LETEM SVĚTEM

Neděle 5.1.2014 - Varadero, Havana

V noci lilo jako z konve, všude je plno vody. Po snídani jdeme k moři. Je klidné a dokonce svítí slunce, zrovna když odjíždíme. Potom vracíme ručníky, na recepci jsme si objednali taxi na terminál autobusů Viazul za 5 CUC. Ale přijel jiný taxík a chtěl 10, tak jsme mu řekli, že máme objednaný z recepce za 5 a vzal nás taky i když se netvářil nadšeně. Na autobusovém nádraží jsme za chvíli. Vyměňujeme potvrzenou rezervaci za lístek na autobus a dostáváme visačky na kufry. Cena lístku byla 7,40 EUR=10 USD. Autobusy jezdí 4x denně oběma směry. U autobusu je třeba být 30 minut předem. Bus přijel v 11:25, kdy už měl odjíždět. Nakonec odjíždíme v 11:40, je plný do posledního místa. Autobus je klimatizovaný, s toaletou, nevím jestli funkční a televizí, ovšem špinavý. Autobus pro cizince je samozřejmě přístupný i Kubáncům, ne že by do něj nesměli, ale musejí platit v dolarech.

Jedeme přes letiště, zajíždí sem všechny busy co jedou do Havany a lístek stojí 6 CUC. Projíždíme městem Matanzas, po celou cestu nad krajinou krouží nějací dravci. Později zjišťuji, že se jedná o supy a setkáváme se s nimi po celé Kubě. Přejíždíme most Puente Bacunayagua, nejvyšší most na celém ostrově, který tvoří hranici mezi provincí Havana a Matanzas a pod ním se rozkládá údolí Yumurí, jedno z nejpůvabnějších míst v blízkosti Matanzas. 20 minut máme zastávku na odpočívadle Parador El Peñón del Fraile. Po celou cestu kopírujeme severní pobřeží.
Konečně ve 14:30 přijíždíme do metropole Havany (2,5 mil. obyvatel) a vystupujeme hned za tunelem na zastávce Bar Cabaña v Habana Vieja. Odtud to máme do našeho ubytování asi 300 metrů. Terminál Viazul je totiž až na druhém konci města. Jdeme se ubytovat. Není to daleko. Nachází se ve starém pěkném koloniálním domě z roku 1914. Na domě je modrá kotva, což je označení oficiálního Casa particular, tedy ubytování v soukromí pro cizince. Jedná se o Casa Hostal Cuarteles (Hostal del Ángel), Calle Cuarteles # 118, e/ Habana y Ave. de las Misiones, Piso 2, Habana Vieja - La Habana, Phone: +53 7 8600771, Mobile +53 52647686. Rezervaci máme přes www.havanacasaparticular.com (Alberto Montero, Hotels & Home Vacation Rentals,Linea # 6 entre N y O,Vedado, La Habana CP 10400,PH: +53 5 3620667).

Máme rezervované 2 noci po 30 CUC vč. tax, tzn. 60 CUC, platí se hotově při příjezdu. Snídaně je možná za 4 CUC. Zvoníme na zvonek dole u domu. Pouští nás Aleida, nevím jestli to je hospodyně, nebo paní domácí, majitel se jmenuje Kania. Drápeme se s kuframa do 2 patra, kde je vchod do jejich bytu, v rámci něhož pronajímají několik pokojů. Naše mansarda je v podkroví, kam se ještě musí po úzkém točitém schodišti, kam máme problém se vejít s kuframa. Pokoj je to malý, s jednou dvojpostelí, jednou samostatnou postelí, komodou, nočními stolky a větráky, malá koupelna se sprchoovým koutem a balkon s výhledem na střechy domů a na jednu z pevností. Ostatní pokoje jsou zařízené starožitným nábytkem. Dostali jsme klíče od domu, od bytu i od pokoje. Pokaždé po nás v case chtějí pasy a podepisujeme se do ubytovací knihy, která je evidencí pro platby státu. Nocleh v casas particulares se pohybuje mezi 20 a 25 CUC za pokoj, což je 2x více než průměrný měsíční plat na Kubě. V turisticky navštěvovanějších místech a lukrativnějších casas jako je Havana, Trinidad se nocleh pohybuje kolem 30-35 CUC.

Poté co jsme se ubytovali, vydali jsme se kolem Muzea revoluce (Museo de la revolución), které je hned vedle našeho ubytování. Před ním stojí tank, který připomíná události, které znamenaly změnu režimu.

Došli jsme na 8 km dlouhou nábřežní promenádu Malecón - Vlnolam - „Nábřeží Svobody", lemovanou vilami, jejichž barvy už dávno vybledly a na nichž viditelně zahlodal zub času. Vznikla už v roce 1901 a od hladiny moře ji dělí pouhý metr. Když vítr zvedne vlny, stříká voda až na dlažební kostky, které tady v některých místech jsou. Je orientovaný směrem k americkým břehům a právě proto je Malecón symbolem volnosti a svobody. Odtud, stejně jako z Varadera je to nejblíž k americké pevnině. Právě odtud se vydávají na širé moře loďky s kubánskými utečenci, jejichž cílem je americký kontinent. Některým se útěk podaří, jiným ne. Kubánci mohou totiž legálně opustiti ostrov pouze pod podmínkou, že se sem už nevrátí. Svobodně cestovat mohou jen lékaři, misijní sestry, vysocí úředníci a ti, které přátelé z ciziny obdarují zvacím dopisem a penězi na cestu. Jsou tady rybáři a spousta místních lidí, kteří sem chodí na nedělní procházku. Skáče se tu hlava nehlava z promenádní zdi přímo mezi útesy do moře.

Z dálky vidíme Convento de la Inmaculada Concepción. Jde o jednu z nejnavštěvovanějších kaplí Havany. Procházíme uličkou Callejón de Hamel. Je to jedno velké a stylové muzeum afrokubánské kultury pod širým nebem. Na stěnách jednotlivých domů jsou různobarevné obří malby. Nachází se tady několik kaváren, ateliérů. Škoda že tedy nejsme kolem 11 dopoledne, kdy se tady každou neděli konají obřady Santería. Santería je ekvilvalent haitského voodoo.

V jednom místním rychlém občerstvení, kde prodávají pouze za CUPy, tedy peso kubánské, peso nacional, si chceme koupit něco malého k jídlu, ale údajně už nic nemá, spíš nám nechtěla nic prodat. V bufetech a restauracích, kde se platí národní měnou si musíte většinou místo doslova vystát v dlouhých frontách. Je stále plno. To jsou i pekárny, zmrzlinárny. Procházíme mezi ulicemi, kde jsou domy hodně poničené a na ulicích kdejaká verbež a omladina, nahání mi to strach.

Přicházíme do čtvrti Vedado, v níž je patrný americký vliv. Prostředí stejně jako architektura tu připomíná spíš Miami než starou Havanu. Byla zde postavena i ultramoderní obchodní střediska. Za zboží dovážené převážně z Evropy či z Latinské Ameriky se platí převážně dolary, takže je pro naprostou většinu Kubánců nedostupné.
Jeho dominantou je neokoloniální luxusní Hotel Nacional, který se vypíná na skále. Z jeho zahrady, kde se prochází pávi, je výhled na Malecón. Hotel Nacional vyrostl na samém konci 20. let. Nechal ho postavit jeden ze šéfů americké mafie Lucky Luciano, protože všechno, co bylo v USA zločinem (zejména za prohibice), bylo na Kubě vítáno a podporováno – drogy, hazard, prostituce. Mezi jeho hosty byli mj. Winston Churchill, Ava Gardner, Frank Sinatra.

Procházíme po silnici La Rampa, kterou lemují hlavně kanceláře leteckých společností a velkých firem. Před revolucí tady sídlilo množství divadel a zábavných podniků. Došli jsme až k nejproslulejší cukrárně Coppelia (největší v Havaně) se zmrzlinou, která má na Kubě více poboček. Otevřeno je út-ne 11-23 hodin. Vypadá jako nějaká kosmická loď. Objevila se v kubánském filmu Jahody a čokoláda. Všude jsou šílené fronty, nejdříve se domnívame, že čekají na autobus, nakonec ovšem zjišťujeme že stojí fronty na zmrzlinu. Ale takové fronty jsem ještě neviděl. Že se jim to vůbec chce. Samozřejmě chceme také ochutnat tu slavnou zmrzlinu. Ochranka se nás ptá jestli platíme v CUC, pak nás odvádí do oddělené části, kde prodávají zmrzlinu předraženou pro turisty, na talířku, se lžičkou v klimatizované místnosti za 2,50 CUC za malou, 3,40 za střední a něco přes 4 za velkou. Tak to fakt teda ne. Odcházíme. Ti co stojí ty dlouhé fronty totiž kupují zmrzlinu za CUPy, tedy o poznání levněji, kdy kopeček vychází na 1 CUP. CUCy obyčejní lidé nemají a také by to bylo pro ně drahé. I když pár místních, kterým se nechce stát fronta, kupují v jednom stánku za CUCy, ale za 0,40 CUC kopeček.

Jenže my stále nemáme místní peso nacional (CUP), těžko se shání, ne ve všech směnárnách Vám ho vymění, vládní systém chce, aby turisti utráceli CUCy. Ptáme se místních, kde bychom mohli vyměnit CUC za CUP, ať si můžeme taky lacněji nakupovat. Jeden nás poslal do nedaleké směnárny Cadeca. Postavili jsme se do fronty před směnárnou. Místní ouřada lidi milostivě pouští systémem jeden ven a jeden dovnitř, jako by to nebylo fuk. Každý bez problému měníme 10 CUC za 240 CUP, tzn. že jeden CUP je necelá 1 koruna naše. Takže dostal jsem se k tomu, že na Kubě existuje dvojí měna, kubánské peso neboli peso nacional, moneda nacional, peso cubano (CUP) a kubánské konvertibilní peso neboli pesos convertibles (CUC). Místní se běžně k CUC nedostanou, je to něco jako u nás byly kdysi bony v tuzexu, které se daly získat od veksláků výměnou za dolary.
Ukázky kubánského pesa (dokud ještě je u moci Castro):



Konečně máme CUPy a můžeme to rozšoupnout. Vracíme se do cukrárny, ale ochranka nás nechce pustit, že když chcešme platit CUPy tak musíme do jedné z těch šílených front, nebo do stánku, kde majím za CUC, ale levnější než v té klimatizované. Kopeček za 0,40 CUC. Fronta se nám stát nechce tak volíme tuto variantu, každý si dáváme 2 kopečky a kupujeme ještě jedny cigarety značky Cohiba za 1,5 CUC. Pokračujeme dále směrem k Náměstí revoluce, pomalu se už stmívá. V pizzerii, kde je hodně místních si na stojáka dáváme jednu pizzu. Základní cena je 12 CUP a k tomu se připlácí jednotlivé přísady. Takže nás vyšla na 28 CUP, tedy necelých 28 korun. Na Náměstí revoluce přicházíme už za tmy, takže z toho nic nemáme, ještě se tady vrátíme jiný den. Nohy už nás bolí, tak sháníme autobus, který jede někam poblíž k našemu ubytování. Většina místních využívá jako svérázný prostředek městské hromadné dopravy staré dobré "ameriky", které se na ostrov dovážely ve 40. a 50. letech a odolaly všemu. I komunismu. Dnes jezdí na Kubě kolem 60000 amerických bouráků.

Kromě těchto aut brázdí silnice po celém ostrově velké množství ruských žigulů, moskvičů, volh a starých českých oktávií. Systém jakým převážejí stará auta cestující po městě je kombinací taxislužby a autobusových linek. Každý řidič dostane od státu povolení jezdit jen po předem určené trase a jen na své trase s mí cestou nabírat pasažéry. Cena za jednu jízdu je daná, 10 kubánských pesos, ať jedete kam jedete. Cestování v nich není dvakrát pohodlné, protože řidiči ve špičce nabírají každého kdo na ně cestou mávne. Takže v osobním autě sice se širokými sedadly se běžně mačká devět lidí. Cestovat autobusem je sice ještě větší horor, ale za desetinu ceny, tedy za 1 peso. Specifickým dopravním prostředkem ve všech městech jsou šlapací tříkolky, které znám spíše z jihovýchodní Asie. Na Kubě jimi zcela běžně za pár peso cestují uředníci, školáci, i obyčejní lidé. Na radu místních jedeme busem číslo 12 za 1 CUP tzn. za korunu přes půlku města. Vystupujeme u Capitolu a jdeme po ulici Prado. Cestou si Martin kupuje pivo v plechovce za 20 CUP. Večer jsme zakončili v baru luxusní restaurace El Floridita, kde sedával Hemingway. Don Ernesto, jak mu tady říkali, měl v koutě na první barové židli své stálé místo. I dnes je tato židle obsazena bronzovým staříkem, dobře naladěným, usměvavým dívajícím se po hostech. Na stěně visí velké fotografie Hemingwaye s Fidelem Castrem. Je tady spousta lidí, hraje živá hudba. Bar a restaurace je kolébkou slavného rumové koktejlu daiquiri z rumu a limetové šťávy, tak jsme si každý jeden dali. Připravují jich tady asi 15 druhů, každý za 6 CUC. Já si dal Papa Hemingway, ale byl hodně kyselý až hořký, tak jsem si na něm nepochutnla a Martin měl větší štěstí na výběr dal si nějaký s kokosem a to bylo slaďoučké.

V 8 hodin odcházíme na pokoj. Ve sprše teče pouze vřelá voda, takže máme co dělat abychom se neopařili. Ještě dopisuji deník a před desátou hodinou jdeme spát.

Pondělí 6.1.2014 - Havana

Vstáváme v 7 hodin. Spalo se dobře, kupodivu byl klid. Snídani máme připravenou na 7:30 jak jsme se domlouvali ve starožitné jídelně. Dostali jsme talíř s ovocem, pečivo, máslo, vajíčko připravené dle našeho přání, rajčata, kávu a ovocný džus. Hned po snídani jsme vyrazili na prohlídku La Habana Vieja - Stará Havana (UNESCO).
Prohlídku jsme započali u Muzea revoluce, před nímž stojí tank. Museo de la Revolución se nachází v bývalém prezidentském paláci z 50. let 20. stol. Nedaleko odtud je Castillo de San Salvador de la Punta, pevnost ze 16. století, jedna z nejstarších obranných staveb města zdobená děly. Odtud je pěkný výhled na Malecon a pevnost El Morro s majákem, která se vypíná na druhé straně úžiny.

Pokračujeme po honosném bulváru Paseo del Prado nebo též Paseo de Martí, jedné z nejpůvabnějších ulic starého města se spoustou krásných domů. Nachází se tady i přepychový hotel Sevilla v jehož baru vznikl např. proslulý koktejl Mary Pickford, který se připravuje z bílého rumu, ananasového džusu, grenadiny a třešňové marasquino. Další zajímavou stavbou je Palacio de los Matrimonios s bohatě zdobeným kamenným průčelím.

Došli jsme až na největší havanské náměstí Parque Central s fontánou a sochou José Martího. Na jedné straně náměstí stojí barokní Gran Teatro de La Habana Garcia Lorca, údajně nejstarší funkční divadlo na západní polokouli (1837) s 2000 sedadly. Vedle něj stojí Hotel Inglaterra, nejstarší hotel v zemi (1856) a jeden z nejstylovějších grandhotelů Havany. Uvnitř má pobočku autopůjčovna Cubacar, kde máme rezervované auto, ale otvírají až v 9 takže si rezervaci neověříme. Poblíž najdeme Capitolio Nacional z r. 1929, do Castrova převratu zde sídlil kubánský kongres (senát a parlament). Momentálně je uzavřený, protože se rekonstruuje. Je přesnou kopií amerického Capitolu ve Washingtonu. V tomto kubánském však nesídlí parlament, ale jeho Národní knihovna vědy a techniky.

Hned za ním se nachází Fábrica de Tabacos Partagás, jedna z nejstarších (1845) a nejvýkonnějších kubánských továren na doutníky Cohiba, Bolívar, Partagás. Kdysi tu vyráběli i čtvrtmetrové doutníky pro Winstona Churchilla. Otevřeno je po-so 9-11 a 12-14, vstup 10 CUC, prohlídka trvá 45 min. Bohužel je zavřená, stejně jako další továrny na doutníky v Havaně až do 20. ledna, kvůli prázdninám. V místní prodejně, kde nabízí všechny značky doutníků, kupujeme mini doutníky značky Monte Cristo 10 ks za 5,50 CUC a krabičku 10 ks Cohiba mini za 6 CUC a 3 kusy balených velkých doutníků Guantanamera, každý za 1,30 CUC. Martin koupil Romeo a Julietta a Partagas. Co chvíli nás na ulici někdo oslovuje, že nám levně prodá doutníky značky Cohiba, jež svého času miloval i sám Fidel. Nabídku odmítáme. Krabička těchto kvalitních doutníků stojí majlant a pokud je někdo nabízí za méně než 100 dolarů, tak to určitě budou falešné.

V parku Parque de la Fraternidad (kdysi místo španělských vojenských přehlídek) vedle Capitolu stojí Fuente de la India slavná mramorová fontána, v níž na čtyřech delfínech sedí symbol Havanay, dívka držící městský erb. V jednom obchodě kupujeme 1,5 litrovou balenou vodu za 1,50 CUC. Procházíme kolem baru La Floridita a Edificio Bacardí což je někdejší sídlo společnosti, s jejímž jménem je spojeno to nejlepší, co se na poli rumu vyskytuje. Budova ve stylu art deco z 30. let minulého stol. byla do revoluce sídlem slavného rumového impéria.

Na náměstí před budovou Muzea moderního umění - Museo Nacional de Bellas Artes - je malý pavilón, skrývající klenot kubánské revoluce, motorový člun Granma, s nímž v roce 1956 F. Castro v doprovodu Che Guevary a dalších 80 revolucionářů přijel z mexického exilu svrhnout Batistovu vládu. Kolem pavilónu je řada dobových revolučních vozidel. Z blízka si je můžete prohlédnout, když navštívíte Muzeum revoluce. Vracíme se na pokoj, odložit doutníky, lehce si odpočinout a pokračujeme v obhlídce města. Došli jsme na pěkně zrestaurované náměstí Plaza de la Catedral, které je magnetem pro turisty. Náměstí vévodí barokní katedrála Catedral San Cristóbal de La Habana, ve které prý na čas spočinuly ostatky legendárního mořeplavce Kolumba, než byly převezené do Santo Dominga a posléze do Sevilly. Dále se zde nachází Casa del Marques de Aguas Claras, jedna z nejpozoruhodnějších budov na náměstí v jejímž průčelí se nachází bar a kavárna. Fotím si tady typickou Kubánku s doutníkem, která za to samozřejmě chce peníze. Když ji nic nechci dát, tak chce abych vytáhl film a běží za mnou dobrých 100 metrů, než ji to přestane bavit.

Nemůžeme vynechat restauraci La Bodeguita del Medio, nejlegendárnější hospodu Havany (kdysi La Casa Martínez), pro kterou je typické mojito a kde u jednoho stolu kdysi trávil dlouhé večery Hemingway a popíjel své oblíbené mojito. Na zdi nad barem je jeho verš "Moje mojito v La Bodeguita, moje daiquirí v El Floridita". Zrovna v 10:30 otevírali, uvnitř hrála živá hudba. Zdi baru jsou popsány vším možným, mimo jiné podpisy známých osobností, které bar navštívily. Kdysi byla hospůdka vyhledávanou a oblíbenou jak mezi intelektuály, tak i mezi umělci a prostými bohémy.

Nedaleko náměstí Plaza de la Catedral se nachází Mural de Mercaderes, velká nástěnná malba na jednom z domů. Došli jsme až na náměstí Plaza de Armas (náměstí Zbraní), nejvýznamnější historické náměstí Havany jež bylo po 400 let střediskem vlády a moci na Kubě. Tady se nachází barokní Palacio de los Capitanes Generales (dnes Museo de la Ciudad s bohatě zařízenými místnostmi), který byl sídlem španělské vlády (rezidence španělských guvernérů), nakrátko zde sídlil také prezidentský palác do roku 1917. Před budovou spočívají zvony, které v minulosti svolávaly otroky. Na nádvoří je Kolumbova socha. Další stavbou na náměstí je barokní Palazio del Segundo Cabo, bývalé sídlo španělského viceguvernéra, někdejší sídlo nejvyšších španělských hodnostářů. Náměstí pokrývají několik set let staré dlažební kostky ze dřeva, aby koňské podkovy zněly tlumeně a nerušily panstvo v paláci. Každý den zde probíhá trh s knihami, kde lze koupit různé revoluční knihy, plakáty, odznaky a další věci. V parku stojí socha Carlose Manuela de Céspedes, prvního prezidenta republiky, muže jenž v roce 1868 přivedl Kubu na cestu k nezávislosti.

V uličkách obklopujících náměstí stojí bývalé koloniální domy v posledních letech postupně restaurované. Procházíme ul. Calle Obispo což je rušná nákupní zóna proslavená pobytem Hemingwaye plná obchodů, restaurací, kaváren. Ve 20. letech se v jejich krámcích scházeli přední havanští měšťané. Za kubánské pesa si kupujeme sýrovou pizzu, pizza con quesso, za 10 CUP. Byla výborná, lepší než ta včerejší. Na ulici se nachází také hotel Ambos Mundos, kde je k vidění Hemingwayův pokoj č. 511 kde Hemingway bydlel a psal když jeho třetí manželka pronajala vilu Finca Vigía, kde žil. Taky se tady nachází dvě staré lékárny Farmacia Taquechel z roku 1898 a Droguería Johnson z předrevolučních dob. Obě lékárny jsou zdobené dřevem a plné starobylých lékárenských nádob.

Martin si za 2 CUC kupuje pivo Heineken. Vracíme se zpátky na náměstí Plaza de Armas, tady se nachází ještě El Castillo de la Real Fuerza - Pevnost královské síly (vstup 1 CUC, focení také 1 CUC). Jde o nejstarší dochovanou koloniální pevnost v celé Americe z pol. 16. stol., nejstarší skutečné opevnění v Latinské Americe. Po 200 let byla sídlem španělských guvernérů. Je obklopena vodním příkopem. Na západní věži je bronzová korouhvička La Giraldilla (čte se chyraldyja) ve tvaru postavy krásné ženy. Tato větrná růžice ukazovala směr větru španělským plachetním lodím, aby mohly bezpečně vyplout z havanského přístavu na moře. Je zobrazena i na etiketě rumu Habana Club jako ochranná známka.

Hned vedle pevnosti stojí „antický" chrám El Templete, místo kde se 16. listopadu 1519 sloužila mše u příležitosti založení města San Cristobal de la Havana. Pokračujeme po ulici Oficios, nejstarší třídě města lemované honosnými koloniálními domy, paláci někdejších španělských velmožů. Ta nás dovedla až na náměstí Plaza de San Francisco. Tady se nachází několik zajímavých staveb, velkolepá pětiposchoďová budova Lonja del Comercio (původně sloužila jako poslanecká sněmovna), kostel Iglesia y Convento de San Francisco de Asís z roku 1739 a naproti Casa de la Pintora Venezolana Carmen Montilla Tinoco, velmi pěkný růžový dům v typickém koloniálním stylu zdobený modrým zábradlím na balkónech a oknech.

Na pobřeží stojí žlutá budova přístaviště lodí Terminal Sierra Maestra. Martin v bance mění 10 CUC na CUPy, abychom mohli levněji existovat. Já kupuji mezitím na poště známky do Evropy, každá za 1,30 CUC. Došli jsme až na další velmi pěkné historické náměstí Plaza Vieja ze 16. stol. s řadou pěkně zrekonstruovaných paláců např. Casa de los Condes de Jaruco, s množstvím krámků a uměleckých galerií. Uprostřed náměstí je pěkná fontána. Směrem na jih na ul. Acosta č. 161 se nachází Iglesia Parroquial del Espíritu Santo, nejstarší zachovalý kostel Havany z roku 1640. Zamířili jsme ještě na zeleninový a ovocný trh na ulici Compostela (mezi ulicemi Acosta a Luz), ale bohužel se nekonal.

Pokračujeme k Museo del Ron Havana Club - Fundacion Destilera Havana Club (po-čt 9-17,pá 9-16, 7 CUC). Na prohlídku jdu pouze já. Trvá 25 minut a v angličtině začíná za čtvrt hodiny. Jsem ve skupině sám což je fajn. Průvodkyně mě provedla, ukázala a vysvětlila celý proces výroby rumu, ukázala různé nástroje, realistický model cukrovaru, nádoby s kvasící melasou, výrobu sudů.

Základem pro výrobu tzv. pravého rumu je melasa, vedlejší produkt vznikající při výrobě cukru z cukrové třtiny. Sklizeň cukrové třtiny začíná tím, že se opálí spodní uschlé listy. Pak přijdou na řadu sklízecí stroje, v obtížně dosažitelných polohách rolníci s mačetami. Od okamžiku useknutí stébla začíná boj s časem, cukrová třtina plná sladké mízy se totiž začíná do 24 hodin kazit. Rostliny se tedy rychle rozřežou a lisováním získaná sladká šťáva se jímá. Tato šťáva se následně několikrát povaří a nakonec rychle vychladí. Na povrchu šťávy vykrystalizuje jantarově zabarvený třtinový cukr. Po oddělení cukrové krusty zůstane v nádobě melasa, tedy hustá tmavá a poněkud nahořklá látka, z níž se posléze vyrábí rum. Tato melasa je následně zředěna vodou a prochází filtračními procesy dokud není směs dostatečně čistá a dokud není dosaženo požadované hustoty a kyselosti. Poté se přidá kvasničná kultura a začíná fermentace. Tempo fermentace, které má velký vliv na vlastnosti výsledného produktu, je ovlivňováno teplotou. Lehké bílé rumy kvasí přibližně 24 hodin, těžké tmavé rumy až 12 dní. Produkt fermentace se ihned destiluje přičemž známe dva základní způsoby destilace. Destilace je metoda, při které se oddělí voda a nežádoucí látky od alkoholu. Destiláty jsou bezbarvé, barva je získána až zráním v dubových sudech (tradiční postup, právě dřevo dodá rumu kromě barvy také charakteristické aroma) nebo přidáním lihovarnického karamelu (lacinější varianta); bílý rum v sudech buď nezraje vůbec nebo jen velmi krátkou dobu. Lehké rumy nezrají buď vůbec, nebo maximálně 3 léta, těžší rumy minimálně 3 roky. Horní hranice zrání je různá, nejčastěji 20 – 40 let. Svůj definitivní charakter získá řada rumů díky procesu zvanému blending. Při něm jsou podle tajné receptury rumovými znalci smíchány produkty různých ročníků. Mnohé výrobny však tento krok vynechávají. Nakonec je rum před naplněním do lahví filtrován pro odstranění posledních nečistot. Na konci prohlídky mi nalila malého panáka 7 letého rumu. Muzeum bylo zajímavé, dozvěděl jsme se zajímavé informace, ale myslím si, že by vstupné mohlo být levnější.
Hned naproti se nachází terminál místních trajektů do čtvrti Habana del Este na předměstí Casablanca a Regla. Jezdí každých 30 min. mezi 6 a 23:00. Platili jsme 2,5 CUP za osobu a to si myslím, že jsme platili více než místní. Před vstupem na nástupiště všem kontrolují zavazadla. Trajekt je celkem plný a nedá se tu moc dýchat. Naštěstí plavba na zastaralém trajektu do Casablancy trvala jen 7 minut.

Vystupujeme u nádraží vlaku Hershey a pěšky stoupáme asi 5 minut do kopce k soše El Cristo de La Habana. Je to 17m vysoká bílá socha Ježíše Krista na kopci Cabaña nad vesnicí Casablanca, která vzdáleně připomíná sochu Krista v brazilském Riu.

Od sochy se naskýtá výhled na přístav a celou Havanu.

Je tady i nějaké muzeum věnované Che Guevarovi, El casa de Che Guevara. Nějak se nám to nezdálo když nás tam chlápek lákal. Teď mě mrzí, že jsme tam nešli. Vstupné by nemělo být žádné a člověk se uvnitř dozví hodně o životě Che Guevary. Zde video z muzea. Od sochy Krista je to asi 30 minut pěšky ke komplexu pevností Parque Morro-Cabaña s nejkrásnější vyhlídkou na město. První je Fortaleza de San Carlos de la Cabaña (denně 10-22, vstup 5 CUC do 18:00, od 18:00 hodin 8 CUC, foto 2 CUC,video 5 CUC, ve 20:30 začátek ceremoniálu a ve 21:00 výstřel z děla, který v dřívějších dobách oznamoval uzavření přístavu těžkými železnými řetězy, nataženými přes velice úzké ústí zátoky a bránící pirátům kteří řádili ve vodách Karibiku přepadnout nečekaně město). Ušetřili jsme ovšem za vstupné, protože do pevnosti se dá vstoupit i otevřenou bránou v půli cesty mezi zastávkou trajektů v Casablance a sochou Krista. Nikdo si nás tady nevšímá. Také turistů je tady poskrovnu. Takže jsme si v klidu pevnost prohlédli bez placení. Rozsáhlá pevnost z roku 1763 byla vybudována jako nejsložitější a nejdražší obranná stavba na celém americkém kontinentu. Součásti pevnosti jsou celé dlážděné ulice lemované opravenými domy, ve kterých byli v minulosti ubytováni vojáci i důstojníci. Dnes tady místo nich najdete restuarace, kavárny a obchůdky se suvenýry.

Jen pár metrů odsud se nachází další pevnost Castillo de los Tres Santos Reyes Magos del Morro (El Morro) s 44 m vysokým majákem. Je odtud krásný pohled na Havanu, pevnost la Punta a Malecon. Vstupné je sice 6 CUC, ale někeré části se dají navštívit bez placení. Platí se až při vstupu do muzea a na maják. Otevřeno je denně 8:30-20:30. Byla postavena v letech 1589-1630 jako doplněk k pevnosti la Punta na protější straně zátoky.

Nastává otázka, jak se dostat na hotel, buď se dá jet taxíkem, nebo sem zajíždí turistický vyhlídkový autobus T3 nebo se dá jet místním autobusem za 0,40 CUP od "mýtné" brány před tunelem což jsme nevěděli a chtěli jsme jít tunelem pěšky. Což se ovšem neukázalo jako dobrý nápad, protože nás zastavil policajt hlídající tunel a nekompromisně nás vedl ke svému nadřízenému, aby rozhodl co s námi bude. Vysvětlili jsme mu, že nejsme Američani ale Češi a že nevíme kde je autobus, takže nás nasměroval k busu a bylo to vyřešeno. Autobus byl narvaný. Samotný systém dopravy v busech je zajímavý. Nejdříve řidič otevře pouze přední dveře, kde je pokladnička a je třeba vhodit peníze za jízdné a nacpat se dovnitř předními dveřmi, nebo počkat až všichni zaplatí a řidič otevře i další dveře, aby mohli jiní vystoupit a další nastoupit, čehož využijí i ti co platit nechtějí a rvou se do autobusu co to jen jde. První zastávku má na Pradu, kde vystupujeme a jdeme na pokoj. Jsou 4 hodiny. Odpočíváme protože jsme zedření jak borůvky. Snědl jsem si housku od snídaně a napsal deník. Martin ještě zašel koupit 2 vody, ale nikde poblíž nic neměli. Pokoj byl uklizený. Poprosili jsme paní domácí aby nám zavolala do Viñales na další ubytování, aby jsme si ho potvrdili. Zaplatili jsme dva noclehy 60 CUC + 2 snídaně, každý 8 CUC. Zrovna když chceme jít na večeři, začalo lít jako z konve. Takže musíme počkat. Nakonec bereme deštníky a vyrážíme. Déšť následně postupně ustal. Došli jsme do ulice Obispo, kde jsou obchody, bary a restaurace. Podle cen v jídelníčku jsme zvolili místní restauraci, ne turistický paladar. Jako cizince nás posadili do 1. patra, zapli klimatizaci, takže za chvíli tam byla zima jako v lednici, jinak nic moc udržované. Objednali jsme si 2 piva po 1,50 CUC, jednou kuřecí maso a jednou rybí filet. K jídlu měli automaticky podávat zeleninu a rýži. Ovšem rýže nebyla, brambory taky neměli, asi na černém trhu nesehnali, tak nám k tomu dali sladké brambory a zeleninou se mínila rajčata a okurka. Na jídlo jsme čekali 20 minut. Když jsme se konečně dočkali, tak ryba byla gumová, kuřecí maso nebylo taky úplně udělané a navíc to bylo poměrně studené. Takže jsme si vůbec nepochutnali. Příště musíme zvolit nějaký paladar pro cizince, kde má být jídlo lepší než v místních restauracích. Celkem jsme zaplatili 12 CUC. Naproti v obchodě jsme koupili dvě velké vody po 1,50 CUC. Měli jsme ještě chuť na nějaký alkohol. Došli jsme až na Prado. Před jedním barem se Martin zeptal místních Kubánek postávajících venku, kde se dá v baru koupit alkohol za místní peso. Řekla mu, že alkohol se platí pouze v konvertibilních peso tedy v CUC, a vtáhly nás dovnitř. Než jsme si stačili objednat, tak prý tam mají dobré mojito a za chvíli nám i jim přistálo jedno na baru. Hned se s námi dali do řeči, prý že jsou učitelky v mateřské škole. Hovno. Kurvy to byly a chtěly nás sbalit. V Havaně žije spousta žen, které přes den pracují třeba v továrně a po večerech poutají svými křivkami pozornost v místních barech. Není se čemu divit, když v továrnách si za celý měsíc přijdou na cca 10 dolarů. Jedna se mnou začala tančit na místní živou hudbu. Když už nám začalo být všechno jasné, když se ptali kde bydlíme atd. a jestli nechceme masáž, jali jsme se placení, že to nějak přežijeme a že zaplatíme všechna 4 mojita, že by jedno mohlo stát tak 2 CUC, protože to byla taková obyčejná hospoda. Omyl, jedno mojito stálo 5 CUC. Pěkně jsme se práskli přes kapsu, tedy spíše Martin, který to vzal na sebe a zařekl se, že už se nebude před barem ptát holek. Rychle jsme utíkali pryč. Načež na nás ještě číšník drze volal, aby jsme přispěli na hudbu. My ji nechtěli, tak ať si to zaplatí z těch 20 CUCů.

Pak jsme vlezli ještě do jedné hospody, kdy měli 7 letý rum Havana club, panáka za 4,50 CUC, přitom celá flaška vedle v krámu stála necelých 12, tak jsme zvažovali koupit si na pokoj celou láhev. Nakonec jsme si objednali v protějším baru dva panáky po 2 CUCech. Ovšem chtěl nás napálit a nalil jen 3 letý. My jsme si toho všimli a ozvali se, tak nám to nalil znova. Cestou na hotel jsme se zastavili v pekárně, kde měli čerstvé pečivo, teda jen chleba a jeden druh housky. Jinak prázdné regály. Koupil jsme dvě housky po 2 CUPech, což je dražší než u nás. Ovšem na ceníku nic takového neměli, spíš houska stála 0,5 CUP, takže nás asi natáhli. Ale chuj s tym, to jsou malé věci.

Na pokoj se vracíme ve 20:30. sprchujeme se, píšu deník a pak se díváme na film na tabletu. Devátou hodinu ohlásil opět výstřel z děla v pevnosti.