si necháváme motorku o den déle. V půjčovně, která je pár kroků od našeho penzionu, to nahlašujeme, ale není to ani potřeba - pozdější vrácení znamená jen dodatečné zpětné zaplacení příslušné částky za další dny. Pak jsme se šli najíst k nám do restaurace. Mají velký výběr, výborně vaří a je to celkem levné. Mají dokonce i evropskou kuchyni (vídeňský řízek, pizzu,...). Poprvé jsem si dal polévku „tom yam" (spicy thai soup). Tom yam je ostrá kyselá polévka s kraby, krevetami, kuřetem nebo rybou a limetovou šťávou, chilli, svěžími lístky místních citrusů a aromatickou meduňkou a jiným kořením (čerstvým koriandrem) Dal jsem si malou za 50 THB, ale byla tak velká, že bych nechtěl vidět, co by mi donesli, kdybych si objednal velkou porci. Chuťově byla moc dobrá, ale hodně pálivá, kuřecím masem a k tomu mi donesli rýži. Jako druhé jídlo jsem si objednal kachnu, ale došla, tak jsem měl krevety, sladkou omáčku, okurky, ananas a rajče. Za 50 THB. Tady jsem se od servírky dozvěděl, že se jídlo i polévka dává do rýže, a ne naopak, jako u nás. Hlavně u těch pálivých jídel je to praktické, protože nejlépe zmírňuje pálivou chuť v ústech, vodou to nezaženete, je to ještě horší. Na závěr jsem si dal ještě rumovou zmrzlinu s rozinkami, byla v kelímku, vyrobená v Bangkoku (38 THB). Celkem jsem za večeři zaplatil směšných 138 THB (83 Kč), a najedl jsem se bohatě.
V „7elevnu" si kupuji na snídani opět 3 croissany za 20 THB. Jsme unavení. Když se připlazíme na pokoj, okamžitě usínáme.

 výdaje