Vysoké Tatry 2013 - cestopis

Neděle 1.9.2013 - Cesta do Tater

Tento rok jsme opět vyrazili do Vysokých Tater, tentokrát na 6 dní. Pro letošní rok jsme zvolili Tatranskou Lomnici. V neděli ráno jsme vyjeli z Ostravy. Check-in je až od 14 hodin, tak jsme si ještě zašli na oběd do hotelu Atrium ve Starém Smokovci. Potom jsme se již ubytovali. Já s Martinem ve 4 hvězdičkovém Grandhotelu Praha a rodiče od Martina v hotelu Slovan, který je 400 metrů od nás. Pokoj máme v 1. patře v úrovni recepce.
 
Pokoj je opravdu velký, komfortně zařízený s velkou LCD televizí, ledničkou, vestavěnou skříní, sejfem, pěknou koupelnou s vanou a s balkonem s výhledem do údolí. K dispozici jsou župany a papuče.
  
Jelikož počasí není dneska nic moc, šli jsme vyzkoušet hotelové wellness centrum Grand Mountain Spa. Co nás uchvátilo na první moment byl venkovní vyhřívaný bazén, kde se v určitých intervalech spouští výřivka. Báječný relax s výhledem do doliny. Jsme tady sami. Potom jsme vyzkoušeli venkovní jacuzzi, taky paráda.
   
Kromě toho je k dispozici venkovní sauna, vnitřní bazén, druhé vnitřní jacuzzi momentálně mimo provoz, saunový svět a relaxační odpočívárna. Všude jsou vonné svíčky a aroma lampy a na pití je zdarma k dispozici voda s citronem.

Bazény jsou k přístupné od 7 do 21 hodin a sauny od 15 do 21. Potom jsme se šli projít k rodičům. Taky mají hezký moderní hotel, pokoj moderně zařízený, nicméně menší, ale s balkonem. Na rozdíl od nás mají polopenzi, my jen snídaně. Ale máme možnost si zakoupit kdykoliv chceme za 10 eur na osobu čtyřchodovou večeři. Šli jsme se projít do vesnice, kde probíhala akce ke konci léta. Jinou cestou jsme se vrátili na hotel. V hotelovém baru jsme si dali u hořícího krbu jedno čepované pivko, Plzeň.
   
Večeře stejně jako snídaně podávají v krásné secesní restauraci. Stoly mají nádherně připravené, na každém je živá anturie. Hned jak jsme se usadili číšník nám zapálil na stole svíčku. Jak už jsem psal večeře jsou čtyřchodové, předkrm nebo polévka, salátový bufet, hlavní chod (výběr ze 3 jídel, volí se u snídaně, ale lze si vybrat i na místě jako my dneska) a dezert. Některým názvům jídel ani nerozumíme. Nicméně jako předkrm byl tatarák z lososa servírovaný na bramborovém rösti s bylinkovým dipem a mini salátem.

K dispozici je salátový bufet a různé druhy výborného ještě teplého pečiva. Jako hlavní chod jsem si dal filé z krůtích prsou s medovou vůní na zelenině mirepoix se smetanovou slovenskou těstovinou a Martin mletý vepřový steak obalený v oravské slanině na grilované bazalkové cuketě s omáčkou, šťouchanými bramborami s bryndzou a rozmarýnovou omáčkou.

Jako dezert byl rebarborový štrůdl s hruškou, mandlemi, čokoládovým coulis a zmrzlinou. Nemusím asi zdůrazňovat, že všechny chody byly znamenité. Číšníci obsluhují samozřejmě v bílých rukavičkách. Trochu si připadáme jako v jiném světě. Po večeři jsme byli na netu. V hotelu je wifi, máme dosah i na pokoj, i když tady je signál slabší, stejně jako v některých jiných částech hotelu, ale našli jsme si místa, kde běží super. Takže vyřizujeme poštu a pak se jdeme koukat na telku. Venku je dneska docela zima a tak v hotelu na noc i zapli topení.

Pondělí 2.9.2013 - Chata pri Zelenom plese

V noci se nám spalo výborně, ani zima nebyla. Vstáváme kolem 7 a před osmou už jsme na snídani. Výběr jídla je opravdu neskutečný. Opět v Grandu nezklamali. Srovnatelné s Grandem ve Starém Smokovci, v Jasné v Nízkých Tatrách, kde jsme byli vloni to bylo o něco slabší. Množství druhů nejrůznějšího pečiva, klobásy, výborné párky, teplé fazole, chleby ve vajíčku, vajíčka na tvrdo, potom tady kuchyř připravuje vajíčka na různé způsoby, volské oko, omelety, míchané vajíčka, ... dále jsou hotové palačinky, několik druhů salámů, pomazánky, zavináče, obrovský výběr sýrů, korbáčiky, parenice, ovčí sýr, ementál, plísňový, niva, ani si na všechny nevzpomenu, zelenina, samozřejmě několik druhů jogurtů, müsli, ovoce, koktejly, na pití výborné čaje + měli již navařeno 5 druhů sypaných bylinkových čajů - mátový, z kopřiv, heřmánkový, mateřídouška, lipový,... káva z presovaru atd. No zkrátka pošušňáníčko. Ráno je vždy na stole tzv. ranná pošta, barevný zpravodaj, kde je předpověď počasí, kdo má dnes svátek, večerní menu a nějaká zajímavost Takže jsme se nadlábli, připravili se na tůru a vyrazili.
Je pod mrakem a poměrně chladno. Měli jsme v plánu jít z Hrebienku na Téryho chatu. Vyrazili jsme na zastávku električky, ale ujela nám před nosem a další jela zase za hodinu, což se nám čekat nechtělo. Takže jsme změnili plán a rozhodli se jít na Chatu pri Zelenom plese. Došli jsme k lanovce a koupili si zpáteční lístek na Skalnaté pleso. Normální cena je 15 eur, dostali jsme slevu 2 eura každý na kartu GOPASS, kterou jsme dostali v hotelu při ubytování. Můžeme na ni čerpat slevy právě na lanovky nebo do Tatralandie. Na první jízdu lanovkou máme slevu 2 eura, na další pak 3 eura, nantřetí 5 a na 4 a další 6 eur. Vyjeli jsme lanovkou na Skalnaté pleso ve výšce 1.751 m.n.m. Pleso bylo díky letošním vedrům téměř bez vody.
 
Odtud jsme se vydali po Tatranské magistrále po červené značce na Chatu pri Zelenom plese. Byli jsme tam předloni, ale šli jsme z Tatranských Matliarov. Podle směrovníku má dnešní trasa trvat 2:45 hod. Stoupáme do kopce, natahujeme na sebe svetry, bundy, čepice, protože je pěkná zima. Cesta je nepohodlná, jde se stále do kopce a po kamenech, balvanech, takže na kolena je to nápor jak hrom. Nasazuji si ortézu na levé koleno, ale nějak mě řeže. Mám ji poprvé. Cestou se různě zastavujeme a kocháme se pohledy na horské štíty kolem nás.
 
Došli jsme až do Sedla pod Veľkou Svišťovkou ve výšce 2.023 metrů, nejvyšší bod trasy. Cesta sem trvala 1:15. Teď nás čekal sestup k Brnčálové chatě. To teprve byl záhul. Do teď to byla procházka růžovou zahradou. Strmý sestup po balvanech, který neměl konce. Sice jsme chatu s plesem viděli již seshora, mimochodem pohled byl nádherný, ale cesta k němu byla nekonečná.

V jednom úseku jsme dokonce museli použít řetězy. I tak jsme si pomáhali jak se dalo.

Naštěstí jsme měli i trekové hole, takže jsme kolenům aspoň trochu ulevili. Z určitého místa jsou vidět další dvě plesa vedle Zeleného, druhé je také zelené a třetí menší je černé - Čierne pleso.

V dálce jsou potom vidět Veľké Biele pleso a Trojrohé pleso, kde jsme byli minule.

Konečně jsme na Chatě pri Zelenom plese ve výšce 1.551 m.n.m. Cesta nám trvala 3 hodiny. Chatě se také říká Brnčalova chata. Nachází se na břehu Zeleného plesa a je považována za jednu z nejkrásnějších chat ve Vysokých Tatrách. Historie chaty začíná rokem 1876, kdy na Rakúskej Poľane vznikla známá Egidova chata, která byla přemístěna v roce 1887 na jižní břeh plesa, kde bohužel roku 1890 podlehla požáru. O několik let později v roce 1897 byla postavena na severním břehu Fridrichova chata, která po další roky prodělala hodně rekonstrukcí, až se dostala do dnešní podoby. Chatu obklopují horské štíty.
 
Dneska je tady plno lidí. Snědli jsme nějaké zásoby, půl hodiny si odpočinuli a vyrazili dále. Rozhodli jsme se nejít stejnou cestou zpátky, ale jít jako minule po žluté přes Šalviový prameň a dále po modré značce do Tatranských Matliarov a odtud k nám na hotel. Zavolali jsme na infolinku lanovek, zda lze zpáteční jízdu využít i jindy. Odpověď byla potěšující. ANO LZE. Jízdu můžeme uplatnit do konce října. Bylo rozhodnuto. Cesta přes Šalviový prameň je mnohem příjemnější a rychlejší. Vede lesem. Dole jsme asi za 2 hodiny. Z rozcestí pri tenise u hotelů Hutník vede žlutá stezka 20 minut přímo ke Grandhotelu Prahu, u bývalé nástupní stanice lanovky na Skalnaté pleso. Takže na pokoji jsme v 16:30, celí zničení. Rodiče se přišli podívat na náš pokoj. V 5 hodin jsme se šli zrelaxovat do bazénů a v 6 na večeři. Dneska byla polévka, pórkové cappucinno s praženým sezamem a mrkvovou slamou. Jako hlavní chod jsem měl rybu tilapia s hořticí na tmavých fazolích s jarní cibulkou a zázvorem s indickou krupicí Swzzey (Sudì) se zeleninou a kurkumou, bylo to zvláštní a výborné. Martin měl konfitované vepřové maso na Segedinském zelí s jablkem a speciálním houskovým knedlíkem, připomínajícím karlovarský knedlík. Na pití jsme si dali jedno malé pivko. Jako dezert servírovali banán na karamelu s čokoládovým piškotem, likérem a citrónovou pěnou. Opět večeře neměla chybu.
 
Vyřídili jsme emaily. Já jsem si večer četl a Martin sledoval televizi.

Úterý 3.9.2013 - Spišský hrad, Levoča

Dneska jsme na nohách zase kolem 7. Už se nemůžeme dočkat snídaně. Nacpali jsme bříška a zvažovali dnešní program. Předpověď počasí pro dnešní den není příznivá, má být oblačno a deštivo. A už taky i prší. Na tůru bychom po včerejšku nešli. Chtěli jsme nějaký odpočinkový program. Když se díváme z balkonu v určitých místech je jasná obloha. Rozhodli jsme se navštívit Spišský hrad a město Levoču. Vyzvedáváme rodiče a jedeme směr Prešov. Na Spišský hrad je to z Tatranské Lomnice asi 50 kilometrů. Část cesty vede po dálnici. Podle ukazatelů jsme dojeli až do obce Spišské Podhradie, kde jsme našli parkoviště přímo pod hradem. Podle internetu mělo být zdarma, ale chlapík vybírá 3 eura na den. To se nám moc platit nechce, když ještě budeme platit vstupné na hrad. Když se chlápka ptáme jestli není někde jiný lepší přístup k hradu, protože odtud to je hodně do kopce a cesta trvá 20 minut a mamka od Martina to nevyjde, tak nám řekl že ano z druhé strany, a že výstup je o 5 minut kratší. Rozhodli jsme se zaparkovat mimo parkoviště, což nebyl problém na místě, kde nebyl zákaz stání. Mamka se rozhodla nahoru nejít a zůstat v "podhradí". Nechali jsme ji klíče od auta, aby si když tak mohla jít sednout. Venku dneska fouká šílený vítr, v rádiu říkali že až rychlostí 126 km v hodině. Stoupáme nahoru na hrad, nejsme jediní. Panorama hradu je opravdu fantastické. Jedná se o největší hradní komplex ve střední Evropě, zapsaný na seznamu UNESCO.
  
Když jsme se vyškrábali nahoru samozřejmě je hned u hradu druhé parkoviště přístupné z druhé strany a v letním období opravdu zdarma. Koupili jsme si vstupenky za 5 eur. Bez vstupenky se totiž dále než k pokladně nedostanete. Další prohlídka s průvodcem, která trvá 45 minut začne za 30 minut tedy v 11 hodin, pokud se nasbírá aspoň 10 lidí. Zatím jsme prý jediní, protože německé skupiny mají své průvodce. Rozhodli jsme se zadarmo zapůjčit audio průvodce na 90 minut s vratnou zálohou 10 eur a vyrazili jsme na prohlídku hradu podle audio průvodce. Hrad pochází z 12. století. Prošli jsme všechny části hradu. Hrad nás okouzlil po všech stránkách. Už jenom ta jeho rozlehlost.
  
Nejcenější částí hradu je horní hrad, kde se nachází původní gotické a renesanční obytné budovy majitelů a uživatelů hradu. Dnes jsou upravené jako vyhlídkové plochy a nádhernýmu výhledy do širokého okolí.
   
Jsou tady i některé zařízené prostory v rámci muzea, kuchyň, ložnice, mučírna, hradní kaple. 
   
V kuchyni mě zaujal text správného stolování. Ten by se dal vztáhnout i na dnešní dobu.

Vystoupali jsme i na věž, ve které mezi dvěmi zdivy vede úzké klaustrofobické schodiště.

Prohlídka nám zabrala skoro hodinu a půl. Vrátili jsme audio průvodce. Martin s otcem si dali jedno pivko a potom jsme si ještě prohlédli Dolní hrad.

Po půl jedné jsme se vydali zpátky k autu. Zajeli jsme na oběd do Spišského salaše poblíž Spišské Kapituly. Bylo tady plno, ale jídlo bylo připravené velice rychle. Dal jsem si přírodní kuřecí řízek se šunkou, houbami, sýrem, s rýží a přílohou za 6 eur a panáka spišské borovičky s dubovým drievkom za euro.
 
Odtud se vracíme zpátky směr Poprad a zastavujeme ve městě Levoča, zapsaného na seznam UNESCO, které se nachází 19 km od Spišského hradu. Parkujeme zdarma vedle polikliniky poblíž starého města. Vydali jsme se na prohlídku centra města, která nám zabrala něco kolem hodiny. Zde najdete odkazy na trasy městem s popisem památek: trasa 1, trasa 2, trasa 3. Všechny zajímavé památky se nachází v okolí nám. Majstra Pavla. Levočské hlavní náměstí je největší středověké náměstí s tvarem obdélníku v poměru 3:1 v Evropě. Levoču dokonce navštívil i papež Jan Pavel II. Celé historické jádro města obklopují městské hradby s dochovanými baštami.Do centra lze vstoupi třemi dochovanými branami.
   
Dominantou je gotický chrám sv. Jakuba ze 14. století s 11 gotickými a rensesančními oltáři. Hlavní gotický křídlový oltář vyřezaný z lipového dřeva, pochází z dílny Mistra pavla z Levoče a je nejvyšším gotickým vyřezávaným oltářem na světě. Kostel je propojen s radnicí s arkádami, která je dalším levočským architektonickým skvostem. Hned vedle stojí kovová klec hanby ze 16. stol. V podstatě jde o obdobu českého pranýře sloužící k trestání lehčích prohřešků.
   
K dalším cenným památkám patří Veľký a malý župný dom, divadlo, bývalý městský hostinec, několik nádherně zdobených měšťanských domů ze 14.-15. století, mezi nimi Mariássyho dom s arkádovým nádvořím, Krupekov dom a bezpochyby nejzajímavější je nádherně zdobený Thurzov dom.
     
Malovaný dům řezbáře Mistra Pavla na východní straně náměstí dnes slouží jako muzeum.

Chtěl jsem si za 0,69 eur koupit 100 gramů bryndzových Fornetti, ale bohužel zrovna bryndzové se teprve pekly. Smůla. Čekal jsem od tohoto města něco víc, ale nemůžu říct, že by mě zklamalo, nebo že by nestálo za návštěvu. Z Levoče už se vracíme do hotelu. Po návratu ve 4 hodiny jsme si zašli zarelaxovat do bazénů. Na to jak dneska strašili kvůli počasí, tak lepší počasí jsme si snad ani nemohli přát. Celý den svítilo slunce, bylo teplo, jen silně foukal vítr. Po bazénu jsme vyřídili e-maily a šli na večeři. Byla rajská polévka s toastem z bagety s pestem a parmezánem, jako hlavní chod si Martin zvolil kuřecí prsa plněná špenátem a sýrem s modrou plísní na bazalkové omáčce, spätzlle se smetanou a sýrem, já jsem měl dietní hovězí vařené maso na máslové karotce s bylinkovým dipem a bramborami s petrželkou. Jako dezert jsme měli domácí hruškový perník s lipovým sirupem a zmrzlinou. Po večeři šel Martin na chvíli k rodičům na hotel a já jsem na tabletu konečně dopsal deník za 3 dny. V 10 hodin jsem zalehl unavený do postele.

Středa 4.9.2013 - Téryho chata

Dneska jsme byli na snídani už před půl osmou, abychom stihli električku. V Tatranské Lomnici si za euro kupujeme jízdenku do Starého Smokovce a v 8:43 vyjíždíme.

Z nádraží jsme zamířili k zubačce na Hrebienok (1.285 m.n.m.), kde nás pokladní bohužel informovala, že slevovou kartu GOPASS nemůžeme použít, že platí pouze v Jasné, v Tatranské Lomnici a na Štrbském plese. 6,5 eura se nám za jednu 5 minutovou jízdu dát nechtělo tak jsme šli nahoru pěšky. Cesta nám zabrala asi 30 minut.

Odtud jsme zamířili po červené ponad Rainerovou chatou na Zamkovského chatu přes Obrovský vodopád. Naskýtají se nám krásné výhledy na Slavkovský štít.
  
Na Zamkovského chatě ve výšce 1.475 m.n.m. jsme za hoďku. Zamkovského chata je útulná, vysokohorská chata v dolní části Malé studené doliny. Chatu postavil v letech 1942-1943 známy horský vůdce a horolezec Štefan Zamkovský s manželkou Ludmilou, tehdejší nájemce Térryho chaty. V období 2.světové války poskytla Zamkovského chata úkryt pronásledovaným politickým utečencům, partyzánům a židovským rodinám. Po znárodnění chaty komunistickým režimem byl Štefan Zamkovský krátce správcem Bilíkovy chaty, později označen za bývalého kapitalistu, zbaven místa a vykázán z Tater. Roku 1952 odchází s rodinou do Banskej Štiavnice, kde je pochovaný. Členové Horské služby mu udělili "in memoriam" stříbrný odznak vůdce I. třídy Horské služby. Roku 1992 byla chata v rámci restituce vrácena potomkům Štefana Zamkovského.

Chvíli jsme si odpočinuli a v 11 hodin pokračovali po zelené Malou Studenou dolinou na Téryho chatu 4,5 km. Cesta trvala 1:45 a byla hodně zajímavá. Nejdříve vedla podél Studeného potoka, Malou Studenou dolinou. Malá Studená dolina je 4,5 km dlouhá, terasovitá, turisticky často navštěvovaná dolina – do poloviny 19. století se zde těžilo zlato a měď. Spodní zalesněná část přechází do pásma kosodřeviny, následují skalní terasy, po kterých se šplháme až k Téryho chatě. Cesta stoupá, kamenný chodníček se místy ztrácí mezi obrovskými balvany. Naštěstí je cesta dobře značená a tak není problém najít ten správný kámen.
  
Cestou jsme se setkali s horskými nosiči, kteří na Téryho chatu vynášeli hromady pití. Obdivuji je, protože my sami jsme měli co dělat, abychom to vyšli.
 
Potom nastalo docela prudké stoupání po kamenech, ale výhledy stály za to. Jak zpátky do doliny, tak na vodopády stékající po skalách, Lomnický štít z druhé strany a spoustu dalších horských štítů, které se nad námi tyčily.
   
Dalo nám to pěkně zabrat, ale ve 12:45 jsme konečně na Téryho chatě ve výšce 2.015 metrů. Také se jí říká Terinka. Je to nejvýše položená chata s celoročním provozem založená v roce 1899. Pojmenovaná je podle banskoštiavnického „lekára chudobných" Edmunda Téryho, který se zasloužil o rozvoj tatranské turistiky. Chata prošla několika stavebními úpravami, naposled r. 1983. Roku 1944 spravovali chatu slovenští vysokoškoláci - horolezci, kteří tu ukrývali polské odbojáře i ruské utečence ze zajateckých táborů.
 
Kolem chaty se nachází 5 Spišských ples různé velikosti. Nižné Spišské pleso je nejníž položeným plesem. Malé Spišské pleso je nejmenším plesem. Veľké Spišské pleso je naopak největší s rozlohou 3,5 ha. Prostredné Spišské pleso. Vyšné Spišské pleso je nejvýše položeným plesem na konci Malé Studené doliny. U jednoho jsme se na chvíli posadili a odpočívali. Chata a plesa jsou obklopena skalními velikány jako například Pyšný štít nebo Prostredný hrot.
   
Na chatě jsme si dali oběd, já guláš s knedlíkem za 6 eur a Martin za 3 eura česnekovou polévku. Ve 13:45 jsme vyrazili stejnou cestou zpátky. Šlo to o něco rychleji, nicméně kolena dostala opět pořádně zabrat. Spousta lidí šla teprve nahoru. Jsme rádi, že už jdeme opačným směrem.

V 15:20 jsme opět na Zamkovského chatě ve výšce 1.475m. Zašli jsme si na záchod (čistý) a dali si jedno pivo za 2,5 eur. V 15:30 jsme se vydali po magistrále červené na Skalnaté pleso. Zastavili jsme se na Lomnické vyhliadce ve výšče 1.529 metrů. Odtud už po magistrále po kamenech na Skalnaté pleso, kde jsme došli v 16:40. Tak tak jsme stihli lanovku do Tatranské Lomnice, která jezdí do 17 hodin. Nahoru jezdí poslední lidi v 16 hodin. Dole jsme vrátili zálohované karty a dostali zpět každý 2 eura. Vracíme se na hotel. Cestou potkáváme Martinova otce. Oni byli dneska na Hrebienku. Na pokoji jsme si uvařili čaj, okoupali se, podívali chvíli na telku, já dopsal deník z dnešního dne a po půl 7 jsme vyrazili na večeři. V hotelu jsme si ráno z nabídky poprvé nevybrali. Zašli jsme do pizzerie Marcello poblíž vlakového nádraží. Každý jsme si dali pizzu, za dvě pizzy jsme dostali zdarma malé pivo Šariš, Martin další dvě Plzně a slivku a já čaj a spišskou borovičku. Cestou zpátky na hotel jsme vyplašili stádo srnek u našeho hotelu.

Čtvrtek 5.9.2013 - Tatranská Javorina, Zakopane, Ždiar, Štrbské pleso

Dneska jsem se probudil v 6 hodin, celou noc topili tak to bylo fajn. Na snidani jsme byli už v 7 a opět jsme se dobře najedli, dal jsme si i palačinku s borůvkovou marmeládou. V 9 hodin odjíždíme i s rodiči autem do Polska do Zakopaného, které je z Tatranské Lomnice vzdálené asi 40 km. Cestou se zastavujeme v Tatranské Javorině, kde se nachází dřevěný kostelík sv. Anny pocházející z roku 1903.
 
Potom už pokračujeme přímo do Zakopaneho, horského střediska Vysokých Tater na polské straně. Město mě ovšem hodně zklamalo. Čekal jsme něco na způsob Starého Smokovce, a místo toho nás přivítalo rušné velkoměsto s množstvím aut a všeho možného, které se vymyká horskému letovisku. Byl problém najít parkování, protože všude jsou jen placená parkoviště, Martin už byl nervozní, protože jsem neměl konkrétní cíl, jen jsem chtěl vidět nějaké staré centrum obce. Nakonec jsme zaparkovali kousek od vlakového nádraží, zdarma. Vydali jsme se do města. Od jednoho kluka jsme se dozvěděli, že žádné staré centrum tady není, snad jen jeden hotel v zakopanském stylu, ten jsme viděli. Potom jsme prošli kolem Grand hotelu Stamary a zpátky k autu. Děs. Cestou jsme se podívali na skokanské můstky a vraceli se zpět na slovenskou stranu.
     
Zastavili jsme se v obci Ždiar u múzea Ždiarsky dom. Dřevěná stavba, kde se muzeum nachází, představuje původní architekturu obce Ždiar. Dovnitř jsme nešli.
   
S muzeem sousedí restaurace, kde jsme si dali oběd. Měli dobré menu za 4,60 eur. Polévku jsme si dali vývar s nudlemi, masem a zeleninou a potom grilovaný oštiepok, opékané brambory se slaninkou, brusinky a obloha. Výborné. Oštiepok se v ničem neobaluje, jen se nakrájený na plátky ugriluje.

Otec si dal halušky. Na pití měli kvasnicové pivo. Po výtečném obědě jsme ještě zajeli na Štrbské pleso. Tady jsou taky všechna parkoviště placená. Zaparkovali jsme za 2 eura na hodinu. Obešli jsme pleso dookola. Bylo pod mrakem a celkem chladno. Pleso má hloubku 26 metrů a teplotu vody 19 stupňů. Údajně zde žije ryba síh severní maréna, kterého nenajdete nikde jinde na světě. Aspoň to psali na informačnoch tabulích. Myslím, že jsem to už někde slyšel.
  
V 16 hodin jsme byli zpátky na hotelu. Zašli jsme na bazény a v 6 na večeři v hotelu, která byla opět perfektní. Moc jsem si pochutnal. Polévka žampiónové cappuccino, jako hlavní chod krůtí filé na restovaných ředkvičkách s hrozinkami na celerovém pyré a jus (omáčka) s mateřídouškou. Výtečná kombinace chutí. Jako dezert podávali jogurtovou dortičku se skořicí, pečeným jablkem a karamelizovanými mandlemi.
 
Po večeři jsme zašli na hotel k rodičům na čaj a na rum. Dole v hale hotelu Slovan jsem aspoň dopsal deník za dnešní den. Spát jdeme po 9 hodině, zítra nás čeká Slovenský raj.

Pátek 6.9.2013 - Slovenský raj

Dneska jsme byli na snídani také už v 7, abychom mohli vyjet co nejdříve. Odjíždíme v 8 hodin směr Poprad a odtud Spišský Štvrtok a dále obec Hrabušice, za kterou se nachází Podlesok, kde je hlavní vstup do NP Slovenský raj, který byl vyhlášený v roce 1988.

Slovenský raj patří k nejkrásnějším přírodním oblastem Slovenska. Jeho členitý terén je protkaný množstvím roklin, potoků s vodopády, kaňonů a krasových forem, které jsou pro turisty zpřístupněné formou turistických chodníků. V 8:30 parkujeme na placeném parkovišti hned u vstupu za 2 eura na den za auto a za 1,5 eura na osobu si kupujeme vstupenky. V ceně je již zahrnuté pojištění pro případ nehody. Odtud vede několik značených tras, z nichž některé jsou jen jednosměrné. Chtěli jsme toho vidět co nejvíc a tak jsme zvolili kombinaci několika tras. Začali jsme na zelené jednosměrné (zdola k hornímu konci) vedoucí údolím Suchá Belá, která patří k nejnavštěvovanějším. Naštěstí žádné davy lidí se nekonaly, minuli jsme jen pár lidí a jinak jsme šli osamoceně. Výstup touto dolinou, soutěskou, zabral asi 2 hodiny. Trasa jedlouhá 2,5 km. Většinu trasy kráčíme vyschlým korytem. Taky vodopády jsou téměř bez vody, protože tady prší strašně málo. Stoupáme po několika kovových zebřících, kovových stupních, dřevěných chodnících. Po pár stovkách metrů vzhůru kaňonem vidíme první vodopád nazvaný Misový, už tady není téměř žádná voda, takže to ani vodopád moc nepřipomíná. Následují vodopády Roklina, Okienkový, kde nahoře je skalní otvor připomínající okno, Korytový, Bočný a Kaskády. Na pomoc při výstupu jsou k dispozici kovové řetězy, kterých hojně využíváme.
  
Poslední úsek vede lesem. Přicházíme k hornímu konci doliny nazvanému Suchá Belá, záver. Dali jsme si malou svačinku a pokračujeme po žluté a následně po červené na Kláštorisko. Asi 15 minut před Kláštoriskem jsme narazili na modrou značku, po které jsme se vydali opačným směrem do kaňonu Kyseľ. Cesta prudce klesá, až jsme došli na rozcestí, Kyseľ rázcestie, kde se Kyseľ větví do tří dalších menších roklí - Vyšný (nepřístupný), Velký a Malý Kyseľ. My jsme se vydali do doporučované zajímavější soutěsky Malý Kyseľ. Trasa vedoucí k hornímu konci Suché Belé zabere asi hodinu (jednosměrná). My jsme navštívili jen 2 nejzajímavější vodopády, které se nachází poblíž vstupu do soutěsky. Také tady využíváme ocelové žebříky a dřevěné chodníky. První je třístupňový sedmi metrový vodopád s názvem Malý.

Hned za ním následuje osmi metrový vodopád Mechový, který své jméno získal podle trsů mechu rostoucích po skalách kolem vodopádu.
 
Stejnou cestou se vracíme zpátky. Nejdříve stoupáme do prudkého kopce a napojujeme se zase na modrou. Naskýtá se nám hezký výhled na okolní lesy a skály. Došli jsme na Kláštorisko (770 m.n.m.), pojmenované podle zříceniny středověkého kláštera, který sloužil jako úkryt pro polské partizány.

V místní hospodě jsme si Sedli venku na terasu, Martin si dal pivo, já jsem snědl koláče od snidaně. Na louce se nachází ruiny kapličky obklopené dřevěnými vyřezávanými sochami. Kaplnka pre pocestných pocházela z roku 1492.
  
Odtud se dá dojít za 30 minut i k Obrovskému vodopádu, ale když není moc vody, tak jsme to vypustili. Odtud se můžete dolů vydat několika trasami. My jsme zvolili žlutou trasu přes Kláštorskou roklinu. Sestup byl šílený, strmý, au naše kolena. Vyšli jsme zhruba v polovině Prielomu Hornádu, překrásného údolí jímž si řeka Hornád prořezává zhruba 12 km dlouhou cestu napříč severní částí Slovenského ráje. Natrefili jsme na závěsný most na místě zvaném Kláštorská roklina, ústie, ze kterého je hezký výhled na řeku. Opačným směrem vede jednosměrná zelená přes žebříky a vodopády a končí zase na Kláštorisku.

Roklinami se žebříky je z bezpečnostních důvodů povolen pouze jednosměrný průchod a to směrem nahoru. My odtud pokračujeme proti proudu řeky po modré Prielomem Hornádu (obousměrná trasa). Zajímavou soutěsku zpestřují visuté železné rošty, chcete-li schody (stupačky) s řetězy vysoko ve skalách nad řekou. Občas z toho nemáme dobrý pocit jako například na stupačkách pod Zelenou horou, kde máme co dělat abychom nespadli dolů, žádné zábradlí tady totiž není.
 
Řeka se zařezává do skal. Překračujeme řetězový most.

Přicházíme až k Hrdlu Hornádu, odkud je to na parkoviště ještě 15 minut. K autu přicházíme totálně zničení ve čtvrt na pět. Cestou na hotel se zastavujeme na obědo-večeři na salaši Goralský dvor v podtatranské obci Veľká Lomnica. Restaurace je zařízena v klasickém goralském stylu, celá ve dřevě s krbem.
  
Martin si dal za 5 eur Prsa "Goralov hnev", kuřecí prsa zapečené s klobáskou, slaninou, cibulí a sýr a k tomu opečené brambory za euro a nealko pivo. Já jsem zvolil domácí "živánku" pečenou v alobalu za 7 eur, vepřové maso na nudličky, klobáska, slaninka, cibule, brambor a k tomu panáka spišské čerešňovice. Pochutnali jsme si.

Na hotelu se Martin okoupal a šel k rodičům na televizi na nějaký fotbalový zápas, protože ta televizní stanice nám nehraje. Obecně nám tady moc stanic nehraje. Já jsem se v klidu vybalil, okoupal, uvařil si čaj a dopsal poznámky z dnešního dne. V 8 jsme zašli ještě na pizzu.

Sobota 7.9.2013 - Spišská Sobota, Oravský hrad

A máme před sebou bohužel poslední den. Vůbec se mi odtud nechce. Báječně nám vyšlo počasí, odpočinul jsem si, dobře jsem se vyspal a najedl. Dneska jsme šli na snidani později než jiné dny. Akorát jsme se neměli dívat na večeřové menu. To už se nám nechce odjíždět tím tuplem. Dneska bude bufet a výběr je obrovský. Jak jsme se později dozvěděli, dnes je zde svatba, a když je nějaká taková akce tak se podává večeře formou bufetu. V 10 uvolňujeme pokoj. Na recepci platíme lázeňský poplatek za pobyt a útratu v hotelu.
Jedeme si prohlédnout Spišskou Sobotu, což je část Popradu. Spišská Sobota je klenotem architektonických a uměleckých památek na Spiši. Byla jedním z najvýznamnějších spišských míst. Mezi všemi si tato městská čásť Popradu uchovala svoji jedinečnost a neopakovatelnost až do dnešních dnů. V Spišské Sobotě sa zachovaly gotické, renesanční i barokní měšťanské domy.
     
Převážná část pochází ze 16. a 17. století. Většina domů je krásně opravených, v mnohých se buď bydlí, nebo jsou v nich umístěné penziony či restaurace, v některých jsou umístěné kulturní a státní instituce.


Nejvzácnejší architektonickou památkou je původně pozdně románský kostel sv. Jurajaz roku 1273, který bol roku 1464 goticky přestavěný. Pozdněgotický hlavní oltář je z roku 1516 a pochází z dílny mistra Pavla z Levoče. Vedle něj se nachází pěkná zvonice a Mariánský sloup (Immaculata). Hned vedle se nachází bílá stavba, Mestský dom, který sloužil pro účely městské správy, bývalá radnice.
   
Celá městská část byla v roce 1950 vyhlášená za městskou památkovou rezervaci. Tato čtvrť mě opravdu nadchla a její návštěvu můžu jen doporučit. Procházka kolem náměstí, kde se nachází všechny památky zabere tak půl hodinky.
  
Odtud jsme se přesunuli do obce Oravský Podzámok (poblíž obce Dolný Kubín, nedaleko Ružomberoku), kde se nachází asi nejkrásnější hrad a nejvíce navštěvovaný hrad na Slovensku, a to Oravský hrad. Takový slovenský Karlštejn. Vypíná se na skále 112 metrů nad hladinou řeky Oravy. První písemná zmínka o hradu pochází ze 13. století.
 
Poblíž hradu je několik parkovišť, kde si účtují 3,5 eura. Ale parkovat se dá i zdarma, jako my, na parkovišti u fotbalového hřiště hned vedle. Vstupné na prohlídku hradu s průvodcem, která trvá cca 1:30 stojí 5 eur, kombinovaný lístek s kapličkou 6 eur, samostatný lístek do kapličky 2 eura, kde se dostanete na nádvoří. Taky jsem si všimnul jedněch lidí, kteří měli lístek jen do kapličky a potom se přivtěřili zdarma k naší skupině a absolvovali s námi prohlídku hradu. Průvodce to nemá šanci uhlídat. Stejně tak na focení je třeba si koupit za 3 eura další lístek a mít na sobě umístěnou nálepku FOTO, ale i když jsme ji neměl, udělal jsem potají spoustu fotek. Martin s rodiči na prohlídku nešli, dali si mezitím oběd v restauraci přímo pod hradem, ale vůbec si nepochutnali. Návštěva hradu rozhodně stála za to. Ten ohromný zachovalý komplex mně úplně dostal. Měli jsme asi nejmenší skupinu lidí. Prošli jsme postupně vstupní brány včetné té s padacím mostem, různá nádvoří, interiéry hradu vč. Thurzovského paláce, Korvínova paláce, palác Jána z Dubovca, Obytnou věž, které jsou vybavené nábytkem, obrazy, zbraněmi, v jedné části hradu jsou expozice Oravského muzea, vycpaná zvířata (např. dvojhlavé tele) apod.
     
Vylezli jsme až do nejvyšší části hradu - Citadely. Je to jedna z nejstarších částí hradu. V přízemí se nachází cisterna vytesaná do skalního podloží, do kterého stékala dešťová voda a byla jedním ze zdrojů vody v dějinách hradu. Když se s námi průvodkyně rozloučila a šla se skupinou již k východu, nahlédl jsem ještě do kaplnky sv. Michala, která se nachází v areálu dolního hradu, uvnitř se nachází barokní oltář sv. Michala. Potom jsem skupinu dohnal.
  
Ve 14:30 opouštíme hrad a rozhodli jsme se jet domu přes Polsko, že to bude rychlejší. Nejhorší bylo dostat se do Bialsko Biala, kde už potom je dálnice (zdarma) až do Ostravy. Jeli jsme přes samé vesnice, kde jedna navazuje hned na druhou, takže jsme jeli pořád padesátkou. Strašné. Myslel jsem si že nejroztahanější obcí jsou Kravaře ve Slezsku, ale to jsem se příšerně mýlil. Kdyby dálnice byla dříve (staví se), tak by to bylo super. Ve Frýdku jsme na stadionu vysadili Martina, šel ještě na fotbal a my pokračovali domů. Odvezl jsem rodiče a jel domů. Dal jsem si palačinky od maminky, protože já jsem neobědval, jen jsem měl koláče ze snídaně. Vybalil jsem si věci, a sedl k televizi. Šestidenní pobyt nám hrozně rychle utekl. Už se těším na další výlet.