.jpg)
Středa 9.1.2013 - Čajové plantáže Labookellie, Nuwara Eliya
Budím se v 5 hodin, kdy jdu na toaletu a beru si kapky do nosu. V noci jsem přikrytý dvěma dekami a na nohách navlečené ponožky, takže mi dneska nebyla zima. Větrák jsme tady ani nezapnuli a klima by byla úplně zbytečná. Vstáváme v 7. Probouzíme se do krásného slunečného dne, ale je po ránu chladno a pod vodopádem trochu mlha. Na balkoně píšu deník. Před půl osmou jdeme na snídani. Zatím jsme tady měli nejlepší snídani a ještě okořeněnou výhledem na vodopád. K pití káva nebo čaj. Čaj byl hodně silný, tak jsem požádal o limetu. Dva druhy marmelády, máslo, několik druhů čerstvého pečiva (toasty, croissanty, skořicové šneky, maková buchta, tmavé a světlé pečivo). Na výběr byly míchaná vajíčka na toastu se slaninou a rajče, nebo omeleta a nebo srí lanská omeleta s náplní z cibule, rajčat a chilli. A výborný čerstvý džus banánovo-nějaký. 
Když se přihnala na snídani skupina Japonců, vyrazili jsme rychle fotit vodopád než se tam všichni naženou. Světelné podmínky pro focení vodopádu jsou vhodné maximálně do 8:30, potom vyjde slunce a protisvětlo je tak silné, že už nevyfotíte nic. Tak tak jsem to stihnul. 
Tenhle hotel si zaslouženě za ubytování, výborné jídlo a luxusní umístění vysloužil v rámci našeho hodnocení 4,5 bodů. Odjíždíme v 9 hodin. Hotelový minibus nás zase s batohy zavezl k autu.
Pokračujeme po silnici A5 na druhou stranu než jsme včera přijeli. Cesta vede do kopců mezi čajovými plantážemi s úžasnými výhledy do krajiny. Po cestě zastavujeme u čajové plantáže obsypané česačkami čaje. Často pochází z Indie. čaj se sem dostal díky Britům a protože sinhálští domorodci odmítali na čajových plantážích pracovat, dotáhli sem kolonizátoři chudé Tamily z jihu Indie. Za den mají limit nasbírat 13-15 kilo čajových lístků, za což dostanou pouhých cca 8 dolarů. A přitom se čaje v čajovcýh továrnách potmo prodávají turistům za mnohem vyšší ceny. Jeden pytel s čajem váží tak 4-4,5 kila. Peníze dostávají vyplacené každý den. Natáčím a pořizuji fotografie. Za pózování požadují peníze, dělám že nerozumím. Sbírají se pouze 3, maximálně 4 nejnovější lístky, ostatní se nechávají. V některých továrnách sbírají i více lístků a čaj je nekvalitní. Jednou za 5 let se čajové keříky seřežou. Pěstování čaje vyžaduje chladné a větrné počasí, ale i déšť. Sběračky jsou menšího vzrůstu, aby se nemusely tolik ohýbat. Na hřbetě mají nůši, do které lístky házejí přes hlavu. V ruce mají tyčky, které jim udávají vzdálenost, kde už sbírali a pak se posunou dále na vzdálenost hůlky. 
Šrí Lanka je po Indii a Číně třetím největším vývozcem čaje na světě. Cejlonský čaj se podle nadmořské výšky, ve které se pěstuje, dělí na tři typy. Nejkvalitnější je z vysokých poloh nad 1200 m.n.m, tzv. high grown. Pochází z oblasti Nuwara Eliya, Dimbula, Dickoya v Centrální vrchovině a z provincie Uva. Asi 10 km za hotelem všechny následující čajové plantáže patří společnosti Mackwoods Labookellie Estate založené v roce 1841. Jedná se o nejvýše položené plantáže na Šrí Lance, kde pěstují ten nejlepší čaj. To už se nacházíme v oblasti Nuwara Eliya (vyslovuje se nuara elija). Obecně platí, že čaj z výše položených plantáží je lepší, světlejší a více voní. V 9:30 zastavujeme u továrny na zpracování čaje Mackwoods Labookellie Tea Centre (čte se labukele). 
Je nádherné slunečné počasí. Čajové zahrady jsou naprosto fotogenické uprostřed zvlněné krajiny. Z terasy je vyhlídka na kopečky pokryté nádherně udržovanými čajovými keři. 
S průvodkyní absolvujeme asi 20 minutovou exkurzi do továrny. Exkurze je zdarma. Provádí nás jednotlivými procesy výroby a anglicky nám vysvětluje proces zpracování. 
Nejdříve se lístky suší horkým vzduchem rozprostřené na dlouhých sítech, aby ztratily přebytečnou vlhkost. Z 5 kil čerstvého čaje zůstane po usušení 1 kilo. 
Potom se lístky rolují, přičemž se naruší jejich povrch. Potom se čaj prudce zahřeje ve vytápěné komoře a dochází k oxidaci, což někteří nepřesně nazývají fermentací. Fermentace pak probíhá v chladné, vzdušné a vlhké místnosti asi hodinu až hodinu a půl. To je asi nejdůležitější stádium při výrobě čaje. Ten právě zde získává svou kvalitu. Potom se čaj suší u ventilátorů. 
Čaj se potom filtruje na různě velké částečky a třídí podle kvality. Nejlepší jsou čaje, které jsou tvořeny celými lístky (Pekoe, Orange Pekoe), nejdražší jsou čaje přímo z těch srolovaných pupenů označované GOLD. Horší kvalita je potom označována jako "broken" a nejhorší jsou drtě "fannings" a čajový prach "dust". 
Černý, zelený i bílý čaj vzniká z lístků stejného stromu, čajovníku. Jen postup úpravy se potom liší. Například zelený čaj je podfermentovaný. Na hromadách je naskládáno množství pytlů s čajem určených na aukce do Colomba. 
Potom nás průvodkyně zavedla na terasu, kde jsme se posadili a přinesli nám na ochutnávku, opět zdarma, konvičky se dvěma druhy čajů. 
Nabídli nám čaj BOP, který má oranžovější barvu, je sice silný ale ne moc. Zato BOPF je hodně černý, svou barvou už skoro připomíná kávu, je strašně silný a hořký a proto se pije s mlékem. Já teda čaj s mlékem nepiju, nikdy jsem tomu nepřišel na chuť, ale tady jsem to vyzkoušel a nebylo to zase tak špatné. Když bych to měl seřadit od nejsilnějšího tak by to bylo:
BOPF, BOP (Brokem Orange Pekoe) - oba jsou v podstatě prášky, dost silné čaje
Orange Pekoe - lístky, jemný čaj
Pekoe - lístky, jemný čaj
Ve firemní prodejně samozřejmě nemůžeme nekoupit čaj. Jak už jsem psal dříve,nikde jinde v obchodech ho neseženete. Koupili jsme 5 krabiček 200 gramového Broken Orange Pekoe po 320 Rs a 5 krabiček 100 gramových Orange Pekoe také za 320 Rs. Až potom jsem si všiml, že je gramáž odlišná a za stejnou cenu. Před 11 hodinou se snesla mlha. Mlha ovšem pomáhá udržet čajovníky vlhké. Prošli jsme se ještě přímo mezi čajovými keři a prohlédli si je zblízka. 
Pokračujeme do města Nuwara Eliya, které se nachází podle tabule u silnice v nadmořské výšce 1843 metrů, asi 85 km od Kandy. V překladu název města znamená Mlžné hory a opravdu je město zahaleno v mlze. Jedná se o horskou rezidenci anglické koloniální správy, oblíbené letovisko Britů v 19. století. Přezdívá se mu také "malá Anglie". A opravdu na každém rohu narazíte na něco co Vám anglickou minulost připomene. Ať jsou to typické koloniální anglické budovy, hotely, typické britské poštovní schránky, dostihové závodiště, golfové hřiště a tak bych mohl pokračovat dále. 
Město leží nedaleko nejvyšší hory ostrova Pidurutalagala - Mount Pedro (2524 metrů). Nejdříve jsme se ubytovali společně s Buddim v Haddon Hill Guest House, 8B Haddon Hill. Je to koloniální stavba nad městem s pěkným výhledem. Uvnitř hotelu se nachází obývací nebo chcete-li společenská místnost s krbem v anglickém stylu, některé pokoje mají i vlastní krb, protože je tady poměrně chladno. Takže zde určitě nečekejte klimatizaci ani větrák, bylo by to úplně zbytečné. Spíše uvítáte na noc, kdy teploty klesají až k 10 stupňům celsia, deku. Na pokoji máme 3 postele, televizi, koupelna není nic moc, sprcha je společná s toaletou, takže po koupání je všechno mokré. Ale důležité je, že teče teplá voda. K dispozici jsou i ručníky. Zatím jsme tady jediní ubytovaní hosté. Celkově jsme toto ubytování po zítřejší snídani ohodnotili 2,5 body. 
Po ubytování jsme se vypravili pěšky na kopec Single Tree Hill ve výšce 2100 metrů. Cesta vede kolem našeho hotelu a za hotelem Tea Bush se proplétáme do kopce mezi čajovníky. Cesta úpřimně nic moc a docela namáhává. Až na vrchol jsme nevyšli a i přesto byla z kopce pěkná vyhlídka na město, kde v dálce bylo vidět dostihové závodiště i jezero Gregory Lake. 
Celé odpoledne jsme měli volné na prohlídku města, tak jsme se jen tak procházeli. Jak už jsem se zmiňoval ve městě je spousta krásných koloniálních staveb z dob Britů. 
Šli jsme kolem dostihového závodiště. Zabrousili jsme na golfové hřiště naproti parku Victoria za starou poštou, kde se nachází i golfový klub, kde mohou pouze registrovaní členové. Ale hráčů tady moc nebylo. 
Nemohli jsme vynechat budovu staré pošty postavenou z červených cihel. Nachází se tady i typické anglické poštovní schránky. V budově pošty je prodejna pohledů, kde jsme koupili 7 pohledů po 25 Rs, hned jsme je na místě napsali a u přepážky poslali. Známky do ČR stály taky 25 Rs, takže pohled i se známkou vyšel pouze na 8 korun. A kupodivu všechny dorazily. Poštovné za pohled po Šrí Lance stojí pouhých 5 Rs. 
Potom jsme si na chvíli sedli do Victoria Restaurant v parku Victoria pojmenovaném po královně Viktorii přímo naproti poště, protože tady mělo být wifi zdarma. Ale vůbec se nám ho nepodařilo zprovoznit. Dal jsem si hovězí burger ale v rohlíku, s hranolkama a kečupem za 200 Rs a otec od Martina si dal za 200 Rs presso. Během odpoledne se střídá slunečné počasí s deštěm. Kolem autobusového nádraží jsme prošli ulici New Bazzaar street, kde se nachází různé obchody a restaurace, ale není ničím zajímavá. Na ulicích prodávají arašídy a horký žlutý hrách. 
Na každém rohu, a to po celé Šrí Lance, se prodávají losy. Martin koupil 5 losů po 20 Rs a věnoval je otci, který bude mít 10. ledna narozeniny, tak třeba se na něj štěstí usměje a něco vyhraje. Pár žebráků a žebraček jsme obdarovali drobnými rupiemi, někteří ani nepoděkovali. Jedné ženě jsme dali láhev s pitnou vodou. V obchodě Kavithas, kde prodávali domácí potřeby jsem sehnal pánev na výrobu hopperů, jakou používají v restauracích. Je s pokličkou a obracečkou. Původně prodavač říkal 350 Rs, ale nakonec jsem platil 300 rupií. V obchodě je plno obsluhujících a než jsem vyšel ven, tak jsem prošel takové kolečko. U jednoho jsem si zboží vybral. Potom dal pánev jedné prodavačce. Pak jsem šel zaplatit k pokladně, kde mi na doklad dali razítko PAID (zaplaceno). S lístkem jsem šel zpátky a při vydání zboží mi dali na lístek razítko DELIVERED čili doručeno. Akorát nevím kam to dám a jak to všechno povezu domů. V jednom bistru, kde dělali hoppery, vytahuji svoji nově zakoupenou pánev a chci aby mi ukázali jak se to přesně připravuje. Všichni na mně nevěřícně čumí co to mám. Asi jsem první turista, který si to koupil. Ale nic. Byli ochotní a všechno mi vysvětlili a tzv. mi ji uvedl do provozu. Vysvětluje mi, že pokud je pánev nová, musí se do ní dát olej a pořádně zahřát. Potom olej vylil a udělal první hopper, který se musel vyhodit. Druhý už šel. Postupně jich udělal několik, takže pánev je vypečena a připravena k použití. Olej se do ní normálně při přípravě hopperů nedává. Pánev musí být horká ze všech stran. Směs na hoppery se nalije na bok, rozlije se po bocích v tenké vrstvě a zbytek steče na dno kónické pánve. Pokud se připravují vaječné hoppery, hned se tam vrhne vajíčko, trochu se popíchá, přidá se pepř, zakryje se pokličkou a dělá se na slabém ohni. Nakonec se naběračkou nebo ještě lépe zploštělou polévkovou lžící oddělí těsto z boků, dlaní se praští seshora na pánev a hotový produkt se vyklopí. Potom pánev vytřel světe div se novinami, které má namočené ve vodě. Taky mi prozradili recept na těsto. Kdo by to chtěl taky zkusit, tak tady je: smíchá se 1 vejce, trochu cukru, trochu soli, k tomu se přidá 1 kilo rýžové mouky a 1 litr kokosového mléka a vypracuje se hladké řidší těsto jako na palačinky. Akorát mi asi zapoměl říct, že se tam přidává droždí, které uvadí na netu ve všech receptech. Tak nevím.
Za 40 Rs jsem si dal vaječného hoppera a Martin s otcem 4 obyčejné placky prata po 25 Rs. V dalším bistru prodávají naan, což je další typ placky, za 50 Rs, ale je studená, vysušená a hodně mastná. Nemá nic společného s naanem, který jsme měli na ostrově Langkawi v Malajsii. Chtěli jsme se projít parkem Victoria, ale když jsme zjistili, že cizinci za vstup do parku, který není ničím zajímavý, platí 200 Rs, tak jsme se otočili na podpatku a šli jinam. Místní platí 15 nebo 30 Rs, to bychom dali, ale 200 rupií za park, kde nic není, mi přijde hodně předražené. Vracíme se pomalu k hotelu. Chtěli jsme se cestou podívat na nějaké večeře, co se kde nabízí. V jednom hotelu nám sice přinesli večeřové menu za 1200 Rs, ale nikde nejsou žádní hosté, tak tady bychom si jídlo určitě nedali. Na pokoji jsme si dali pivo, já jsem si napsal deník a trochu jsme si odpočinuli. Dohodli jsme se, že si dopřejeme nějakou luxusní večeři a vypravili jsme se do hotelu Grand. Tento luxusní nádherný 4* starý hotel nabízí všechny druhy kulinářských zážitků. Hotel je opět v anglickém stylu a luxus tady na nás kouká z každého rohu. Večeřové několika chodové menu nabízeli za 3900 Rs a z a la carte se toho moc vybrat nedalo. Nedá se nic dělat. Vzali jsme si tuk-tuk a za 100 rupií jsme se nechali odvézt k britskému hotelu St. Andrew´s v koloniálním tudorovském stylu z roku 1890.
Je to jeden z nejpřepychovějších hotelů ve městě, který nabízí skvělou kuchyni. Večeře podávají od 19:30, tak jsme si mezitím sedli do anglického pubu, kde hořel krb. S Martinem jsme si dali panáka Šrí Lanské whisky Old Keg za 345 Rs a otec St. Andrew´s Special koktejl, který obsahoval Brandy, pomerančové curracao a citronový džus za 770 Rs. Bylo to moc hezky nazdobené. K tomu nám přinesli mix pálivých krekrů, keksů a chipsů. Ceny mají v nápojovém lístku uváděné bez všech tax 2%+12%+10% takže se konečná cena na první pohled nedá určit. 
Večeři je možné si vybírat buď a la carte, ale ceny jsou hodně vysoké. Mnohem výhodnější je zvolit večeřové několika chodové menu za 1850 Rs na osobu vč. tax. 
Servis byl se vším všudy. Od otevření dveří, usazení ke stolu. Všechny detaily byly dotaženy k naprosté dokonalosti. Jídelna je obložena dřevem, stoly jsou nádherně nachystané včetně svíček. Tolik různých příborů, že si připadáme jak někde v jiném světě. Číšnící v rukavičkách. Vybrali jsme si stůl u prosklené stěny, odkud bylo vidět přímo do kuchyně a mohli jsme sledovat přípravu jídla. 
Restaurace byla plná do posledního místa. K pití jsme si objednali 2 piva Lion po 540 Rs. Nakouknul jsem i do vinného sklepa, který je přístupný a ukrývá dokonce láhve z 15. století. Kdo si objednal láhev vína, dávali samozřejmě nejdříve degustovat, zda může být. Celé láhve se pohybovaly už od 500 Rs. Nabízí vína Německá, Francouzská, Španělská, Kalifornská, Australská i místní. Všechno jídlo bylo nejen krásně nazdobené, ale také vynikající. Prostě zážitková restaurace. Jako předkrm byla terina z grilované zeleniny a sýru Feta, s nějakou zeleninou a medovo balsamikovou omáčkou, krásně naservírované na porcelánové lžičce. K předkrmu přinesli několik druhů pečiva. 
Následovala polévka, čočkovo-pórkový krém s krutonem. Jako hlavní chod jsme si mohli vybrat ze 4 jídel. Já jsem si dal pečenou vepřovou roládu na medu, kuřecí prsa plněná sýrem, k tomu pečené bylinkové sladké brambory, které mi jako jediné moc nechutnaly, nějaká zelenina a dvě omáčky, karamelizovaná ananasová a houbová krémová. Martinův otec si dal rybí menu, ke kterému mu vyměnili příbor, resp. nůž k rybám. Martin si dal těstoviny s kuřecím masem a houbovou krémovou omáčkou. 
Co mě překvapilo a s čím jsem se dosud nikde nesetkal bylo, že po hlavním jídle se všech ptali, jestli nechceme přidat. Přišlo mi to jako ve škole, kde jsme si chodili pro přídavek. Ale když jsem se na to druhý den ptal Buddiho, tak mi říkal, že by nám opravdu přinesli další jídlo, že v lepších restauracích to tady tak je. Aby byl zákazník opravdu spokojený a najezený a neodcházel s pocitem hladu. Po jídle smetli drobky ze stolu a přerovnali příbory k dezertu. Jako dezert jsme si dali všichni borůvkový cheese cake s karamelizovaným ovocem a místo vanilkové omáčky dali čokoládovou. 
Jídlo i servis byl naprosto bezkonkurenční a mohu jen doporučit. Obsluha se stále usmívá. Nakonec ještě servírovali silný čaj nebo kávu. Na požádání mi přinesli limetu do čaje. I když taxy a spropitné měli již v celkové ceně zahrnuté, nechali jsme jim dýško 350 Rs. Celkem jsme za 3 lidi včetně pití platili 7000 Rs. Trochu jsme se práskli přes kapsu,ale stálo to za to. Ještě teď na to vzpomínám. Při odchodu z restaurace nám zase otevírali dveře. Od hotelu jsme si vzali za 200 Rs tuk tuk na hotel, protože to bylo na druhém konci města. Ani jsme nemuseli smlouvat. Řidič sám řekl cenu, kterou jsme měli předem spočítanou, že by to tak mohlo stát a jsme ochotni zaplatit. Na hotelu jsem ještě požádal o jednu deku, protože je opravdu chladno. Spát jdu až po půl jedenácté, ještě dopisuji deník.
