LETEM SVĚTEM

Pátek 4.1.2013 - Anuradhapura, Hurulu Eco Park

Vstáváme v 6:15. V 7 hodin jako první jsme už na snídani. Tradičně jsou toasty, džem, vaječná omeleta obohacená slaninou, čaj a džus banánovo nějaký. Buddi pro nás přijel už v 7:20, musel na nás chvíli čekat, protože snídaně obsluze poněkud trvala. Ono jim to tady obecně všechno trochu déle trvá. Po půl osmé nakládáme bágly do auta a jedeme na prohlídku posvátného okrsku města Anuradhapura, zařazeného na seznam Unesco. V současné době je na seznamu Unesco šest památek na ostrově. V 7:45 vstupujeme do historického areálu u muzea Jetavana. Minulý týden tady byly silné deště a všechno je zalité vodou, všude jen kaluže, tráva nasáklá vodou. Zaplatili jsme Buddimu první část 900 USD z celkové dohodnuté ceny. Vstupné do parku je 25 USD na osobu nebo 3250 rupií. Buddi to zaplatil v dolarech a my jsme mu to dali v rupiích, aby se postupně zbavoval dolarů a nemusel je potom někde směňovat. Říkal, že je to tak pro něho lepší a tak jsme to tak dělali častěji. Nám to bylo jedno. Vstupenky mají propracované, je to taková knížečka, jejíž součástí je CD z Anuradhapury a několik kuponů. A před jednotlivými částmi v rámci historického areálu vstupenky kontrolují, odtrhávají kupony a dostáváme razítka. Ale i tato vstupenka neplatí pro návštěvu Buddhova stromu Sri Maha Bodhi nebo chrámu Isurumuniya Vihara. Musí se koupit samostatné vstupenky za 200 Rs. Vstupenka platí pouze jeden den, ale nikde jsme s tím neměli problém, to nejdůležitější jsme zvládli navštívit za půl dne. S takovými to vstupenkami s CD jsme se setkali ještě v Polonnaruwě, Sigiriyi a v chrámu Buddhova zubu v Kandy. Když už je tady tak drahé vstupné, tak aspoň k tomu máme CD, na kterých je 5 minutový film. Kdysi se daly pořídit okružní vstupenky do Kulturního trojúhelníku zahrnujícího Anuradhapuru, Polonnaruwu, Sigiriyi za 50 dolarů, ale ty byly k 31.12.2012 zrušeny. Rozloha historického parku je tak obrovská, že abychom stihli i to nejdůležitější tak nás Buddi vždycky autem posune k další památce a mezitím nám říká různé zajímavosti. Nebo nás někde vysadí, my si to projdeme z jedné strany na druhou a on se mezitím přesune na druhý konec, kde nás naloží.
Anuradhapura byla prvním hlavním městem Šrí Lanky (založené 380 př.n.l.) a jedním z největších klášterních měst, jaká kdy byla vybudována. Žilo zde 10 tis. mnichů. Posvátný okrsek jednoduše řečeno tvoří tři velké kláštery Jetavana, Abhayagiri a Mahavihara. Na rozsáhlé ploše se nachází více či méně zachovalé pozůstatky starověkých budov, zbytky chrámů a rituálních lázní. Největšími poklady jsou nádherné buddhistické stůpy, na Šrí lance se jim říká dagoby, postavené z malých cihel sušených na slunci a mající polokulovitý tvar. Sloužily k uchování domnělých ostatků Buddhy nebo nějakých světců. Celá stavba je plná, bez vnitřních prostor a nedá se do ní vstoupit. Chodí se pouze po jejím obvodu. Nad kopulí je schránka, která ukrývá svatou relikvii a nad ní je ještě štíhlá špička.
Prohlídku začínáme u monumentální dágoby Jetavanarama postavené celé z červených cihel, kolem které se rozkládá klášter Jetavana, kde kdysi žilo na 3000 mnichů. Kolem se rozprostírají vodní nádrže. Kdysi dágoba dosahovala výšky 120 metrů, dneska má nějakých 70 metrů, protože ji chybí nejvyšší část s věžičkou. Přesto je dodnes největší a nejvyšší cihlovou stavbou na světě. V době svého vzniku (3. století) byla 3. nejvyšší stavbou na světě (po pyramidách v Egyptské Gíze). Oproti ni jsme úplní trpaslíci. Kolem základny všech dágob jsou na čtyřech světových stranách rozmístěné jakési svatyně, kterým se říká vahalkady a jsou vždycky pěkné zdobené různými reliéfy, figurami apod.
  
Odsud pokračujeme do kláštera Abhayagiri v severní části města. Zastavujeme u obřadních bazénků Kuttam Pokuna, které sloužily k rituálnímu omývání. Do bazénků se vcházelo po schodech. Po deštích jsou plné vody a tak schody nejsou vůbec vidět.

Poblíž, v parku Mahamewnawa, se nachází socha Samadhi Buddha, která je považována za nejkrásnější zpodobnění Buddhy. Byla vytesána z vápence ve 4. století a Buddha je tady zobrazený v klasické meditační pozici (samádhi). Když se chceme k soše přiblížit, musíme si vyzout boty, na co nás upozorňují jak cedule tak místní, kteří tady uklízí a zametají listí. Přitom oni chodí v botech.

Dominantou kláštera je další velká dágoba Abhayagiri, která dosahovala výšky 115 metrů, ale také v minulosti přišla o věžičku a měří teď stejně jako předchozí dágoba 70 metrů. Údajně je postavena nad Buddhovou šlépějí. Bohužel ji hyzdí lešení, kterým je celá stúpa obehnaná a dělníci z ní odstraňují trávu, kterou jsou cihly pokryté. Takže vypadá spíše jako zelený kopec.

Poblíž dágoby leží Mahásénův palác, který je proslulý údajně nejkrásnějším měsíčním kamenem na Šrí Lance. Za ním se zvedá krásně zdobené schodiště. V současné době jsou měsíční kameny obehnané kovovou mříží, aby se na ně nešlapalo.
   
Jedná se o polokruhový kámen, který představuje duchovní pouť ze samsáry, nekonečného sledu smrtí a životů, do nirvány, úniku z tohoto nekonečného koloběhu životů. Laicky řečeno, měsíční kámen symbolizuje koloběh života od útlého dětství přes plodnou dospělost až po vetché stáří. Do něho jsou vyryty reliéfy slona, koně, lva, krávy a husy, které mají svůj význam. Různé formy bytí nakonec ústí v poklidnou nirvánu reprezentovanou lotosovým květem.

V blízkosti jsou ruiny paláce s názvem Ratna Prasada, před kterým je krásná strážní stéla s vyobrazením nágarádži, nad kterým je sedmihlavá kobra.
 
Vedle se nachází stánek s občerstvením, kde poprvé ochutnáváme placku roti, kterou pečou na kovové desce nad ohněm. K tomu se jí směs cibule s chilli. Trochu mi to připomíná slovenské lokše. Těsto je údajně z mouky atta, vody a soli a slouží jako základní příloha k jídlu. Pro místní je cena 30 Rs za kus, my platíme 50 Rs. Buddi nám říká, že se máme příště zeptat předem na cenu.
 
Projíždíme kolem velké vodní nádrže Elephant Pond a zbytků jídelny pro mnichy, kde jsou vidět kamenné židle a nádoby na rýži a curry.
 
Přesouváme se k dagobě Thuparama, která se již nachází ve třetím a nejstarším z klášterů v Anuradhapuře. Tato dágoba je vůbec první dágobou postavenou na Šrí Lance a údajně v bílé kopuli uchovává klíční kost Buddhy. Není sice tak vysoká a impozantní jako předchozí, které jsme viděli, má jenom 20 metrů. Zajímavá je tím, že dágoba se nachází uprostřed kruhové svatyně vatadage a to celé obklopuje několik řad sloupů, na nichž původně spočívala dřevěná střecha. Sloupy jsou různé vysoké a nahnuté a mnohé se tady jenom tak válí po zemi. Abychom mohli vystoupit na platformu, tak jsme se museli opět zout. Jsou tady rozvěšené barevné modlitební praporky.
   
Odsud pokračujeme pěšky, zatímco Buddi se posunul autem, k velké bílé dágobě Ruwanwelisaya, třetí největší ve městě i když na nás působí mohutným dojmem. Měří pouze 55 metrů a pochází z 2. stol. př.n.l. Je považována za nejkrásnější. Před dágobou posedávají na zdech nádherní hulmani posvátní, angl. gray langur. Mají stříbřitou srst, černý obličej, dlouhé končetiny s černými packami a dlouhatánský ocas. Pobíhají i po nádvořích a kradou misky s obětinami, které pojídají.
  
Dágoba je nejuctívanější ve městě, protože jsou v ní uloženy různé ostatky Buddhy a tak je tady i nejvíce poutníků. Před vstupem musíme opět zout boty. Už mě to začíná unavovat pořád se zouvat a obouvat. No ale co už naděláme. Terasa na které se nachází dágoba, je zdobena hlavami slonů. Věřící jsou oblečení převážné v bílém a přináší různé obětiny, zejména lotosové květy. Dágobu jsme obešli kolem dokola. Nachází se tady i nová svatyně s pěti sochami stojícího Buddhy.
     
Od dágoby pokračujeme pěšky alejí zdobenou modlitební praporky, která spojuje dágobu s nejposvátnějším místem Anuradhapury, stromem bo. Proudí tudy spousta mnichů v typicky oranžových šatech, kterým se říká sivura. Nevím jak dnes, ale kdysi se látka vařila společně s kůrou nějakého stromu, která ji obarvila do oranžova. Opět musíme odložit boty do úschovy a dostali jsme "zdarma" lotosový květ i když jsme ho nechtěli. Ale pořád omílal, že je to zdarma. Pro vstup si musíme zakoupit samostatnou vstupenku za 200 Rs, která zahrnuje vstup i do muzea a knihovny. Do bezprostřední blízkosti stromu se přiblížit nedá, takže pokud nechcete dávat nějaké obětiny, tak je zbytečné lístek kupovat a strom je pěkně vidět i z nádvoří,kde se prodávají lístky. Ale to jsme předem nevěděli, že o nic víc než vidíme z nádvoří toho za vstupenku neuvidíme. Posvátný strom bo, Šrí Mahá Bódhi je nejstarším stromem na světě (2200 let) a je údajně vypěstovaný ze štěpu stromu pod kterým Buddha v Indii nalezl osvícení. Z jeho odnoží rostou stromy na celém ostrově i v jiných buddhistických zemích v Asii. Z botanického hlediska se jedná o smokvoň posvátnou, ficus religiosa. Strom je obehnaný zlatými mřížemi a jeho větve podepírají zlaté tyče. Ke stromu se nikdo nesmí přiblížit a tak se věřící modlí a meditují pod stromem. Strom se obchází po směru hodinových ručiček. Je tady zavěšena spousta modlitebních barevných praporků a kněží udělují různá požehnání. Stromy se obchází po směru hodinových ručiček.
   
Když si vyzvedáváme naše boty, tak po nás chce nějaké dobrovolné peníze za hlídání. Ale musím říct, že má neuvěřitelnou paměť. A ne je on, ale i ostatní hlídači bot se kterými jsme se potkali. Dokážou si u stovek lidí zapamatovat, komu jaké patří a neomylně nám vrátí ty pravé. Ale co je horší, tak ten chlap, co nám dal "zdarma" ten lotos tak chce po nás peníze. Když mu vysvětluji, že jsme ho nechtěli a že nám ho dával zdarma, tak že mu nic platit nebudu. Tak se chvíli rozčiloval, pořád za námi běhal, že jsme si nemohli v klidu ani obout boty, ale potom ho to už asi přestalo bavit. Buddi nás čeká na přilehlém velkém parkovišti, kde musel zaplatit parkovné 50 Rs, ale nechtěl to po nás. Ještě jsme chtěli navštívit chrám Isurumuniya Vihara, vytesaný přímo do kamenné stěny místnosti, kde se má nacházet i nejznámější kamenný reliéf Milenci a údajně nějkrásnější socha Buddhy na Šrí Lance - 12 metrový ležící Buddha vytesaný do skály a na některých místech zdobený pravým zlatem (vstup opět 200 Rs), ale vzhledem k tomu, že je už 11:35 a máme v plánu jet na sloní safari, na které se už moc těšíme, tak tento chrám vynecháváme. Ale pokud máte dost času, tak si myslím, že určitě stojí za to ho zkouknout.
Anuradhapuru opouštíme stejně příšernou děravou silnicí jako jsme po ní včera večer přijeli. Jedeme krokem a každou chvíli stojíme a přejíždíme do protisměru. Martin dostal chuť na vařenou kukuřici, kterou prodávají v mnoha "stáncích" podél silnice. V podstatě mají na nad rozdělaným ohněm postavený velký hrnec s vodou, kde vaří kukuřice. Šel to koupit Buddi a za 2 kusy platil 50 Rs, kdyby tam šel Martin tak zaplatí jednou tolik. Rozdělili jsme to na 4 díly. Naštěstí je dneska slunečno a neprší, tak by nám mohli vyjít i ti sloni.
Jelikož jsme zatím neobědvali, tak jsme zastavili v jedné jídelně pro místní, přímo u silnice, kde podávají pouze rýži a kari, které je v podstatě základem místní kuchyně. Za hlavní součást se považuje rýže a k tomu se dává buď kuře (většinou stehno) nebo ryba a potom si nabíráme různá vegetariánská kari, některé jsou pálivé více jiné méně. Přílohy a rýže jsou v jednotlivých nádobách, ze kterých si můžeme nabírat kolikrát chceme. Za to je daná nějaká cena a je to v podstatě formou bufetu, sníš kolik chceš. A potom se samostatně připlácí za kusy toho kuřete nebo ryby. Těmi přílohami jsou různé zeleninové kari, sladké brambory, salát z řepy nebo co to bylo, nějaké luštěniny, pappadam. Těch příloh je několik, nevím přesně co to bylo, navíc nad těmi nádobami i v jídelně byla poněkud tma, takže jsme pořádně neviděli co si nabíráme. K tomu se ještě podává pálivá omáčka sambol. Nám jako turistům přinesli lžičku, vidličku a ubrousky. Kdežto Buddi všechno jedl rukama. Teda abych byl přesnější tak jen pravou rukou. Levou ruku používají místo toaletního papíru. Fuj. To si nedovedu představit. Ale abych se vrátil k tomu jídlu. Tak Buddi pappadam nadrtil do jídla, a rukou si dělal jakési kuličky z rýže a jednotlivých přísad, pořád to tak nějak ňahňá po talíři a nakonec si tu směs vkládá do úst. Místo do ubrousků se utírá do kousků novin, které jsou na stole pro tento účel nastříhané ve stojánku. Na pití je k dispozici zdarma voda, kterou samozřejmě nepijeme a kupujeme si 3 velké balené vody. Buddi si dal jak vodu, tak to potom ještě zajedl jeho oblíbeným mangem. My bychom se z toho určitě brzo po... Turecký záchod se pro jistotu nachází venku. Buddi za nás platil i s vodama 940 Rs, což je v turistické restauraci cena za jídlo pro jednoho. Akorát ta kultura stolování je trošku jiná.
 
Ve 13 hodin pokračujeme dál. Téměř neustále se setkáváme s tím, že na silnicích sedí nebo leží množství psů a nepřinutí je vstát ani projíždějící auta. Je to s podivem, ale zatím prý Buddi za celý svůj život nepřejel žádného psa. Cestou Buddi zastavil u jednoho rýžového pole a ukazuje nám tzv. tree house, přístřešek na stromě umístěný v rýžovém poli, kde sedí majitelé pozemků a hlídají svá pole před divokými slony a střílejí petardy, aby je zahnali. Projíždíme oblastí, kde se sloni hojně vyskytují a není nic neobvyklého narazit na ně přímo na silnici.

Přijíždíme do města Habarana, kde už nás čeká domluvený džíp se sundávací střechou a vyrážíme na sloní safari do málo známé rezervace Hurulu Eco Park, který je údajně vyhlášený množstvím divokých slonů. Nikdy jsem o něm neslyšel, ani v našem průvodci Rough Guide o něm není zmínka a tak jsme trochu skeptičtí. Sousedí s jiným známějším parkem a to NP Minneriya, kde se nachází i stejnojmenné jezero a kde se sloni vyskytují v období sucha (od června do října). Ale v období dešťů, říká Buddi, což je právě nyní, se všichni přesunují do horní části parku a to právě do Hurulu Eco Park. Garantuje nám, že uvidíme množství slonů. Věděl co říká. Během 2 hodinového safari jsme skutečně viděli tolik slonů, že už jsme je nakonec přestali i počítat. Domluvil nám cenu 30 USD/os., kdy v ceně je jeep + vstupné do parku. Za nás tři jsme mu dali 1170 Rs a on to zase zaplatil v dolarech. Jedeme po hlavní silnici ke správě parku, která je vidět přímo z hlavní silnice. Buddi kupuje lístky a nasedá k nám do jeepu mladý ranger, který nám bude dělat doprovod.
 
Pokračujeme ještě asi 10 minut po hlavní silnici a poté odbočíme do buše a začíná to pravé safari. Stahujeme gumovou střechu, stavíme se na sedadla, abychom měli lepší výhled. Jedeme přes výmoly, které jsou po deštích plné vody, všude jen kaluže, bláto. Autem to příšerně hází, musíme se sklánět před větvemi stromů. Okolní krajina je nádherná a nedotčená, spousta stromů. Buddi nám říká, že park se rozkládá na ploše 8000 ha. Domnívám se, že se jedná o soukromý pozemek.

Během prvních tří minut vidíme našeho prvního divokého slona, který se pase. Rozhodli jsme se je počítat. O kousek dál vidíme rodinku tří slonů i s mládětem. Dodržujeme od nich bezpečnou vzdálenost a přitom jsme jim tak nablízku. Není tady tolik turistů jako v NP Yala, který jsme také později navštívili. Míjíme se asi se 4 dalšími jeepy a navzájem se upozorňujeme kde kdo zahlédl slony. K některým řidič couvá do bezprostřední blízkosti, vypíná motor a my si je můžeme v klidu prohlédnout. Většinou se jen krmí. Vypadá to, že si nás nevšímají, ale moc dobře o nás ví.
   
V parku údajně žije kolem 200 jedinců. Jedná se o slona srílanského, označovaného také jako slon cejlonský je poddruhem slona indického. Je menší než slon africký, přesto dosahuje výšky přes 3 metry, a má menší uši. A také na rozdíl od afrických slonů mají u indických slonů kly pouze samci. A pro srílanský poddruh je charakteristické, že ani u mnohých samců se kly netvoří. Slon s kly se nazývá tusker. Populace slonů na Šrí Lance patří k největším na světě. Na celém ostrově jich žije ve volné přírodě téměř 6000 divoce. Jsou přísně chráněni a buddhisté je zároveň uznávají jako symbol moudrosti. V dálce vidíme velkého samce. Podle rangera jsou tady tři, kteří bývají agresivní a napadají i auta. Projíždíme buší po vyježděných stezkách a pátráme po slonech. Ani ve snu jsem nečekal, že jich uvidíme tolik. Vyrušili jsme další sloní rodinku při obědě. Najednou se před námi objevilo velké stádo, ve kterém bylo minimálně 30 slonů, samci, samice i slůňata. Paráda. Nemůžeme se přiblížit úplně, protože samec hlídá stádo. A je to právě jeden z těch, kteří napadají i auta. Je výhoda, že můžeme mít na rozdíl od parku Yala otevřenou střechu auta. Vypínáme motor a skoro 30 minut je jen tak pozorujeme.

Poté pozorujeme jednu samici, která je trochu oddělená od stáda. Krmila se a najednou se za námi rozběhla. Nevím jestli jsme byli hodně blízko nebo co. Naštěstí jsme měli nastartované auto a vyrazili jsme. Běžela za námi, troubila, plachtila ušima. Měl jsem docela bobky a jen jsem se modlil, ať auto někde nezapadne a ona do nás nenarazí. Má takovou sílu, že by byla schopná auto převrátit. Ranger říká, že kdyby nás dostihla, jen by do auta narazila a couvla. Běžela hodně rychle a my ujížděli. Najednou se zastavila a pozorovala nás. I my jsme zastavili. Jenže náš řidič, abychom zažili nejspíš nějaký adrenalin, začal couvat a provokovat ji. Plachtila ušima, troubila, byla nervózní a já se jen obával, aby nepřivolala zbytek stáda na pomoc, to by byl s námi asi ámen.
  
Když sloni mávají ušima, tak právě komunikují se zbytkem stáda. Asi si říkala, co ti vetřelci tady pořád chtějí a nedají mi pokoj. Sešla z hlavní cesty do trávy, otočila se směrem k nám, plácala ušima a hrabala nohou jako rozzuřený býk. Už jsme jen tak stáli a pozorovali ji. Nakonec se vzdálila do lesa a mně se ulevilo. Fakt jsem z toho neměldobrý pocit.


Pokračujeme dále. Občas jsme zapadli do bahna, kterého bylo všude spousta a museli jsme se vyhrabat. Potkáváme další slony, ale už buď osamocené nebo tak 2-3 společně. Kromě slonů jsme viděli několik pávů, dokonce i jednoho letícího a krásně zbarveného a dva orly jestřábí, ang. Changeable Hawk Eagle. Jeden kroužil na nebi a druhý seděl na pahýlu stromu. Dojeli jsme k jedné vyhlídce na kopci. Tady jsme mohli opustit i auto a vyškrábat se nahoru. Byl odtud nádherný rozhled na všechny strany a nekonečné pláně zeleně.

Celkem jsme napočítali nějakých 57 slonů, což je velký úspěch. Ani jsem to nečekal, takže jsme byli s výletem nadmíru spokojeni. Určitě to doporučuji mnohem více než sloní sirotčinec Pinnawala, který je pouhou turistickou atrakcí a vůbec nelituji toho, že jsme tam nebyli, i když jsme to měli v plánu. Pár slonů jsme viděli i cestou již po hlavní silnici zpět na ústředí parku, kde vysazujeme rangera. Sloni přechází přes silnici z jedné části parku do druhé. V 16 hodin nás vysazuje u našeho auta v Habaraně. Dáváme řidiči dýško 5 dolarů za úspěšný "lov".
Do hotelu v Inamaluwě to máme už jen 20 minut autem. Inamaluwa se nachází pouhých 10 km od Sigiriye. Jsme ubytováni v hotelu Eden Garden na Sigiriya Road, tel. +94 66 228 6635/228 6230.

Než jsme vyplnili ubytovací kartu, jeden akční poslíček odnesl v nestřeženém okamžiku naše nehlídané batohy z auta na pokoj. Dáváme mu potom spropitné 100 Rs a příště už si to musíme pohlídat. Máme pokoj ve 2. patře s balkonem s výhledem na bazén. Na první pohled pokoj vypadá moc hezky, jsou tady 3 postele, šatní skříň, TV, malá lednička, klimatizace i větrák, ručníky, mýdla, toaletní papír, v koupelně máme dokonce vanu. Ale chybí moskytiéry a komáři tady jsou. Taky koupelna, která je společná s toaletou je nahoře otevřená do pokoje. Záchod málo splachuje, tak musíme napouštět vodu do kýble a zalívat záchod kýblem. Pobavil mě nápis na balkónových dveřích: Pozor na opice, udržujte dveře zavřené.
  
Už od včerejška mě bolí malíček a část nártu na levé noze, že se toho nemůžu ani dotknout a nejsem si vědom, že bych se někde praštil. I když jak se tady musí člověk pořád někde zouvat a chodit boso, tak se může lehce něco stát. Natáhli jsme na sebe plavky a šli jsme se okoupat do bazénu, ale voda je hodně studená, takže jsme tam dlouho nepobyli.

V koupelně zjišťujeme, že neteče teplá voda. Urgujeme to na recepci, stejně jako jeden Rus. Ví o tom a tvrdí, že za 40 minut to bude v pořádku. Wifi tady je, ale funguje pouze v okolí recepce, na pokoj nám nedosáhne (uživatelské jméno je WIFI a heslo edengarden). Toto ubytování jsme celkově zhodnotili známkou 3. Na nohu si dávám alpu a Fastum gel a v lednici chladím octan rozpuštěný ve vodě, který si na noc dám na nohu. Vydali jsem se na večeři. V hotelu jsou ceny celkem normální, kolem 600 Rs za hlavní jídlo. Kromě toho nabízí i večeři formou bufetu za 1000 Rs na osobu, která zahrnuje polévku, rýži, kari, kuře, rybu, různou zeleninu, brambory,..., nějaký dezert a čaj a kávu. Zašli jsme se podívat do města. Město je v tomto případě silné slovo. V podstatě se jedná asi o 4 obchůdky a jednu lokální vývařovnu v okolí křižovatky Inamaluwa Junction, asi 5 minut chůze od hotelu. Cesty nejsou osvětlené, chodníky tady nemají a tak je dobré se vybavit baterkou. Žádnou turistickou restauraci tady nenajdete a proto se všichni turisti stravují v hotelových restauracích. Ale my nepotřebujeme turistické restaurace, spokojíme se s místní jídelnou.

Okouněli jsme kolem co připravují, vyptávali se, až nás pozvali do kuchyně a mohli jsme sledovat, jak se připravuje další místní pokrm a tím je hopper (appa). Je to malá placička, něco jako naše palačinka, ve tvaru mističky smažená bez oleje ve speciální pánvičce na ohni. Těsto se připravuje z rýžové mouky, droždí, kokosového mléka, vajíčka, cukru a soli. Při smažení těsto steče dolů na dno pánvičky, takže uprostřed je placka těstovitá, měkká a na okrajích hezky křupavá. Buď se jí jen tak samotné, nebo se přikusují ke kari. Případně se do nich rozklepne vajíčko a vznikne vaječný hopper. Za ten vaječný chtějí 50 Rs za kus. Objednali jsme si pro každého na zkoušku jeden kousek a potom ještě samotné po 20 Rs.

Schází se tady plno místních a nevěřícně na nás koukají. Asi se nestává často, že by sem turisté zavítali. Neodolali jsme a vyzkoušeli jsme další šrí lanskou specialitu a tou je kotthu roti. Pozorujeme její přípravu. To, že se připravuje někde kotthu roti poznáte podle rytmického zvuku, protože jednotlivé suroviny se velkým sekáčkem nasekají přímo na rozpálené plotně. V podstatě se jedná o směs nasekaných placek roti, opečeného kuřecího masa, často i s kostmi, takže pozor na zuby, zeleniny, mrkve, cibule a čili. To všechno se naseká na drobno na kovové rozpálené plotýnce a promíchá. Jedna porce za 250 Rs, byla tak obrovská, že jsme se z ní úplně v klidu najedli všichni tři. A chutná to naprosto úžasně, jen ty kosti. Připravuje se i bez masa, což bych asi doporučil, ať se nemusíte dávat pozor na kosti a více se vychutnávat samotnou chuť jídla.

Zatímco místní jedí rukama a utírají si ruce do papíru nebo novin, nám přinesl lžičky (jiný příbor asi neměl) a ubrousky. Podle místních jsem si ještě za 40 Rs koupil jednoho muffina. Byla to taštička plněná směsí bramborového kari a čili. Ale pálilo to jen lehce. Pokud jídlo pálí, tak pálení v puse zaženete tím, že si nacpete plnou pusu rýží. Hlavně se to nesnažte zapíjet vodou, ta to ještě více zesiluje. Celkem jsme platili 500 Rs, ale byli jsme tak spokojeni, že jsme jim dali 600 Rs. Pochválili jsme jídlo, na kterém jsme si opravdu pochutnali a společně jsem se vyfotil s kuchaři.

Vracíme se na hotel. Hotelová restaurace je plná. Začíná pršet. Teplá voda už teče. Uvařil jsem si ještě čaj a na nohu si dávám octanové zábaly.