Cestopis Srí Lanka (Šrí Lanka, Cejlon)

Pondělí 31.12.2012 - Let do Dubaje

Vstáváme v 6 hodin a v 7:57 už sedíme v kupé vlaku Regio Jet do Prahy. Jen co jsme se usadili stevardka nabízí zdarma kávu nebo mátový čaj, časopisy a noviny a každý jsme dostali jednu malou vodu. Během celé cesty běhá po vagóně a je možno si zakoupit různé občerstvení za rozumné ceny, případně požádat o kávu zdarma. Dokonce jsme zjistili, že je možné přímo ve vlaku u stevardky zakoupit lístek z vlakového nádraží na letiště na autobus Airport Express za 60 Kč, tedy za stejnou cenu jako u řidiče. Aspoň máme ušetřený čas sháněním jízdenky. Cesta utíká rychle a v 11:33 jsme v Praze na hlavním nádraží. Stíháme autobus AE v 11:35, jezdí každých 30 minut, tak máme štěstí že nemusíme nikde mrznout. Autobus je plný, takže nemáme šanci si sednout a stojíme celou cestu až na letiště. Cesty jsou rozkopané kvůli výstavbě nové trasy metra. Na letiště jsme přijeli ve 12 hodin. Zabalili jsme do batohů nepotřebné zimní věci a ve 12:50 společnost Emirates, se kterou letíme otevírá odbavovací přepážky. Každý jsme dostali kartu Emirates, při odbavení nám bylo přiděleno číslo a na tuto kartu se načítají body za všechny lety uskutečněné s Emirates. Po netu je nutné se do jednoho měsíce zaregistrovat a body lze načíst za lety až dva měsíce zpětně. Platnost bodů je 3 roky. Hned jsme dostali i palubní lístky na let z Dubaje do Colomba. Při pouhém tranzitu v Dubaji není třeba vyplňovat imigrační kartu. Zatím mám nejmenší váhu batohu za celou dobu cestování 16,3 kg. Nevím jak se mi to podařilo, stejně to mám dost těžké. Ještě že jsem si zabalil batoh do stahovací fólie a netrčely mi žádné popruhy, Martin s otcem museli totiž podepsat, že pokud se jim něco zničí, urve, tak nedostanou žádnou náhradu a museli dát batohy do zvláštního vozíku. Snad je nezapomenou naložit do letadla. Jinak za zabalení zavazadla do slídy chtějí na letišti 95 korun a za sáček na tekutiny, které jsou na všech letištích kde jsem dosud byl zdarma, 5 kaček. Poprvé jsme dostali i visačku Emirates na příruční zavazadla. Let je pro 220 lidí a obsazeno je 190 míst. Dojedli jsme rohlíky z domova, v letadle snad bude jídla dost. Zavolal jsem ještě naposledy z Česka domů. Poté co jsme prošli bezpečnostní kontrolou k našemu Gate, tak v čekací hale s námi byla i Heidi Janků s manželem Ivo Pavlíkem a nejspíš matkou. Nejdříve jsem si myslel že letí se svými rodiči, než jsem se potom na internetu dočetl, že Heidi byla na 5 dní na dovolené v Dubaji se svým manželem. Ten její manžel by mohl být totiž klidně jejím otcem. Někteří si ji nenápadně fotí, mi to přišlo trapné. V 15:05 nás pouští do letadla. Letíme Boeingem 777-200.

Máme řadu 23, přímo na křídle, takže prd vidíme ven. Sedadla jsou 3-4-3. Překvapivě je tady poměrně málo místa na nohy.

K dispozici je pouze deka, polštář a sluchátka k zábavnému systému během letu, kdy každý má před sebou obrazovku, kde je velká nabídka filmů, hudby, hry, zprávy, trasa letu, dvě kamery letadla - přední a spodní. Ptal jsem se letušky jestli mi může přinést papuče, tak se na mně dívala jak na blázna. V Korean air jsme totiž dostali každý balíček a v tom byly papuče, zubní pasta a kartáček. Pak mi řekla, že papuče bohužel nemají, že mi může přinést ponožky. No aspoň něco. V balíčku byly ponožky, takové onuce, a klapky na oči. V 15:50 se odlepujeme od země. Do Dubaje máme před sebou 4474 km a 5 hodin letu. Během letu sleduji trasu naší cesty na mapě, ale musím říct, že Korean měl ty mapy lépe propracované. Nejdříve nám přinesli letušky horké ručníky navoněné citronem na otření rukou a pak jsme každý dostali papírové menu, kde bylo napsáno jaké jídlo nás čeká a nemine. Takové menu jsme potom dostali při každém letu.

Nad Tatrami jsme proletěli menšími turbulencemi. Nejdříve roznášeli sýrové krekry a pití. Na výběr byla červená i bílá francouzská vína v láhvi, vodka, několik druhů skotské i irské whisky včetně 12-ti leté Glenfiddich. Já jsem si dal Jamesona a 7UP. Ještě měli piva, různé džusy a samozřejmě vodu. Výhodou je, že na palubě Emirates jsou alkoholické i nealkoholické nápoje k dispozici po celou dobu letu i v ekonomické třídě, jen si stačí říct. Kdo si neřekne tak mu nutí jen džusy a vodu. Jinak vodu si může každý sám čepovat celou cestu ze speciálních kohoutků vedle toalety, kde jsou i kelímky, které nemají snad ani půl deci, takže tam můžete stát celou cestu. Ty alkoholické nápoje jsou balené v 50ml skleničkách z plastu, ale vypadá to jako sklo. Přelétáváme nad Maďarskem, Rumunskem, Tureckem (Černé moře), Sýrií, Irákem na mapě značený jako Mesopotamia do Dubaje. V 17 hodin podávají večeři, viz. menu. Já jsem si dal jehněčí, na pití jsem vyzkoušel červené víno ročník 2011 balené ve 2 dcl lahvích. Jídlo musím říct že bylo opravdu dobré.

Máme i kovové příbory, ale s tím jsem se setkal už několikrát a vždycky mě to překvapuje že to z bezpečnostních důvodů dovolí. Kdysi se dávaly pouze plastové, aby někdo nemohl nožem napadnout posádku letadla. K večeři jsme dostali i malé čokoládky. Otec od Martina si 2 čokoládky dal do kapsy košile, kde se mu jak jinak než rozpustily. Po celou dobu letu roznášely letušky vodu a džusy. O půlnoci Dubajského času, tedy ve 21 hodin našeho času (v Dubaji je časový posun zimní +3 hodiny proti ČR, letní +2 hodiny) začala letuška odpočítávat od 10 do nuly a popřála šťastný Nový rok. Silvestr jsme tedy oslavili dvakrát. Jednou v letadle (dubajský čas) a podruhé na letišti v Dubaji (půlnoc našeho času a 3 hodiny ráno času dubajského). Z letadla vidíme pár ohňostrojů nad Dubají. Asi nemáme volnou dráhu na přistání, protože jsme několikrát obkroužili letiště a vytáhli a zatáhli podvozek. Přistáváme ve 21:20 našeho času, 0:20 Dubajského na letišti Dubai International Airport na Terminálu 3 ve Spojených Arabských Emirátech. Půl hodiny před plánovaným příletem.

Zobrazit místo Praha-Colombo na větší mapěa

Úterý 1.1.2013 - Dubaj, let přes Maledivy na Šrí Lanku

Z letadla vystupujeme poslední, není kam spěchat. Do dalšího odletu máme 9 hodin času. Od letadla nás do haly letiště vezly autobusy. Byla to okružní jízda letištěm, jeli jsme dobrých 15 minut. Po vstupu do haly šílený chaos. Všichni musí projít kontrolou příručních zavazadel. Tak obrovské a chaotické letiště jsem neviděl. Všude davy lidí.

Ve 2. patře na tranzitní přepážce jsme si vyzvedli vouchery na jídlo. Nárok na poukázky je v případě, že čekací doba na následující let přesahuje 4 hodiny. Je nutné předložit boarding pass z předchozího letu + palubní lístek na let následující. Každý jsme dostali jeden voucher, který lze uplatnit v jedné ze 6 restaurací uvedených na druhé straně voucheru, kde je i napsáno kde se daná restaurace nachází a co dané jídlo obsahuje.

Ovšem letiště je tak obrovské, že jsme poněkud bloudili. Restaurace The Mezzanine, kde mají podávat jídlo formou bufetu se nachází v části Gate A, která se bude teprve zítra otevírat. To asi proto, že je letiště ještě pořád malé. My jsme zašli do Mc Donaldu a Thai Express, které se nachází vedle sebe u Gate C na druhém konci letiště a dali jsme si na dva vouchery něco jiného a podělili se. V "Mekáči" je na výběr ze tří druhů burgerů, tak jsme si dali samozřejmě ten největší Big Mac, hranolky, dezert (zmrzlina nebo jablečná taštička) a nápoj. V Thai Express měli na výběr buď jarní závitek, kuřecí curry s rýží, smažené kuře nebo co jsme si dali my a to rýži s kuřecím masem, něco jako rizoto. A k tomu zase nápoj, voda, Cola nebo zázvorová šťáva. Ze dvou jídel jsme se v pohodě najedli všichni tři, protože jsme byli dost najezení z letadla a jeden voucher jsme si ještě nechali na horší časy, případně na cestu zpátky, kdy nárok na poukázky nemáme.

Jsou 3 hodiny ráno, volám mamce přes Skype z telefonu s přáním všeho nejlepšího do Nového roku. Všude po letišti je rozmístěno spousta míst k sezení a na pár místech jsou "lehátka" která jsou beznadějně obsazená lidmi převážně indické a pákistánské národnosti nebo taškami a začíná boj o místo. Nejdříve se nám podařilo chytit jedno místo, potom jsme postupně získali lehátko všichni, ale stejně se mi nedaří usnout. Bojím se že zaspím letadlo, nebo že mi někdo ukradne příruční baťoh. Vypil jsem jednoho malého Jamesona z letadla a snědl co jsem si z letadla odnesl. Byly to dva druhy krekrů, k tomu mazací sýr a nějaká chilli omáčka, kterou jsem raději nejedl. Přišlo mi vhod i máslo. Jen tak odpočívám, ale oko jsme nezamhouřil. Indové polehávají i na zemi. I obchody se v noci vylidnily. Jak jsem zaregistroval, tak v restauracích, obchodech a jiných službách na letišti neuvidíte pracovat Araba. Všechnu tuto "podřadnou" práci tady vykonávají šikmáči, Indové a černoši. Přesně v 5:45 se letištní budovou rozezněl hlas muezína. Jsme přece v muslimské zemi. Dal jsme se do řeči s jedním jihoafričanem, jehož otec je Ind a vrací se s celou rodinou z návštěvy rodiny v Indii do Jižní Afriky, kde žije, resp. kde už se i narodil. Na letišti po 6 hodině opět mumraj, davy lidí, šílené fronty na WC, tentokrát i na pánské, což tak často nebývá. Přesouváme se ke Máme odlétat z gate B26, které je uvedeno na palubním lístku, tak se tam pomalu přesouváme.

Náhodou si Martin na tabuli všiml, že náš let přesunuli na gate C30, tak zase musíme klusat přes celé letiště. Ještě že občas mají pohyblivé pásy na urychlení chůze. Brána už je otevřená.

Tady už zavazadla nekontrolují, jen palubní lístky. Asi berou za kontrolu tu, kterou jsme absolvovali po příletu do Dubaje. Jsem nevyspaný a začíná mě bolet v krku. Z Haly je vidět věž Burj Khalifa, v současné době nejvyšší budova na světě. Cesta k letadlu je příšerná. Nejdříve čekáme na autobus, který nás má k letadlu odvézt. Pak jedeme totálně vychlazeným busem 10 minut, pak v něm trčíme než nás vypustí pouze jedněmi dveřmi ven. A pak zase pro změnu stojíme na schodech frontu do letadla. Přihrádka na zavazadla nad našimi sedadly je plná. Letadlo Boeing B777-300 je staršího typu, ušmudlané, pokydaný jídelní stolek. Tak si opravdu služby nejlepší letecké společnosti Emirates nepředstavuji. V porovnání s Koreanem se můžou jít zahrabat. Jídlo mají dobré to ano, ale to měl i Korean. Asi usoudili že se jim pěkná letadla na let do zemí podobných Indií neoplatí. Že Indové jsou prasata. Místo v 9:35 startujeme v 10:05. Stojíme v řadě letadel připravených ke startu než na nás přijde řada. Z letadla, opět sedím u okýnka, se nám naskýtá nádherný pohled na Dubaj včetně věže Burj Khalifa.

Máme řadu 38 za křídlem a sedíme zase po třech. Nejdříve jsem vlhkým ručníkem, který nám přinesli na ruce očistil jídelní stolek, který byl celý slitý od kávy. Pro jistotu jsem otřel i další věci. Máme před sebou 3026 km a tři a půl hodiny letu na Maledivy, kde budeme mít mezipřistání. Celou cestu letíme na Arabským mořem a Indickým oceánem. Nejdříve letíme podél Ománského zálivu, kde jsou z letadla vidět písečné hory. Po startu zase roznesli papírové menu. Tentokrát budou dvě jídla, jedno cestou do Malé a druhé z Malé do Colomba.

V 10:40 letušky roznáší pití, které přerušily docela nepříjemné turbulence a do toho jeden cestující zařval a svalil se na zem. Dostal nějaký záchvat. Jenom doufám, že se nebudeme otáčet a vracet zpátky do Dubaje. Všichni se k němu hned seběhli, dali mu vodu, posadili ho zpátky na sedadlo. Zvracel. Potom mu dali kyslíkovou masku. No žádná sranda. Nikdo v tu chvíli nevěděl co se děje. Náladu mi spravilo Bacardi se Spritem. Martin s otcem si dali 12-ti letou skotskou Glenfiddich. Jídlo bylo výborné. Studený předkrm, jako hlavní chod jsem zvolil cajun chicken fillet, hodně kuřecího masa lehce kořeněného, bál jsem se že to bude pálivé po kajenském pepři, výborný dezert, tvrdý anglický sýr Čedar, máslo, houska, keksy, čaj, voda a malá čokoládka. 12-ti letá whisky došla tak přišla na řadu Tennessee a Johnie Walker.

Ve 12:30 jsme po jídle. Hrajeme hry a posloucháme hudbu. Najednou se pod námi z Indického oceánu vynořují korálové atoly Malediv. Ten pohled je nepopsatelný. Snažím se udělat nějaké fotky a natočit video.
   
Ve 13:45 dubajského času, 14:45 maledivského (tady je posun oproti Dubaji + 1 hodina) přistáváme v Malé na Maledivách, na letišti Ibrahim Nasir International Airport. Když jsem se doma potom díval na google mapy, tak jsem se zděsil na jakém malém prostoru jsme s tak velkým letadlem dokázali přistát. Letiště se nachází na samostatném ostrově mimo hlavní město Malé, které se nachází na jiném ostrově, protože na jeden by se nevešli. Je slunečno, 30°C. Tady je mezipřistání a minimálně polovina cestujících vystupuje a jde si užívat pobyt na Maledivách. My co letíme dál do Colomba musíme zůstat v letadle. Čekáme více než hodinu. Naběhla úklidová četa s vysavači, sáčky na odpadky a začali mezi námi uklízet letadlo a připravovat pro další cestující. Přijde mi to trochu zvláštní, aspoň nás mohli pustit do nějaké tranzitní haly. Nějaká baba co vystoupila ztratila příruční zavazadlo, tak prohledávali všechny skříňky a ptali se čí která taška je. No děs. Ani nevím jestli to našli a je mi to docela jedno. Potom konečně nastoupili noví cestující, kteří letí do Dubaje přes Srí Lanku. V 16:15 maledivského času se odlepujeme od země. Letušky proběhly letadlem s nějakými desinfekčními spreji. Do Colomba nám ještě zbývá 753 km a hodina letu. Chvíli po startu nosí občerstvení.

Taková rychlovka, krůtí salám, hovězí šunka po dvou plátcích, tvrdý sýr, mrkev, rajče, salát, ovocný salát (ananas, jablko, hrozno, meloun), jen tak bez pečiva. Byla tu i smetanka d o kávy, ale kávu neroznášeli. Nestíhali. Rychle sníst, uklidit, připoutat se a přistáváme v Colombu na Šrí Lance na Bandaranayake International Airport v 17:53 místního času. Časový posun zimní +4,5 hodiny (letní +3,5) hodiny oproti středoevropskému času a 30 minut oproti Maledivám. Venku je 20°C. Šrí Lanka leží pouhých 31 km od jižního pobřeží Indie.

Musíme na letišti vyplnit imigrační kartu, kterou nám nerozdali v letadle.


Probíhá setkání s imigračním úředníkem, který nechce vidět potvrzení o vízu, asi se mu to zobrazilo v počítači. Dostáváme razítko do pasu a jdeme pro bágly. Čekáme nekonečně dlouho. Už projely na pásu snad úplně všechny. Taky jsme se dočkali. Ve směnárně na letišti jsme vyměnili peníze. Ve všech směnárnách mají stejný kurz 125,03 Rs za dolar. Měním 700 USD a dostávám 87521 srí lanských rupií.
V čekací hale nás už s cedulkou s mým jménem čeká Buddiho bratr Randika, který nás zaveze do hotelu v Negombo. Letiště se nachází 35 km od Colomba a asi 10 km od Negomba. Venku je strašné dusno. Jdeme k jeho autu. Jen co jsme vyjeli z letiště tak pozorujeme ten šílený provoz na silnicích a už teď jsme rádi, že jsme si nepůjčili auto z půjčovny jak jsme původně chtěli. Volal Buddi, zda je všechno v pořádku a domluvili jsme se že za námi zítra v 8 večer přijde do hotelu. Cestou jsme poprosili Randiku, aby nám zastavil u nějakých potravin, kde můžeme koupit pitnou vodu. Kupujeme 6 lahví 1,5 l. Neuměli jsme nikde v obchodě zjistit kolik vlastně vody stojí. Stejně jsme je potřebovali, tak nám nic jiného nezbývalo než je vzít a u pokladny zjistit kolik stojí. Jedna stála 70 Rp a 5 bylo po 65 Rp. Jen pro přiblížení 100 Rp bylo 16 našich korun. Takže ceny srovnatelné s našimi. Až Randika nám v autě vysvětlil, že ceny skoro všech věcí jsou psané přímo na obalu zboží. Zavezl nás do hotelu Silver sands v Negombo na ulici 229 Lewis Place, tel: 031-2222880, Tel/Fax: 031-2237364. Tady máme skrze Buddiho rezervovaný třílůžkový pokoj na 2 noci. Na pokoji je jak klimatizace tak stropní ventilátor. Nad třemi postelemi je jedna velká moskytiéra. Ještě že tak, protože v oknech jsou otvory. V celém pokoji jsou pouze dvě zásuvky. V koupelně je na podlaze plno vody a hadr, který tady leží se nehodí ani na utření té podlahy. Mají špatně udělaný spád vody, takže voda zůstává na podlaze. Ze všeho nejdřív utíráme prach ve skříni, abychom si tam mohli uložit věci. Prach tady asi ještě neutírali nikdy. K dispozici jsou ručníky, mýdlo a toaletní papír. V umyvadle teče pouze studená vody, ve sprše kupodivu i teplá.
   
Díky spirále, kterou jsme si dovezli z domova vaříme čaj a pereme věci z cesty, aby to za ten den co tady budeme uschlo než se vydáme na cesty. Pokoj je opravdu špinavý, taková špeluňka. Pokoj nejde zvenčí zavřít, je pokažený zámek. Naštěstí před pokojem máme velkou terasu která patří pouze k našemu pokoji, kde jsou další dveře na chodbu, které se sice taky nedají zamknout, ale jdou aspoň zabouchnout. Ale každý by si poradil s jejich otevřením. Když jsme se jakž takž vybalili a ulehli ke spánku tak začali střílet rachejtle. Hrůza až někde do půl noci. Druhý den jsme zjistili, že to bylo z vedlejšího hotelu, kde něco slavili. Všude na pláži byly rozházené petardy. Potom jsme štelovali větrák a klimu, kterou jsme nakonec stejně vyplni, protože byla dost zima. Sviňa komár se snažil dostat pod síť, ale měl smůlu. Takže po tak náročné cestě jsme se vůbec nevyspali. Toto ubytování jsme celkově zhodnotili známkou 2,5 a to jedině díky slušné snídani a hlavně lokalitě. Hotel se totiž nachází přímo na pláži. Každé ubytování, kde jsme byli jsme každý hodnotili známkou 1-5, kdy 5 je nejlepší a nakonec jsme to vždy zprůměrovali. Buddi nám sice doporučoval Ocean View Guest House, že je zde každopádně hezčí ubytování, jen není přímo u pláže, je na druhé straně přes cestu Lewis Place.

Středa 2.1.2013 - Negombo

Na budík jsme se probudili v 6:30, protože jsme na dnešek měli domluvené potápění v potápěčském centru Colombo divers (www.divesrilanka.com), ale rozhodli jsme se nejít, protože jsme po cestě dost unavení a navíc mě bolí hlava. V Negombo jsou ideální podmínky pro potápění od listopadu do března. Na západním pobřeží obecně se začíná potápět v listopadu až prosinci, nejlepší měsíce jsou leden až březen. V dubnu kvůli monzunu sezóna končí. Lepší je potápění na 3. reefu, tady si účtují 75 USD za 2 ponory, na 2. reefu, který je blíže k pobřeží stojí 2 ponory 70 USD. Za půjčení výstroje si účtují 10 USD. Potápěčské centrum se nachází mezi Jetwing Beach Hotel a Jetwing Blue Hotel.
Takže spíme dál asi ještě hoďku, déle už se to stejně i kvůli časovému posunu nedá. Přímo z naší terasy máme výhled na moře. Po ranní očistě jdeme v 8.15 na snídani, kterou máme v ceně. Snídani máme v ceně všech ubytování. Přímo u pláže je jídelna. Snídaňové menu v hodnotě 450 Rs se skládá z džusu z čerstvého ovoce, nejspíš to byl podle chuti žlutý meloun, ochutnali jsme, ale raději jsme ho nepili. Jen Bůh ví, z jaké vody to bylo připravené. Dále konev černého čaje nebo kávy. Martin si dal kafe, ale přinesli mu taky čaj, tak mu přinesla novou konev s kávou, ale s kávou to nemělo nic společného snad jen ten název. Ani ani barvou ani chutí to kávu nepřipomínalo. Bylo to jak vymáchaná ponožka. Potom toasty, máslo, meruňkový džem a výběr vajíček, buď míchaná, smažená nebo omeleta.

Než nám připravili snídani šli jsme se podívat k moři, hotel máme přímo u pláže. Vlny jsou malé. V dálce na moři jsou katamarány místních rybářů. Je to příjemné snídat a poslouchat při tom šumění moře. Po snídani jsme se vybrali na pláž. Moře je teplé, od rána svítí sluníčko. Moře není průzračné, je tmavé od písku a díky blízké Negombské laguně, kde se mísí se sladkou vodou. Na pláži se potloukají prodejci všeho možného. Nejlépe je si jich nevšímat a za branky hotelů nesmí, tak v nejhorším se dá utéct do areálu hotelu. I když i tak na nás volali přes plot a mávali nám různými šátky a dřevěnými výrobky před očima. Na pláži je málo lidí. Asi ještě dospávají po tom včerejším nočním mecheche kvůli kterému jsme nemohli spát. Po okoupání jsem si rozložil lehátko v areálu hotelu pod palmami s výhledem na moře a střídavě si čtu a dopisuji deník.

Potom jsme se šli s Martinem projít po pláži. U hotelu v zeleni na pláži se prochází bílé volavky. Vedle nás se staví další hotel. Na pláži stojí několik rybářských lodí zvaných oruwa. Jsou to zvláštní katamarány s ohromnou plachtou, vydlabané z kmene stromu. A nesedí se v tom vydlabaném kmenu, který je hodně úzký, ale mají tam připevněnou speciální plošinu z bambusu. Na bocích mají jedno nebo dvě vahadla, díky kterým na vlnách dobře udržují stabilitu a po vytažení na břeh si nelehnou na bok. Tyto plavidla dodnes Karavové, což jsou tamilsky hovořící rybáři a obyvatelé Negomba, používají k rybolovu. Zdejší moře je bohaté na velké ryby jako tuňáci, žraloci, makrely. Když rybáři neloví ryby, tak se snaží aspoň ulovit nějakého turistu na projížďku na katamaránu. Za dvouhodinovou plavbu chtějí 10 USD na osobu.
 
Kolem dlouhé pláže je roztroušeno množství hotelů. Při koupání nad hladinu vyskočilo hejno sardinek. Zvedá se vítr, vlny se zvětšují a začíná se kabonit. Počasí je docela proměnlivé. Čtu si pod palmami cestovatelský časopis Koktejl. Martin s taťkou si koupili čerstvý kokos, každý za 50 Rs.

V hotelové restauraci jsme si dali i oběd. Já jsem si vybral celou grilovanou rybu dle denní nabídky. Přinesla mi na talíři ukázat dva druhy, které dneska má a k tomu je v ceně buď brambor (hranolky) nebo zelenina. Ryba byla moc dobrá připravená na zázvoru a česneku, lehce pálivá, ale měla dost kostí. K tomu jsem si dal hranolky a přinesli i kečup a limetu na pokapání ryby. Cena byla 600 Rs.

Martin si dal místní pivo Lion za 250 Rs. V láhvi je pro nás nezvykle 625 ml a obsah alkoholu je 4,8%. Ale je slušné, není tak hořké jako naše. Rozhodně lepší než pivo Anchor, které jsme okusili jinde. Podle ceny vytištěné na láhvi jsme zjistili, že v obchodě ho koupíme za 140 Rs. Sinhálci a Tamilové pijí zdejší silné značky piva s obsahem alkoholu 8-8,8%. Otec od Martina si objednal za 300 Rs ananasovou palačinku. Čekali jsme klasickou placku a na tom ananas a přinesli mu kousky ananasu obalené v nějakém těstíčku a osmažené. Ceny všech hlavních jídel se tady pohybovaly kolem 600 Rs. U vedlejšího stolu každému přinesli talířek plný nějakých chipsů. Martin se mlsně díval. Číšnice nám přinesla taky ochutnat. Jmenuje se to pappadam (papadum), dává se to jako jedna z příloh k rýži a kari. Obvykle se vyrábí z čočkové mouky, z urad dalu (černé mungo) nebo jiných luštěnin. Po osmažení na oleji ztvrdnou. Chutí to připomíná smažené česnekové oplatky. K celkové ceně se v turistických restauracích účtuje automaticky spropitné ve výši 10%.
Na pokoji jsme se okoupali a ve 4 hodiny jsme vyrazili pěšky do města Negombo, jdeme po hlavní silnici Lewis Place. Procházíme kolem pěkného kostela sv. Sebastiána. Na hodně místech jsou ještě vyrobené betlémy za použití přírodních materiálů. Pozorujeme život na ulici, například krejčovství otevřené do ulice, kde vidíme chlapy šít na šicích strojích.
  
Hledali jsme holandskou pevnost a došli jsme k nějakému zeleninovému trhu, kde už sice balili stánky ovšem viděli jsme asi tu pravou Šrí Lanku, skrytou turistům cestovních kanceláří. Všude špína, bordel. Nacházel se v nějakém slumu, tedy chudinské čtvrti, no hrůza. Stánky se zeleninou rozložené na zemi mezi odpadky, v tom seděli prodavači. Všude kolem volně pobíhaly krávy a kozy. Tento trh se táhne až kolem pobřeží Indického oceánu.
   
Zde se nachází i rybí trh Maha Llelama, ale ten se koná od 9 rána do odpoledne. Teď k večeru už tady nebyl vůbec nikdo jen prázdné stánky přichystané na zítřek. Došli jsme až k pozůstatkům staré holandské pevnosti Dutch Fort, kterou z velké části zničili Britové a postavili tady věznici, která je stále v provozu. Nějak jsme to nevěděli a vylezli jsme na jednu strážní věž, že se podíváme na pevnost z výšky a ejhle nahoře seděl chlap se samopalem. Asi byl stejně překvapený jako my. Ale dovolil nám nahlédnout seshora na dvůr věznice a dokonce udělat i snímky, což by se u nás stát nemohlo. Říkal, že vězni jsou většinu dne venku jen na noc jdou dovnitř baráků. Z pevnosti zůstal polorozpadlý oblouk, pozůstatek brány s datem 1678 a hodinová věž. Za ním už je vstup do věznice hlídaný ozbrojenými vojáky.
 
Procházíme kolem Negombské laguny, kde se na moři pohupuje neskutečné množství různobarevných rybářských lodí a katamaránů oruwa. Rybáři opravují a připravují sítě na noční rybolov. Laguna je údajně zdrojem nejlepších krabů, humrů a garnátů na ostrově. Prošli jsme se kousek podél holandského kanálu (Hamiltonův kanál), rozuměj stoka. Podél něj jsou domky, kde žijí lidé. Kdysi to byla hlavní dopravní tepna pro holandský obchod. Vedle kanálu se nachází velice pěkný růžový kostel sv. Marie.
    
Zpátky k hotelu se nám už pěšky nechtělo tak jsme si vzali tuk-tuk. Chtěli jsme se nechat zavézt do restaurace Lords, kterou nám ráno doporučila jedna Švédka od nás z hotelu, kde mají výborné mořské potvory. Je to asi 3 minuty tuk-tukem za našim hotelem na hlavní ulici Porutota (Poroutha) Road. Tuktukář chtěl 400 Rs, ale ukecal jsem to na 250. V restauraci bylo celkem draho tak jsme se podívali ještě do dalších dvou a ceny se poměrně hodně lišily. Nakonec jsme o půl sedmé zakotvili v Trilogy Restaurant & Pub vedle New Windmill Beach Hotel přímo u hlavní cesty. Podél hlavní silnice je jedna restaurace vedle druhé. Je to tady hodně jednoduché, ale měli příznivé ceny, například 200 gramového humra s přílohou za 900 Rs. Jinde se ceny pohybovaly kolem 800 Rs za 100 gramů. Sedli jsme si venku. Dali jsme si 2x pivo Lion larger po 270 Rs. Martinův otec si dal nějakou grilovanou rybu s citronovou omáčkou, salátem a hranolkama za 800 Rs a my jsme si objednali společně mix rybích a mořských potvor pro 2 osoby za 2000 Rs se salátem a hranolkama. Když nám to přinesli, tak jsme se zděsili kdo to všechno sní. Byly tam dva krabi, šest velkých krevet, dva kusy tuňáka na grilu, jeden humr rozdělený na dvě části a naštěstí jen dva filety ze sépie, které byly strašně tuhé, že se to nedalo ani ukrojit ani užvýkat. Jinak to bylo moc dobré, akorát si myslím, že je z toho více odpadu než masa. Krabi, humři, krevety mají samé krunýře a žádné maso. Když jsme zápasili s kraby, požádal jsem servírku jako zkušený odborník jestli by nám mohli přinést kleště na kraba i když jsem je ještě v životě nedržel v ruce. Vypadají jako louskáček na ořechy a tím v podstatě jsme drtili klepeta a krunýře, abychom se dostali k bílému masíčku. Ještě nám k tomu přinesli kečup, protože maso samo o sobě je bez chuti a nádoby s vodou a citronem na umývání rukou. Řekli jsme si, že když tady mají nejlepší humry, garnáty a kraby na ostrově tak že je musíme taky ochutnat.
  
K celkovému účtu zase započítali automaticky 10% spropitné. Na 8 hodin máme domluvenou na hotelu schůzku s našim budoucím řidičem Buddim, takže bereme tuk-tuk a hurá na hotel. Za ten kousek cesty požadují 150-200 Rs a níž se ani neobtěžují smlouvat. Ale podařilo se mi s jedním domluvit cenu 100 Rs pro nás tři. Byly to 3 minuty jízdy. Jinak jak jsme se později od Buddiho dověděli, cena jednoho tuk-tuku je 4000 USD. Mnoho řidičů má tuk-tuk pouze v pronájmu za 5 USD/den. Průměrně vydělají za den 30 USD - pronájem - benzín. V 8:10 proběhlo naše první setkání s Buddhou na Šrí Lance. Abych byl přesný s Buddhikou. Ale říkáme mu Buddi. Jeho celé jméno je Schreck Buddhika Fernando a v Negombu má svoji cestovku Buddi Tours (http://www.travelwithbuddi.com/). Je mu 35 let. Na příštích 13 dní bude našim řidičem, průvodcem, zkrátka bude nám k dispozici "24 hodin" denně. Na vizitce jsou ještě jeho staré webovky.

Od první chvíle působil velmi mile. O půjčení auta s řidičem si můžete přečíst v kapitole Úvod ať se znova neopakuji. Dohodli jsme se, že ráno ve 4:30 nás vyzvedne u hotelu a pojedeme na velký rybí trh. Potom se vrátíme zpátky na hotel. Na 7:30 domluvil snídani a poté hned vyrazíme na trip. Loučíme se, ne na dlouho, s Buddim a jdeme si zabalit věci ať můžeme ráno brzo vyrazit. Na noc si beru acylpyrin, protože mě ze slunce třepe zima. A to jsem byl téměř pořád pod palmami nebo jsem měl na sobě tričko. Ale vůbec jsme se nemazali, takže jsem všichni pěkné červení jako ti krabi u dnešní večeře. Na kutě jdeme ve 21:15.

Čtvrtek 3.1.2013 - Negombo rybí trh, Koupání slonů, Matale - zahrady koření, Dambulla

Noc byla opět příšerná, akce "Silvestr" s rachejtlema pokračovala ze včerejší noci. A k tomu všemu vstáváme ve 4 hodiny na zazvonění budíku. Hrůza. Celí rozespalí bereme jen foťák a kameru a hurá na velkou rybí tržnici. Buddi už čeká před půl pátou s autem u hotelu. Má s sebou i svou 10 letou dceru, která vstala s ním. Kromě dcery má ještě dva kluky 12 a 14 roků. A to se vrátil včera večer z několikadenního výletu s jinými turisty a dneska pokračuje s námi na 13 dní. Moc mu to nezávidím, ale na druhou stranu je to jeho práce a je rád že ji má. Jedeme na velký rybí trh, který se nachází na ostrůvku Duwa, který je s pevninou spojený mostem. Nachází se na břehu Negombské laguny. Trh se koná denně kromě neděle a je údajně druhý největší na Šrí Lance. Trh začíná ráno už ve 3 hodiny, kdy se vrací první rybáři z moře s čerstvými úlovky a končí kolem 6 hodin, kdy je téměř všechno zboží rozprodané. A co se neprodá, tak se přesune od 9 hodin na malý rybí trh Maha Llelama poblíž holandské pevnosti na ulici Esplanade Rd., kolem které jsme šli včera. Tady se prodávají čerstvé ryby chycené v noci a brzo ráno menšími loděmi místních rybářů. Ale určitě zajímavější je tento ranní trh, kdy se ještě rybáři vrací se svými úlovky z moře. Na tento velký trh připlouvají především lodě, které jsou na moři několik dnů, to když plují dál a ukládají ryby na led a vrací se s nimi třeba jednou za týden či čtrnáct dnů. Navíc je zde neskutečné množství obrovských ryb. A těch lidí co tady je. Většina nakupuje pro restaurace a hotely na různých částech ostrova. Jsou tady dvě zastřešené haly, kde mají spoustu druhů ryb, krevet, olihní, úhoře, sardinky. Všude je plno vody a krve, místní chodí v gumácích, my se brodíme vodou a krvavými kalužemi v sandálech. Panuje tady čilý obchodní ruch, řízený chaos. Všechny ryby jsou zasypávané ledem, který se neustále doplňuje z nákladních aut. Ryby se prodávají jak na přepravky tak jednotlivě. Buddi kupuje sépii a nějakou rybu.
  
Posouváme se na volné prostranství u laguny, kde na zemi leží kvanta velkých ryb, zejména obřích tuňáků, kteří váží až 150 kilo. Mimo nich tady na zemi leží i jedna rozpůlení rejnoci a pár žraloků. Tolik velkých ryb jsme zatím v žádném přístavu neviděli. Kličkujeme mezi odsekanými hlavami a zbytky ryb. Ryby se různě přenáší z lodí, které neustále připlouvají, z aut s ledem na váhy a zase někam dále. Ryby jsou tak těžké, že je musí nést i dva chlapi. Někteří si ryby odváží na dřevěném kolečku. Nakupují zde i místní, ale převážně jak jsem už psal tak nákupčí pro restaurace nebo různí překupníci. A některé ryby jsou i na export. Probíhají tady i dražby ryb. Princip jsme úplně nepochopili, ale i tak to je zajímavá podívaná. Na zemi leží nějaká ryby, kolem dokola stojí zájemci, jeden chlápek pořád něco vyvolává nejspíš ceny, pak někdo lapne rybu, odnese ji a donesou další a celý koloběh začíná od znova. Na jednom místě porcují žraloka a uřezávají mu ploutve, které se draze prodávají na asijské trhy. Potom jsou tady stánky, kde další borci pod žárovkami ryby sekají a porcují velkými mačetami na menší díly.
   
Před půl šestou odjíždíme zpátky na hotel. Vydržel bych tady ale hodiny. Cestou Buddi tankuje benzín za 5000 Rs. Cena nafty je tady 115 Rs za litr a benzínu 159 Rs, tedy nějakých 25 korun. To by se u nás panečku jezdilo. Vysazuje nás u hotelu. Dobalili jsme zbytek věcí a do 7 jsme se ještě natáhli. Před půl osmou jsme se šli nasnídat. Snídaně byla stejná jako včera, jen jsme si nedali ten džus. V 8 hodin už je Buddi s autem připravený u hotelu. Říkal, že bydlí asi 3 km od našeho hotelu ve městě Kochchikade. Opouštíme pobřeží Indického oceánu a míříme do vnitrozemí.
Našim prvním cílem je Pinnawala, asi 2,5 hodiny z Negombo, kde máme v plánu navštívit sloní sirotčinec, který je domovem pro 90 opuštěných slonů a slůňat a kde žije největší stádo slonů v lidské péči na světě. Cestujeme mikrobusem Nissan Caravan VX, pro 7 lidí, takže máme spoustu místa jak pro nás tak pro batohy. Já jsem se usadil na přední sedadlo vedle Buddiho, abych měl přehled, a hlavně abych mohl všechno překládat. Buddi ovládá perfektně angličtinu. Vzhledem ke stavu silnic nemůžeme většinou jet rychleji než 50 km/hod. V obci je povolená padesátka, mimo obec pak rychlost 70 km/hod. Ale nikde nejsou dopravní značky udávající rychlost. Bezpečnostní pásy jsou povinné pouze na předních sedadlech. Ježdění vlevo je jedním z pozůstatků britské koloniální doby. Řízení v místním provozu s pravidlem silnější klakson má přednost je jen pro otrlé a zkušené řidiče.
Během cesty nám říká spoustu zajímavostí. Například, že na Srí Lance žije 22 milionů obyvatel (ostrov je menší než naše republika), z čehož 70% jsou Buddhisté. Nejpočetnější etnickou skupinou jsou Sinhálci (74%), druzí jsou Tamilové (převážně hinduisté) asi 18%. Nejméně je muslimů asi 7%. Ve škole se děti učí povinně sinhálsky, tamilsky i anglicky. Hlavním jazykem je sinhálština, kterým mluví asi 75% obyvatel. Angličtina slouží jako dorozumívací jazyk ne jenom s turisty, ale zejména mezi Sinhálci a Tamily. I většina názvů je uváděna ve všech třech jazycích. Krávy jsou tady stejně jako v Indii posvátné a za jejich zabití hrozí šesti měsíční vězení. Proto se jim řidiči bedlivě vyhýbají. Naučil nás také užitečné slovíčko děkuji. Píše se to es-toothee, a čte se to stuti. Ještě možná bych se zmínil o názvu ostrova, protože hodně lidí jej zná pod názvem Cejlon. Starý pradávný název byl jednoduše Lanka, což v řeči domorodců znamená ostrov. Řekové ho pojmenovali Taprobane, Portugalci v dobách kolonizace potom Ceilao, Holanďané název upravili na Ceylan a Britové z něho udělali Ceylon, česky Cejlon. Když získal ostrov nezávislost na Británii a vyhlásil republiku, vrátil se ostrov k původnímu názvu Lanka a před něj připsali Srí. To znamená šťastný, nadějný nebo zářivý. Často se užívá také Šrí Lanka, i sinhálská výslovnost je šrilanka. Oficiální název je Srílanská demokratická socialistická republika. Světovou proslulost si vydobyl ceněným cejlonským čajem.
V oblasti kolem Negomba jsou rozsáhlé kokosové plantáže, takže všude narážíme na stánky, kde prodávají výrobky z kokosu. Zejména různé metly, smetáky, kartáče. Také se z nich dělají střechy domů, které vydrží 5 let a poté se musí vždy vyměnit. A samozřejmě se z nich vyrábí kokosový olej a mléko. Na jiných místech pro změnu zastavujeme u výroben cihel. Cihly se vyrábí z červeného bláta, které je všude kolem, vytvarují se ve formách, vyklopí, potom se suší na slunci a nakonec se vypálí. Tato oblast je také známá pěstováním kešu oříšků. Zastavujeme u jednoho stánku u cesty (podél cesty jich je několik), kde prodávají oříšky. Ve srovnání s našima jsou hodně velké a velmi dobré. Buď se prodávají obyčejné, nebo ochucené třeba s chilli. Kupujeme si extra pražené za 200 Rs za 200 gramů. Potom litujeme, že jsme jich nekoupili více i domů, protože jsme se s nimi už za celou cestu nesetkali. Až na jižním pobřeží potom také prodávali kešu, sice velké, ale už nebyly tak dobré a hlavně byly o hodně dražší. Takže pokud tudy budete projíždět, byť ze začátku dovolené, tak určitě neváhejte je koupit. Jinak jak nám Buddi vysvětluje, tak kešu roste na stromech, vypadá to jako lastura, která se musí opatrně otevírat, protože uvnitř je nějaká tekutina, která by člověku zničila kůži. Potom se praží. Tak asi i proto, že je s nimi taková práce, stojí tolik peněz. Kupujeme zde i 3 láhve vody za 280 Rs ať máme dostatek tekutin na cesty.
Místy si cestu zkracuje po silnicích mimo hlavní tahy, aby se vyhnul autům. Další zastávkou je ananasová plantáž přímo u silnice. Vždycky jsem si myslel že ananasy rostou na stromech něco jako palmách, ale mýlil jsem se. Rostou ze země. Rostlina má vždycky pouze jeden květ, který následně uhyne.
 
Také projíždíme kolem kaučukovníkových plantáží. Začíná poměrně silně pršet. Místní ženy používají pouze deštníky, ne pláštěnky. A to jak ochranu proti slunci, tak proti dešti. I když jsme měli původně v plánu navštívit sloní sirotčinec Pinnawala Elephant Orphanage, tak nakonec měníme plán. Vzhledem k tomu, že je to pouze atrakce pro turisty, kde zastavuje snad každý turistický autobus a kde si na slona nemůžeme ani sáhnout, jen si je můžeme prohlédnout. Stejně tak i na koupání slonů se můžeme pouze dívat a to za 20 USD vstupné. A to nás trochu odrazuje. Říkal jsem Buddimu, že někde u Pinnawaly by měla být možnost si slona sám okoupat a to že by nás lákalo mnohem více. Slona si můžu prohlédnout i u nás v ZOO. Rozhodli jsme se tedy vynechat sirotčinec a místo nějak navštívit koupání slonů a zítřejší den nám doporučil, což jsme neměli v plánu, navštívit Hurulu Eco Park, poblíž NP Minneriya, kde budeme mít příležitost vidět slony v přírodním prostředí v rámci safari. Cenu nám domluvil na 30 USD na osobu místo 40 USD. Což je o 10 více než sirotčinec, ale garantoval nám mnohem lepší zážitek. A opravdu jsme nelitovali, ale o tom později.
Zastavili jsme u The Millennium Elephant Foundation (Randeniya, Hiriwadunna, Kegalle), kde si budeme moci okoupat slona v řece.

Přestalo pršet a jako na povel vysvitlo sluníčko. Krátké přeháňky mizí stejně rychle jako přišly. Jsou zde sice také turisti, ale všichni šli jen na jízdu na slonech do džungle. V autě se převlékáme jen do plavek, abychom nebyli celí mokří. Buddi tady má nějakého známého, takže nám za cenu 10 USD na osobu domluvil jak koupání, tak i jízdu na slonovi, která by se jinak musela platit zvlášť. Martin slona jít koupat nechtěl, chtěl nás jít jen natočit a vyfotit, ale aby mohl jít dovnitř musel by stejně zaplatit vstupné, takže to už potom bylo jedno. Buddi to za nás zaplatil a my jsme mu potom v autě dali peníze. Nakonec jsme mahoutovi ještě dali 5 USD za všechny navíc, protože jsme byli moc spokojeni. Byl to úžasný zážitek. Mají tady asi deset slonů, ale museli jsme čekat protože zrovna byly všechny s turisty na projížďce v džungli. Postupně se vynořovaly z lesa kolosy slonů. Naše slonice se jmenovala Pooja a bylo ji 26 let. Nejdříve šel slonici koupat Martin s taťkou společně. Sestoupili do řeky, kam přivedli i slonici. Lehla si do vody a kokosovou slupkou jsme ji drhli kůži. Sloni milují vodu a když je někdo drbe. Potom na povel svého mahouta nabrala vodu do chobotu a zažili jsme sprchu po srí lansku. To se opakovalo několikrát.
   
Ještě že jsme si vzali na sebe ty plavky. Potom jsem šel slona okoupat já, což probíhalo úplně stejně. Byl jsem překvapený jak má hrubou kůži a chlupy tvrdé a naježené jako rejžák. Nakonec mi mahout řekl, abych si na slona sedl, byl jen tak bez sedla, takže jsem seděl na jeho kůži. Houpavým pohybem se zvedla z vody. Zase na nějaký povel mě párkrát slila vodou nabranou do chobotu.



Po dokonalé koupeli jsem na slonovi vyšel po schodech ven z řeky a trochu se na něm projel. Pak se na slonovi projel ještě Martinův taťka. Martina to nijak zvlášť nelákalo. Pro mě to byl naprosto úžasný zážitek, jeden z nejlepších na Srí Lance. Kde budu mít zase příležitost být v tak těsné blízkosti slona a koupat ho. Možná už nikde, takže toho rozhodně nelituji.
 
Mají tady i malé muzeum, týkající se slonů. Je tady vystavena pravá kostra slona. Máme možnost si vzít do ruky i sloní zub, který váží 1,5 kg. Slon má pouze 4 zuby. Taky jsou tady fotky jednotlivých slonů, které zde chovají i s jejich popisem od narození až po současnost.
 
Odjíždíme v 11:20 a opět začíná pršet, takže nám to perfektně vyšlo. Jak Buddi říká, bohužel je nyní na V a SZ ostrova období dešťů, sucho je na jihu a západě země. Takže jsme si pro návštěvu vnitrozemí nezvolili nejlepší období. Takže pokud budete chtít navštívit vnitrozemí ostrova včetně Annuradhapury, ale i hory v okolí Kandy apod. tak údajně je nejlepší období březen - květen, tedy období sucha. Od poloviny června zase začínají deště. Dle itineráře má být další zastávkou Dambulla, ale jelikož máme ještě hodně času, tak Buddi navrhl, abychom dnes navštívili i zahradu koření, kterou máme naplánovanou až na 6. ledna. Pokud nebude pršet tak proč ne. Na silnicích je dost hustý provoz. Buddi nám vysvětluje, že autobusy se rozlišují podle barvy. Červené jsou státní a bílé patří soukromým firmám. Ceny jsou ale v obou stejně nízké. Pak ještě jezdí soukromé luxusnější a dražší autobusy. Vlaky jsou prý pomalejší než busy, protože zastavují na každém rohu. Projíždíme přes most nad řekou, kde nás Buddi upozornil na množství velkých kaloňů zavěšených na stromech jako hrušky. Vyskytují se tady pouze v období dešťů. V období sucha, kdy je horko jsou ukryti hluboko v džungli.
 
Projíždíme horami, zeleným vnitrozemím. Kdyby nebyla mlha a nepršelo, tak by byly ze silnice pěkné výhledy do krajiny. Síla deště se střídavě mění, někdy neprší vůbec a svítí pro změnu slunce. 6 km před městem Kandy projíždíme městem Pilimathalawa, takže Kandy jako takové pro dnešek objíždíme a míříme dále na sever. Projíždíme městem Akurana, které je převážně muslimské, což je patrné již na první pohled.
Ve 13:45 zastavujeme před Spice Garden Surathura, tedy zahradou koření ve městě Matalé, které je vzdálené 24 km od Kandy.


Oblast Matalé je proslavená pěstováním nejrozmanitějších druhů koření. A každá farma a je jich tady spousta (jsou i očíslované) mají podél hlavní cesty svou ukázkovou zahradu pro turisty, kde mají vysázené jednotlivé druhy na ukázku. Jinak koření pěstují na svých polích v okolní krajině mimo tyto "zahrady". Šrí Lanka je domovem mnoha druhů koření. Buddi zůstal u auta a četl si noviny. Hned se k nám přidružil jeden průvodce, starší chlapík, ale velice příjemný s velmi dobrou angličtinou. A navíc znal spoustu názvů i v češtině, což nás překvapilo. Od turistů, i od nás, si zapisuje různé názvy koření a nemocí v češtině a potom se to učí, aby byl schopný to vysvětlit i těm, kteří neovládají angličtinu. Taky všechny názvy nemocí a rostlin v angličtině neznám. Provedl nás zahradou, kde mají vysázeno na 300 nejrůznějších druhů rostlin a koření. Mezi nimi vedou chodníčky. U spousty z nich jsme se zastavili, aby nám vysvětlil jak rostou, k čemu se používají a co se z nich vyrábí. Vykládal nám o jejich léčivých účincích. Měli jsme možnost vidět strom jako takový, jeho plod a výrobek z něj. Určitě si nevzpomenu na všechny rostliny, ale byl mezi nimi závor, hřebíček, moje oblíbená vanilka, turmerik známý také jako kurkuma, který barví silně na žluto a je součástí i kari koření. Kurkumě se také říká indický šafrán a získává se ze sušeného mletého oddenku kurkumovníku dlouhého. Výtažky z kurkumy jsou i léčivé, působí proti zánětům a podporují mozkové funkce. Dále tady roste koriandr, skořice, červený ananas, káva, kakao, muškátový ořech, divoký česnek, mandlovník, kaučukovník, kardamom, který roste u země, citronová tráva, která se používá do vaření v asijské kuchyni a tady z ní vyrábějí citronelu, která dezinfikuje, léčí a především nejlépe pomáhá proti komárům. Skořice a hřebíček patří mezi ty nejlepší na světě.
   
Jackfruit neboli chlebovník, jehož plody můžou vážit až 10 kilogramů. Nevěděl jsem že existuje pouze jeden druh pepře, tedy správně pepřovník černý a podle doby zrání, potom z něj vzniká buď pepř zelený, černý nebo bílý. Plody jsou z počátku zelené a při dozrávání přechází do červené. Jako první se sklízí pepř zelený. Těsně před dosažením zralosti, když začne červenat první kulička v hroznu, se sklízí pepř černý. Jako poslední se sklízí pepř bílý až když všechny plody mají jasně červenou barvu. 
 
100% gelem z aloe vera mi potřel spálené ruce od slunce, že by to mělo do 15 minut zmizet. Nezmizelo. Nějaký další zaměstnanec nám v průběhu exkurze zahradou přinesl každému šálek černého čaje BOP (z velkých nadmořských výšek) s 5 druhy koření, bohužel si pamatuji jen zázvor, vanilku a skořici. Ale byl tak dobrý, že jsem nakonec neodolal a 2 sáčky jsem si koupil. Bylo to v jednom balení společně se skleničkou vanilkového extraktu. Z původních 1500 Rs jsem to usmlouval na 1000 Rs. Dva sáčky by měly vystačit na 50 porcí. Do konve se dává 1 menší lžičky a nechá se louhovat 2-3 minuty. V jejich prodejně jsem si ještě koupil vanilkové lusky, které jsou nás hodně drahé. Za 1 lusk chtějí 100 Rs, za 1000 Rs mi nabídl 13 lusků, a nakonec přihodil ještě jeden lusk navíc. Takže mě jeden lusk vyšel na 11 korun a u nás když ho seženu za 40 korun, tak jsem rád. Většinou se prodává kolem 80 korun. Martin si za 3700 Rs koupil nějaký sirup na vyvážení těla body balance, na zdraví a dlouhý život. Před snídaní se má ve vodě rozmíchat 1 čajová lžička sirupu. Obsahuje tyto byliny: Aralu-terminalia chebula retz, bulu-terminalia bellirica roxb a Nelli-phyllanthus emblica linn. Co to přesně je nevím, ale voní to hezky. Martinův otec koupil pro maminku sirup pro diabetika za 3900 Rs. Před spaním se mají podávat 2 lžičky. Vstupné se neplatí žádné, resp. bych řekl, že je dobrovolné. Průvodce nás požádal o nějaký příspěvek pro něj za výklad. Věděl toho opravdu hodně tak jsme mu dali za všechny 500 Rs. Nevím jestli to je hodně nebo málo za hodinu a čtvrt, kterou s námi strávil, ale nic nenamítal, tak to asi bylo dostačující.

V 15:05 opouštíme zahradu a míříme do Dambully. Opět silně prší. Krajnice jsou nezpevněné a po silnici a kolem cest stékají proudy červené vody a hlíny. Během jízdy dopisuji deník. Těsně před 16 hodinou přijíždíme do Dambully, kde se nachází jedna z památek UNESCO. Ze všeho nejdřív nás zaujal hned u silnice kýčovitý Zlatý chrám (Gold Temple) s ohromným 30 metrovým sedícím zlatým Buddhou. Dovnitř jsme ani nešli.

Za 1500 Rs na osobu jsme si dole vedle chrámu v pokladně koupili vstupenky do jeskynních chrámů a vydali se po schodech po levé straně Zletého chrámu nahoru k jeskynním chrámům. Hlavně si nezapomeňte lístky dole koupit, protože nikde nahoře už je neseženete a museli by jste schody absolvovat znova. Uf. Cestu nám zpestřuje množství dotěrných opic makaků bandarů, kteří jsou srílanskými endemity, tzn. že je nenajdete nikde jinde na světě. Schody nám daly pěkně zabrat. Ale naskýtají se seshora pěkné výhledy do krajiny, do konce v dálce rozeznáváme i siluety Lví skály Sigiriya. Škoda jen, že není hezčí počasí.
 
Před vstupem se musíme zout a mít zahalená ramena a kolena. Můžou být kraťasy, ale kolena musí být zakrytá. Co se týče těch bot, v průvodci psali že se musíme zout, ale nikde nepsali, že nesmíme brát boty s sebou dovnitř. Je tady chlapík, který Vám boty za 25 Rs uschová, ale nějak jsme tomu nevěřili a tak jsme boty dali do sáčku a do batohu. Vůbec se mu to nelíbilo. Pořád za námi něco volal, ale my si ho nevšímali. Až potom jsem se ptal v autě Buddiho jak je to s těmi botami, jestli jde o to, že se nesmí dovnitř vstupovat v botách nebo se dovnitř vůbec nesmí boty brát. Správně je ta druhá varianta. Boty se neměly vůbec dovnitř nosit, ani schované v tašce. Zouvání je samozřejmostí nejen do chrámů, ale do celých areálů, takže chodíme bosi po kamenech a v dešti, který se opět spustil. V horku je naopak země rozpálená a nelze na nich idržet bosé nohy. Někde jsem četl radu, aby si lidi vzali s sebou staré ponožky. To přece jenom trochu ochrání. Poté co jsme prošli hlavní branou ocitli jsme se na nádvoří, kde roste posvátný strom bo (smokvoň posvátná). Jeskyně s chrámy jsou skryté za dlouhou bílou arkádou.
    
Je to jedna z největších pamětihodností na Šrí Lance vytvořená člověkem. Jeskynních chrámů je celkem pět, pochází z 1. stol. př.n.l. a rozkládají se na ploše 2000m2. Chrámy jsou mistrovským dílem sinhálského buddhismu. Chrámy jsou vytesané do mohutné žulové skály, která ční nad okolní krajinou. Jeskynní chrámy vznikly vybudováním stěn, které rozdělily předtím jediný velký prostor pod mohutným skalním převisem. Králové nechali jeskyně vymalovat velkým množstvím fresek, které nemají svým rozsahem na Šrí Lance obdoby. Každý kousek povrchu je pokrytý více či méně zachovalými malbami.
     
Může se uvnitř fotit bez nějakého zvláštního poplatku, ovšem bez blesku, takže jsem používal stativ, když už jsem ho sem vláčel. Prošli jsme chrámy ve směru od toho nejvzdálenějšího od vstupu. V jeskyních se nachází více než 150 soch Buddhy v různých pozicích a velikostech. Největší dosahuje délky 14 metrů. Představuje spícího Buddhu a je vytesaná z jednoho kusu skály a najdete ji v jeskyni č. 1.
 
K sochám Buddhy se nesmí stavět zády. Takže když jsme se s ním chtěli vyfotit,museli jsme se postavit bokem. Ani při chůzi po chrámu by se k němu nemělo stavět zády, ale občas se to těžko dodržuje, když na nás Buddhové shlíží ze všech stran.
 
Nejdříve je tady plno lidí, takže se stativem trochu motám, ale když v 17:30 opouštíme poslední jeskyni tak jsme tady již téměř sami. Největší a nejhezčí je jeskyně č. 2, která měří 50 metrů na délku, je 25 metrů hluboko vtesána do skály a vysoká 7 metrů. Právě tady se nachází ty nejhezčí malby na Šrí Lance. V železné kleci se nachází nádoba, do které stále odkapává voda ze stropu. Prý nevysychá ani v největším suchu. 
   
Když jsme vyšli z poslední jeskyně, déšť je dosti silný, tak poprvé vytahuji pláštěnku. Zatím nám to s počasím relativně vycházelo, pršelo vždy jen při cestě autem a když jsme auto opustili u nějaké atrakce či památky tak jako mávnutím kouzelného proutku přestalo. Teď už nám to až tak nevadí, protože nás čeká jen přesun na hotel. Nazouváme konečně boty a scházíme po schodišti dolů k autu. Schody pěkně kloužou. Překvapuje mně, že na to že je to památka Unesco, tak že dopustí kolem dokola takový bordel a špínu. Podél schodů rozházené samé odpadky. Prodejci už balí své stánky a snaží se nám vnutit ještě poslední cetky které mu zůstaly.
V 17:30 odjíždíme. Jelikož jsme neměli dneska oběd, zastavili jsme ještě v Dambulle na večeři, protože do Anuradhapury nás čekají ještě dvě hodiny jízdy. Chtěli jsme aby nám doporučil nějakou dobrou místní restauraci, ale Buddi nás zavezl do hotelu Gimanhala, jehož součástí je Aharapana Restaurant a Popham´s Pub. Restauarce pro turisty. Nějak jsme si nerozuměli. Chtěli jsme místní, dobrou, levnou. Jídelní pavilon je otevřený do zahrady, kde se nachází bazén pro hotelové hosty. A dokonce se někteří i koupou, přitom není už žádné teplo a lítá tady dost komárů. Buddi si sedl s námi ke stolu, že si dá taky jídlo a potom si odsedl jinam a četl si noviny a neviděl jsem ho celou dobu nic jíst. Asi to bylo pro něho drahé, tak si raději odsedl, aby si nemusel nic objednávat. Když jsem se ho později ptal proč si sedl jinam, že mohl klidně sedět s námi, že nám to nevadí, tak říkal že si zašel na jídlo v Dambulle, když na nás čekal. Objednal jsem si kuřecí sweet & sour, se žlutou rýží, vaječnou omeletou, k tomu byl cibulový salát s chilli, čatní a pappadam za turistických 900 Rs. Jídlo mi přinesl bez pappadamu, tak jsem si o něj řekl.

Martin s otcem si dali oba stejné jídlo, kuřecí maso s rýží. V podstatě rizoto za 600 Rs. Na pití jsme si objednali jedno pivo Lion za 325 Rs. Samozřejmě platíme ještě 10% turistickou taxu. Komáři nás žerou, tak jsme se hned nastříkali repelenty.
V 18:30 odjíždíme. Opět prší. Před námi je 64 km. Cesty jsou v katastrofálním stavu, zničené dešti i po předchozích povodních, které tady byly týden před naším příjezdem. Buddu říkal, že máme štěstí, že jsme přijeli teď, že před týdnem by jsme se do Anuradhapury nedostali vůbec. Silnice připomíná tankodrom. Naše rychlost nepřekračuje 40 km v hodině. Přes cestu nám přešel slon. Je to místo jejich výskytu. Byl to pro nás celkem šok, když nám cestu křižuje slon. Na to nejsme od nás zvyklí. Naštěstí se proti jedoucí řidiči při nějaké překážce na cestě, kterou je na Šrí Lance i slon, upozorňují blikáním světel. Taková srážka se slonem by nebyla vůbec příjemná a pro nás by nemusela dopadnout dobře. K hotelu v Anuradhapuře přijíždíme už za úplné tmy ve 20:30. Tady se stmívá kolem půl sedmé. Ubytování máme rezervované na jednu noc v Milano Tourist Rest na adrese 596 /40 , Stage 01, Anuradhapura, Sri Lanka, Tel.: +94 25 2222364. V době našeho příjezdu je hotelová restaurace plná. Buddi tady s námi nebydlel, přespal někde jinde. Ale nebylo to pravidlem, většinou byl potom ubytovaný ve stejných hotelech jako my, kde řidičům poskytují hotely ubytování zdarma, za to, že jim dovedou klienty. Dostali jsme velký pokoj v přízemí, kde doléhají hlasy lidí z restaurace. Doufám, že půjdou brzo spát. Máme tady 4 postele s moskytiérami zavěšenými ze stropu nad každou postelí, spoustu zásuvek, takže můžeme ve velkém nabíjet baterky. V pokoji je klimatizace i větrák, televize se satelitním příjmem, psací stůl, noční stolky, ale žádná šatní skříň jen věšák. V koupelně jsou 3 sprchy, funkční teplá voda, mýdlo, ručníky.
 
Zdarma je přístup k internetu, máme dosah Wifi až na pokoj, takže přes Skype voláme domů. Heslo na Wifi je 19650128. Ani se moc nevybalujeme protože po snídani opouštíme hotel a už se sem nevracíme, takže to máme vyloženě na přespání. Dopisuji deníček a o půl jedenácté uleháme ke spánku. Toto ubytování jsme celkově zhodnotili známkou 3,5.

Pátek 4.1.2013 - Anuradhapura, Hurulu Eco Park

Vstáváme v 6:15. V 7 hodin jako první jsme už na snídani. Tradičně jsou toasty, džem, vaječná omeleta obohacená slaninou, čaj a džus banánovo nějaký. Buddi pro nás přijel už v 7:20, musel na nás chvíli čekat, protože snídaně obsluze poněkud trvala. Ono jim to tady obecně všechno trochu déle trvá. Po půl osmé nakládáme bágly do auta a jedeme na prohlídku posvátného okrsku města Anuradhapura, zařazeného na seznam Unesco. V současné době je na seznamu Unesco šest památek na ostrově. V 7:45 vstupujeme do historického areálu u muzea Jetavana. Minulý týden tady byly silné deště a všechno je zalité vodou, všude jen kaluže, tráva nasáklá vodou. Zaplatili jsme Buddimu první část 900 USD z celkové dohodnuté ceny. Vstupné do parku je 25 USD na osobu nebo 3250 rupií. Buddi to zaplatil v dolarech a my jsme mu to dali v rupiích, aby se postupně zbavoval dolarů a nemusel je potom někde směňovat. Říkal, že je to tak pro něho lepší a tak jsme to tak dělali častěji. Nám to bylo jedno. Vstupenky mají propracované, je to taková knížečka, jejíž součástí je CD z Anuradhapury a několik kuponů. A před jednotlivými částmi v rámci historického areálu vstupenky kontrolují, odtrhávají kupony a dostáváme razítka. Ale i tato vstupenka neplatí pro návštěvu Buddhova stromu Sri Maha Bodhi nebo chrámu Isurumuniya Vihara. Musí se koupit samostatné vstupenky za 200 Rs. Vstupenka platí pouze jeden den, ale nikde jsme s tím neměli problém, to nejdůležitější jsme zvládli navštívit za půl dne. S takovými to vstupenkami s CD jsme se setkali ještě v Polonnaruwě, Sigiriyi a v chrámu Buddhova zubu v Kandy. Když už je tady tak drahé vstupné, tak aspoň k tomu máme CD, na kterých je 5 minutový film. Kdysi se daly pořídit okružní vstupenky do Kulturního trojúhelníku zahrnujícího Anuradhapuru, Polonnaruwu, Sigiriyi za 50 dolarů, ale ty byly k 31.12.2012 zrušeny. Rozloha historického parku je tak obrovská, že abychom stihli i to nejdůležitější tak nás Buddi vždycky autem posune k další památce a mezitím nám říká různé zajímavosti. Nebo nás někde vysadí, my si to projdeme z jedné strany na druhou a on se mezitím přesune na druhý konec, kde nás naloží.
Anuradhapura byla prvním hlavním městem Šrí Lanky (založené 380 př.n.l.) a jedním z největších klášterních měst, jaká kdy byla vybudována. Žilo zde 10 tis. mnichů. Posvátný okrsek jednoduše řečeno tvoří tři velké kláštery Jetavana, Abhayagiri a Mahavihara. Na rozsáhlé ploše se nachází více či méně zachovalé pozůstatky starověkých budov, zbytky chrámů a rituálních lázní. Největšími poklady jsou nádherné buddhistické stůpy, na Šrí lance se jim říká dagoby, postavené z malých cihel sušených na slunci a mající polokulovitý tvar. Sloužily k uchování domnělých ostatků Buddhy nebo nějakých světců. Celá stavba je plná, bez vnitřních prostor a nedá se do ní vstoupit. Chodí se pouze po jejím obvodu. Nad kopulí je schránka, která ukrývá svatou relikvii a nad ní je ještě štíhlá špička.
Prohlídku začínáme u monumentální dágoby Jetavanarama postavené celé z červených cihel, kolem které se rozkládá klášter Jetavana, kde kdysi žilo na 3000 mnichů. Kolem se rozprostírají vodní nádrže. Kdysi dágoba dosahovala výšky 120 metrů, dneska má nějakých 70 metrů, protože ji chybí nejvyšší část s věžičkou. Přesto je dodnes největší a nejvyšší cihlovou stavbou na světě. V době svého vzniku (3. století) byla 3. nejvyšší stavbou na světě (po pyramidách v Egyptské Gíze). Oproti ni jsme úplní trpaslíci. Kolem základny všech dágob jsou na čtyřech světových stranách rozmístěné jakési svatyně, kterým se říká vahalkady a jsou vždycky pěkné zdobené různými reliéfy, figurami apod.
  
Odsud pokračujeme do kláštera Abhayagiri v severní části města. Zastavujeme u obřadních bazénků Kuttam Pokuna, které sloužily k rituálnímu omývání. Do bazénků se vcházelo po schodech. Po deštích jsou plné vody a tak schody nejsou vůbec vidět.

Poblíž, v parku Mahamewnawa, se nachází socha Samadhi Buddha, která je považována za nejkrásnější zpodobnění Buddhy. Byla vytesána z vápence ve 4. století a Buddha je tady zobrazený v klasické meditační pozici (samádhi). Když se chceme k soše přiblížit, musíme si vyzout boty, na co nás upozorňují jak cedule tak místní, kteří tady uklízí a zametají listí. Přitom oni chodí v botech.

Dominantou kláštera je další velká dágoba Abhayagiri, která dosahovala výšky 115 metrů, ale také v minulosti přišla o věžičku a měří teď stejně jako předchozí dágoba 70 metrů. Údajně je postavena nad Buddhovou šlépějí. Bohužel ji hyzdí lešení, kterým je celá stúpa obehnaná a dělníci z ní odstraňují trávu, kterou jsou cihly pokryté. Takže vypadá spíše jako zelený kopec.

Poblíž dágoby leží Mahásénův palác, který je proslulý údajně nejkrásnějším měsíčním kamenem na Šrí Lance. Za ním se zvedá krásně zdobené schodiště. V současné době jsou měsíční kameny obehnané kovovou mříží, aby se na ně nešlapalo.
   
Jedná se o polokruhový kámen, který představuje duchovní pouť ze samsáry, nekonečného sledu smrtí a životů, do nirvány, úniku z tohoto nekonečného koloběhu životů. Laicky řečeno, měsíční kámen symbolizuje koloběh života od útlého dětství přes plodnou dospělost až po vetché stáří. Do něho jsou vyryty reliéfy slona, koně, lva, krávy a husy, které mají svůj význam. Různé formy bytí nakonec ústí v poklidnou nirvánu reprezentovanou lotosovým květem.

V blízkosti jsou ruiny paláce s názvem Ratna Prasada, před kterým je krásná strážní stéla s vyobrazením nágarádži, nad kterým je sedmihlavá kobra.
 
Vedle se nachází stánek s občerstvením, kde poprvé ochutnáváme placku roti, kterou pečou na kovové desce nad ohněm. K tomu se jí směs cibule s chilli. Trochu mi to připomíná slovenské lokše. Těsto je údajně z mouky atta, vody a soli a slouží jako základní příloha k jídlu. Pro místní je cena 30 Rs za kus, my platíme 50 Rs. Buddi nám říká, že se máme příště zeptat předem na cenu.
 
Projíždíme kolem velké vodní nádrže Elephant Pond a zbytků jídelny pro mnichy, kde jsou vidět kamenné židle a nádoby na rýži a curry.
 
Přesouváme se k dagobě Thuparama, která se již nachází ve třetím a nejstarším z klášterů v Anuradhapuře. Tato dágoba je vůbec první dágobou postavenou na Šrí Lance a údajně v bílé kopuli uchovává klíční kost Buddhy. Není sice tak vysoká a impozantní jako předchozí, které jsme viděli, má jenom 20 metrů. Zajímavá je tím, že dágoba se nachází uprostřed kruhové svatyně vatadage a to celé obklopuje několik řad sloupů, na nichž původně spočívala dřevěná střecha. Sloupy jsou různé vysoké a nahnuté a mnohé se tady jenom tak válí po zemi. Abychom mohli vystoupit na platformu, tak jsme se museli opět zout. Jsou tady rozvěšené barevné modlitební praporky.
   
Odsud pokračujeme pěšky, zatímco Buddi se posunul autem, k velké bílé dágobě Ruwanwelisaya, třetí největší ve městě i když na nás působí mohutným dojmem. Měří pouze 55 metrů a pochází z 2. stol. př.n.l. Je považována za nejkrásnější. Před dágobou posedávají na zdech nádherní hulmani posvátní, angl. gray langur. Mají stříbřitou srst, černý obličej, dlouhé končetiny s černými packami a dlouhatánský ocas. Pobíhají i po nádvořích a kradou misky s obětinami, které pojídají.
  
Dágoba je nejuctívanější ve městě, protože jsou v ní uloženy různé ostatky Buddhy a tak je tady i nejvíce poutníků. Před vstupem musíme opět zout boty. Už mě to začíná unavovat pořád se zouvat a obouvat. No ale co už naděláme. Terasa na které se nachází dágoba, je zdobena hlavami slonů. Věřící jsou oblečení převážné v bílém a přináší různé obětiny, zejména lotosové květy. Dágobu jsme obešli kolem dokola. Nachází se tady i nová svatyně s pěti sochami stojícího Buddhy.
     
Od dágoby pokračujeme pěšky alejí zdobenou modlitební praporky, která spojuje dágobu s nejposvátnějším místem Anuradhapury, stromem bo. Proudí tudy spousta mnichů v typicky oranžových šatech, kterým se říká sivura. Nevím jak dnes, ale kdysi se látka vařila společně s kůrou nějakého stromu, která ji obarvila do oranžova. Opět musíme odložit boty do úschovy a dostali jsme "zdarma" lotosový květ i když jsme ho nechtěli. Ale pořád omílal, že je to zdarma. Pro vstup si musíme zakoupit samostatnou vstupenku za 200 Rs, která zahrnuje vstup i do muzea a knihovny. Do bezprostřední blízkosti stromu se přiblížit nedá, takže pokud nechcete dávat nějaké obětiny, tak je zbytečné lístek kupovat a strom je pěkně vidět i z nádvoří,kde se prodávají lístky. Ale to jsme předem nevěděli, že o nic víc než vidíme z nádvoří toho za vstupenku neuvidíme. Posvátný strom bo, Šrí Mahá Bódhi je nejstarším stromem na světě (2200 let) a je údajně vypěstovaný ze štěpu stromu pod kterým Buddha v Indii nalezl osvícení. Z jeho odnoží rostou stromy na celém ostrově i v jiných buddhistických zemích v Asii. Z botanického hlediska se jedná o smokvoň posvátnou, ficus religiosa. Strom je obehnaný zlatými mřížemi a jeho větve podepírají zlaté tyče. Ke stromu se nikdo nesmí přiblížit a tak se věřící modlí a meditují pod stromem. Strom se obchází po směru hodinových ručiček. Je tady zavěšena spousta modlitebních barevných praporků a kněží udělují různá požehnání. Stromy se obchází po směru hodinových ručiček.
   
Když si vyzvedáváme naše boty, tak po nás chce nějaké dobrovolné peníze za hlídání. Ale musím říct, že má neuvěřitelnou paměť. A ne je on, ale i ostatní hlídači bot se kterými jsme se potkali. Dokážou si u stovek lidí zapamatovat, komu jaké patří a neomylně nám vrátí ty pravé. Ale co je horší, tak ten chlap, co nám dal "zdarma" ten lotos tak chce po nás peníze. Když mu vysvětluji, že jsme ho nechtěli a že nám ho dával zdarma, tak že mu nic platit nebudu. Tak se chvíli rozčiloval, pořád za námi běhal, že jsme si nemohli v klidu ani obout boty, ale potom ho to už asi přestalo bavit. Buddi nás čeká na přilehlém velkém parkovišti, kde musel zaplatit parkovné 50 Rs, ale nechtěl to po nás. Ještě jsme chtěli navštívit chrám Isurumuniya Vihara, vytesaný přímo do kamenné stěny místnosti, kde se má nacházet i nejznámější kamenný reliéf Milenci a údajně nějkrásnější socha Buddhy na Šrí Lance - 12 metrový ležící Buddha vytesaný do skály a na některých místech zdobený pravým zlatem (vstup opět 200 Rs), ale vzhledem k tomu, že je už 11:35 a máme v plánu jet na sloní safari, na které se už moc těšíme, tak tento chrám vynecháváme. Ale pokud máte dost času, tak si myslím, že určitě stojí za to ho zkouknout.
Anuradhapuru opouštíme stejně příšernou děravou silnicí jako jsme po ní včera večer přijeli. Jedeme krokem a každou chvíli stojíme a přejíždíme do protisměru. Martin dostal chuť na vařenou kukuřici, kterou prodávají v mnoha "stáncích" podél silnice. V podstatě mají na nad rozdělaným ohněm postavený velký hrnec s vodou, kde vaří kukuřice. Šel to koupit Buddi a za 2 kusy platil 50 Rs, kdyby tam šel Martin tak zaplatí jednou tolik. Rozdělili jsme to na 4 díly. Naštěstí je dneska slunečno a neprší, tak by nám mohli vyjít i ti sloni.
Jelikož jsme zatím neobědvali, tak jsme zastavili v jedné jídelně pro místní, přímo u silnice, kde podávají pouze rýži a kari, které je v podstatě základem místní kuchyně. Za hlavní součást se považuje rýže a k tomu se dává buď kuře (většinou stehno) nebo ryba a potom si nabíráme různá vegetariánská kari, některé jsou pálivé více jiné méně. Přílohy a rýže jsou v jednotlivých nádobách, ze kterých si můžeme nabírat kolikrát chceme. Za to je daná nějaká cena a je to v podstatě formou bufetu, sníš kolik chceš. A potom se samostatně připlácí za kusy toho kuřete nebo ryby. Těmi přílohami jsou různé zeleninové kari, sladké brambory, salát z řepy nebo co to bylo, nějaké luštěniny, pappadam. Těch příloh je několik, nevím přesně co to bylo, navíc nad těmi nádobami i v jídelně byla poněkud tma, takže jsme pořádně neviděli co si nabíráme. K tomu se ještě podává pálivá omáčka sambol. Nám jako turistům přinesli lžičku, vidličku a ubrousky. Kdežto Buddi všechno jedl rukama. Teda abych byl přesnější tak jen pravou rukou. Levou ruku používají místo toaletního papíru. Fuj. To si nedovedu představit. Ale abych se vrátil k tomu jídlu. Tak Buddi pappadam nadrtil do jídla, a rukou si dělal jakési kuličky z rýže a jednotlivých přísad, pořád to tak nějak ňahňá po talíři a nakonec si tu směs vkládá do úst. Místo do ubrousků se utírá do kousků novin, které jsou na stole pro tento účel nastříhané ve stojánku. Na pití je k dispozici zdarma voda, kterou samozřejmě nepijeme a kupujeme si 3 velké balené vody. Buddi si dal jak vodu, tak to potom ještě zajedl jeho oblíbeným mangem. My bychom se z toho určitě brzo po... Turecký záchod se pro jistotu nachází venku. Buddi za nás platil i s vodama 940 Rs, což je v turistické restauraci cena za jídlo pro jednoho. Akorát ta kultura stolování je trošku jiná.
 
Ve 13 hodin pokračujeme dál. Téměř neustále se setkáváme s tím, že na silnicích sedí nebo leží množství psů a nepřinutí je vstát ani projíždějící auta. Je to s podivem, ale zatím prý Buddi za celý svůj život nepřejel žádného psa. Cestou Buddi zastavil u jednoho rýžového pole a ukazuje nám tzv. tree house, přístřešek na stromě umístěný v rýžovém poli, kde sedí majitelé pozemků a hlídají svá pole před divokými slony a střílejí petardy, aby je zahnali. Projíždíme oblastí, kde se sloni hojně vyskytují a není nic neobvyklého narazit na ně přímo na silnici.

Přijíždíme do města Habarana, kde už nás čeká domluvený džíp se sundávací střechou a vyrážíme na sloní safari do málo známé rezervace Hurulu Eco Park, který je údajně vyhlášený množstvím divokých slonů. Nikdy jsem o něm neslyšel, ani v našem průvodci Rough Guide o něm není zmínka a tak jsme trochu skeptičtí. Sousedí s jiným známějším parkem a to NP Minneriya, kde se nachází i stejnojmenné jezero a kde se sloni vyskytují v období sucha (od června do října). Ale v období dešťů, říká Buddi, což je právě nyní, se všichni přesunují do horní části parku a to právě do Hurulu Eco Park. Garantuje nám, že uvidíme množství slonů. Věděl co říká. Během 2 hodinového safari jsme skutečně viděli tolik slonů, že už jsme je nakonec přestali i počítat. Domluvil nám cenu 30 USD/os., kdy v ceně je jeep + vstupné do parku. Za nás tři jsme mu dali 1170 Rs a on to zase zaplatil v dolarech. Jedeme po hlavní silnici ke správě parku, která je vidět přímo z hlavní silnice. Buddi kupuje lístky a nasedá k nám do jeepu mladý ranger, který nám bude dělat doprovod.
 
Pokračujeme ještě asi 10 minut po hlavní silnici a poté odbočíme do buše a začíná to pravé safari. Stahujeme gumovou střechu, stavíme se na sedadla, abychom měli lepší výhled. Jedeme přes výmoly, které jsou po deštích plné vody, všude jen kaluže, bláto. Autem to příšerně hází, musíme se sklánět před větvemi stromů. Okolní krajina je nádherná a nedotčená, spousta stromů. Buddi nám říká, že park se rozkládá na ploše 8000 ha. Domnívám se, že se jedná o soukromý pozemek.

Během prvních tří minut vidíme našeho prvního divokého slona, který se pase. Rozhodli jsme se je počítat. O kousek dál vidíme rodinku tří slonů i s mládětem. Dodržujeme od nich bezpečnou vzdálenost a přitom jsme jim tak nablízku. Není tady tolik turistů jako v NP Yala, který jsme také později navštívili. Míjíme se asi se 4 dalšími jeepy a navzájem se upozorňujeme kde kdo zahlédl slony. K některým řidič couvá do bezprostřední blízkosti, vypíná motor a my si je můžeme v klidu prohlédnout. Většinou se jen krmí. Vypadá to, že si nás nevšímají, ale moc dobře o nás ví.
   
V parku údajně žije kolem 200 jedinců. Jedná se o slona srílanského, označovaného také jako slon cejlonský je poddruhem slona indického. Je menší než slon africký, přesto dosahuje výšky přes 3 metry, a má menší uši. A také na rozdíl od afrických slonů mají u indických slonů kly pouze samci. A pro srílanský poddruh je charakteristické, že ani u mnohých samců se kly netvoří. Slon s kly se nazývá tusker. Populace slonů na Šrí Lance patří k největším na světě. Na celém ostrově jich žije ve volné přírodě téměř 6000 divoce. Jsou přísně chráněni a buddhisté je zároveň uznávají jako symbol moudrosti. V dálce vidíme velkého samce. Podle rangera jsou tady tři, kteří bývají agresivní a napadají i auta. Projíždíme buší po vyježděných stezkách a pátráme po slonech. Ani ve snu jsem nečekal, že jich uvidíme tolik. Vyrušili jsme další sloní rodinku při obědě. Najednou se před námi objevilo velké stádo, ve kterém bylo minimálně 30 slonů, samci, samice i slůňata. Paráda. Nemůžeme se přiblížit úplně, protože samec hlídá stádo. A je to právě jeden z těch, kteří napadají i auta. Je výhoda, že můžeme mít na rozdíl od parku Yala otevřenou střechu auta. Vypínáme motor a skoro 30 minut je jen tak pozorujeme.

Poté pozorujeme jednu samici, která je trochu oddělená od stáda. Krmila se a najednou se za námi rozběhla. Nevím jestli jsme byli hodně blízko nebo co. Naštěstí jsme měli nastartované auto a vyrazili jsme. Běžela za námi, troubila, plachtila ušima. Měl jsem docela bobky a jen jsem se modlil, ať auto někde nezapadne a ona do nás nenarazí. Má takovou sílu, že by byla schopná auto převrátit. Ranger říká, že kdyby nás dostihla, jen by do auta narazila a couvla. Běžela hodně rychle a my ujížděli. Najednou se zastavila a pozorovala nás. I my jsme zastavili. Jenže náš řidič, abychom zažili nejspíš nějaký adrenalin, začal couvat a provokovat ji. Plachtila ušima, troubila, byla nervózní a já se jen obával, aby nepřivolala zbytek stáda na pomoc, to by byl s námi asi ámen.
  
Když sloni mávají ušima, tak právě komunikují se zbytkem stáda. Asi si říkala, co ti vetřelci tady pořád chtějí a nedají mi pokoj. Sešla z hlavní cesty do trávy, otočila se směrem k nám, plácala ušima a hrabala nohou jako rozzuřený býk. Už jsme jen tak stáli a pozorovali ji. Nakonec se vzdálila do lesa a mně se ulevilo. Fakt jsem z toho neměldobrý pocit.


Pokračujeme dále. Občas jsme zapadli do bahna, kterého bylo všude spousta a museli jsme se vyhrabat. Potkáváme další slony, ale už buď osamocené nebo tak 2-3 společně. Kromě slonů jsme viděli několik pávů, dokonce i jednoho letícího a krásně zbarveného a dva orly jestřábí, ang. Changeable Hawk Eagle. Jeden kroužil na nebi a druhý seděl na pahýlu stromu. Dojeli jsme k jedné vyhlídce na kopci. Tady jsme mohli opustit i auto a vyškrábat se nahoru. Byl odtud nádherný rozhled na všechny strany a nekonečné pláně zeleně.

Celkem jsme napočítali nějakých 57 slonů, což je velký úspěch. Ani jsem to nečekal, takže jsme byli s výletem nadmíru spokojeni. Určitě to doporučuji mnohem více než sloní sirotčinec Pinnawala, který je pouhou turistickou atrakcí a vůbec nelituji toho, že jsme tam nebyli, i když jsme to měli v plánu. Pár slonů jsme viděli i cestou již po hlavní silnici zpět na ústředí parku, kde vysazujeme rangera. Sloni přechází přes silnici z jedné části parku do druhé. V 16 hodin nás vysazuje u našeho auta v Habaraně. Dáváme řidiči dýško 5 dolarů za úspěšný "lov".
Do hotelu v Inamaluwě to máme už jen 20 minut autem. Inamaluwa se nachází pouhých 10 km od Sigiriye. Jsme ubytováni v hotelu Eden Garden na Sigiriya Road, tel. +94 66 228 6635/228 6230.

Než jsme vyplnili ubytovací kartu, jeden akční poslíček odnesl v nestřeženém okamžiku naše nehlídané batohy z auta na pokoj. Dáváme mu potom spropitné 100 Rs a příště už si to musíme pohlídat. Máme pokoj ve 2. patře s balkonem s výhledem na bazén. Na první pohled pokoj vypadá moc hezky, jsou tady 3 postele, šatní skříň, TV, malá lednička, klimatizace i větrák, ručníky, mýdla, toaletní papír, v koupelně máme dokonce vanu. Ale chybí moskytiéry a komáři tady jsou. Taky koupelna, která je společná s toaletou je nahoře otevřená do pokoje. Záchod málo splachuje, tak musíme napouštět vodu do kýble a zalívat záchod kýblem. Pobavil mě nápis na balkónových dveřích: Pozor na opice, udržujte dveře zavřené.
  
Už od včerejška mě bolí malíček a část nártu na levé noze, že se toho nemůžu ani dotknout a nejsem si vědom, že bych se někde praštil. I když jak se tady musí člověk pořád někde zouvat a chodit boso, tak se může lehce něco stát. Natáhli jsme na sebe plavky a šli jsme se okoupat do bazénu, ale voda je hodně studená, takže jsme tam dlouho nepobyli.

V koupelně zjišťujeme, že neteče teplá voda. Urgujeme to na recepci, stejně jako jeden Rus. Ví o tom a tvrdí, že za 40 minut to bude v pořádku. Wifi tady je, ale funguje pouze v okolí recepce, na pokoj nám nedosáhne (uživatelské jméno je WIFI a heslo edengarden). Toto ubytování jsme celkově zhodnotili známkou 3. Na nohu si dávám alpu a Fastum gel a v lednici chladím octan rozpuštěný ve vodě, který si na noc dám na nohu. Vydali jsem se na večeři. V hotelu jsou ceny celkem normální, kolem 600 Rs za hlavní jídlo. Kromě toho nabízí i večeři formou bufetu za 1000 Rs na osobu, která zahrnuje polévku, rýži, kari, kuře, rybu, různou zeleninu, brambory,..., nějaký dezert a čaj a kávu. Zašli jsme se podívat do města. Město je v tomto případě silné slovo. V podstatě se jedná asi o 4 obchůdky a jednu lokální vývařovnu v okolí křižovatky Inamaluwa Junction, asi 5 minut chůze od hotelu. Cesty nejsou osvětlené, chodníky tady nemají a tak je dobré se vybavit baterkou. Žádnou turistickou restauraci tady nenajdete a proto se všichni turisti stravují v hotelových restauracích. Ale my nepotřebujeme turistické restaurace, spokojíme se s místní jídelnou.

Okouněli jsme kolem co připravují, vyptávali se, až nás pozvali do kuchyně a mohli jsme sledovat, jak se připravuje další místní pokrm a tím je hopper (appa). Je to malá placička, něco jako naše palačinka, ve tvaru mističky smažená bez oleje ve speciální pánvičce na ohni. Těsto se připravuje z rýžové mouky, droždí, kokosového mléka, vajíčka, cukru a soli. Při smažení těsto steče dolů na dno pánvičky, takže uprostřed je placka těstovitá, měkká a na okrajích hezky křupavá. Buď se jí jen tak samotné, nebo se přikusují ke kari. Případně se do nich rozklepne vajíčko a vznikne vaječný hopper. Za ten vaječný chtějí 50 Rs za kus. Objednali jsme si pro každého na zkoušku jeden kousek a potom ještě samotné po 20 Rs.

Schází se tady plno místních a nevěřícně na nás koukají. Asi se nestává často, že by sem turisté zavítali. Neodolali jsme a vyzkoušeli jsme další šrí lanskou specialitu a tou je kotthu roti. Pozorujeme její přípravu. To, že se připravuje někde kotthu roti poznáte podle rytmického zvuku, protože jednotlivé suroviny se velkým sekáčkem nasekají přímo na rozpálené plotně. V podstatě se jedná o směs nasekaných placek roti, opečeného kuřecího masa, často i s kostmi, takže pozor na zuby, zeleniny, mrkve, cibule a čili. To všechno se naseká na drobno na kovové rozpálené plotýnce a promíchá. Jedna porce za 250 Rs, byla tak obrovská, že jsme se z ní úplně v klidu najedli všichni tři. A chutná to naprosto úžasně, jen ty kosti. Připravuje se i bez masa, což bych asi doporučil, ať se nemusíte dávat pozor na kosti a více se vychutnávat samotnou chuť jídla.

Zatímco místní jedí rukama a utírají si ruce do papíru nebo novin, nám přinesl lžičky (jiný příbor asi neměl) a ubrousky. Podle místních jsem si ještě za 40 Rs koupil jednoho muffina. Byla to taštička plněná směsí bramborového kari a čili. Ale pálilo to jen lehce. Pokud jídlo pálí, tak pálení v puse zaženete tím, že si nacpete plnou pusu rýží. Hlavně se to nesnažte zapíjet vodou, ta to ještě více zesiluje. Celkem jsme platili 500 Rs, ale byli jsme tak spokojeni, že jsme jim dali 600 Rs. Pochválili jsme jídlo, na kterém jsme si opravdu pochutnali a společně jsem se vyfotil s kuchaři.

Vracíme se na hotel. Hotelová restaurace je plná. Začíná pršet. Teplá voda už teče. Uvařil jsem si ještě čaj a na nohu si dávám octanové zábaly.

Sobota 5.1.2013 - Sigiriya, Polonnaruwa

Noc byla v pohodě. Máme budík na 6:45, ale budili nás ptáci v zahradě. Prst mě pořád bolí, nemůžu pořádně našlapovat. V 7:15 už jsme na snídani, která se podává v hotelové restauraci otevřené do zahrady. Poprvé je formou bufetu. K pití je na výběr čaj nebo káva, džus, různé druhy ovoce, před námi kuchař připravuje vaječnou omeletu se zeleninou. Dále jsou upečené toasty, chleby ve vajíčku, kuřecí párky, ovšem studené, brambory, placky roti, různá šrí lanská jídla, nějaká zeleniny, máslo, džem.
 
Nemusíme se balit, protože tady budeme spát ještě jednu noc. V 8 hodin odjíždíme do 10 km vzdálené Sigiriye. Klíče jsme nechali na recepci a nechali si uklidit pokoj. Buddi večer umyl auto jak z venčí tak zevnitř, takže je pěkně čisťounké. Nevydrží to ovšem dlouho, protože klasická příjezdová silnice je po deštích zničená a neprůjezdná, tak jedeme jinou. Všude je samé červené jílovité bláto. V 8:15 přijíždíme k pokladně. Buddi nám kupuje vstupenky v dolarech. Cena je 30 USD, my mu dáváme 3900 Rs. Vstupenka opět obsahuje CD. Veze nás ještě blíž k hlavnímu vstupu do areálu. Vstup je ze strany vodních zahrad a východ je na opačném konci, kde je i velké parkoviště, kde na nás bude čekat. Otevřeno je od 7 hodin a doporučuji si přivstat a být tady co nejdříve, dokud není moc lidí, protože Sigiriya patří k nejnavštěvovanějším místům na Šrí Lance. Na prohlídku nám stačily 3 hodiny. Je mlha a tak Lví skálu, nevidíme úplně jasně. Přesto na nás působí majestátním dojmem. Sigiriya opět spadá pod ochranu Unesca. Skalní masiv je obklopený královskými zahradami a vodními nádržemi, ostrůvky s paláci a obrannými vodními příkopy. Na vrcholu velké skalní hory tyčící se 200 metrů nad okolní krajinu se nachází pozůstatky skalní pevnosti.

Sigiriya byla také kdysi krátkou dobu metropolí Šrí lanky, kdy králové nevládli z Anuradhapury a to v letech 473 - 491. Princ Kasapa zavraždil svého nevlastního otce, ujal se vlády a přestěhoval své sídlo právě do Sigiriye. Z obav před pomstou si postavil obydlí na nedobytném skalním bloku. Již ve 3. století př.n.l. sloužila jako klášter pro buddhistické mnichy. Od vstupu kráčíme po široké cestě vedoucí přímo ke skále, kolem které bylo vystavěné celé město chráněné vodním příkopem.



Procházíme vodními zahradami s jezírky plnými vody, vodními příkopy a různými vodotrysky. Kolem úpatí skály se nachází tzv. Zahrada kamenů, protože je celá vystavěná z ohromných balvanů. Na některých jsou vysekané jakési schůdky, které kdysi sloužily pro upevnění stěn a trámů budov, které na balvanech stály.

V okolí se nachází množství skalních přístřešků a jeskyní, které obývali mniši již ve 3. stol. př.n.l. To dokazují zbytky maleb a nápisů na jejích stěnách. Navštěvujeme jeskyni Deraniyagala a tzv. Cobra hood cave neboli Jeskyni kobří kápě, pojmenovanou podle podobnosti s hlavou kobry.
  
Za kobří jeskyní se nachází tzv. audienční síň, kde si král povídal s lidmi. Nachází se tady ohromný kamenný trůn vytesaný z jediného kusu kamene. O něco níž se nachází jeskyně Asana Cave, kde je sedadlo asana, sloužící pro odpočinek mnichů. U této jeskyně je dobře patrný jakýsi okapový žlab vyhloubený kolem vchodu do jeskyně, který bránil pronikání vody dovnitř.
  
Turisté se začínají množit a hlavně je tady nával školních výletů. Studenti jsou oblečeni ve vojenských uniformách a jak nám Buddi později vysvětlil, jsou to studenti, kteří se připravují na budoucí vůdčí vedení lidu a vlády. Spořádaně stojí ve frontách za sebou. Jsou jich snad tisíce. No sbohem. Naštěstí některé úseky se daly obejít jinou cestou a jinde nás, turisty, zase pouštěli po opačné straně schodišť, kudy se schází dolů. Schodiště jsou většinou rozdělena na směr tam a směr zpátky. Takže jsme mohli stoupat nahoru po schodišti určeném pro cestu dolů a nemuseli jsme stát ve frontě, to bychom tam ještě stáli možná dneska. Akorát jsme museli občas pustit protijdoucí lidi, kteří už se vraceli zpátky. Je tady jeden zajímavý kámen, resp. dva obrovské balvany, které se o sebe opírají a dá se pod nimi projít.

Poté co jsme prošli zahrady, už cesta vzhůru stoupá téměř výhradně po schodech. Uvádí se že až na samotný vrchol skály je třeba zdolat 1500 schodů. Ale zvládl to i Martinův otec, který právě na Šrí Lance oslaví svoje 78. narozeniny. Od základny skály vedou dvě točitá kovová schodiště (každé pro jeden směr) k jeskyni umístěné přímo na skalní stěně. Jedná se o jakousi krytou galerii, kde se nachází nejslavnější šrílanské nástěnné malby. Jedná se o velmi zachovalé nádherné skalní fresky půvabných sigiriyských polonahých krásek, tzv. nebeských panen zobrazených s jídlem, ovocem a květinami. Pochází z 5. století. Původně jich zde bylo asi 500 a do dnešních dnů se jich zachovalo již pouze 21. Jsou namalovány zářivými barvami. Nesmí se tady fotit s bleskem, ale naštěstí jsem měl s sebou stativ, takže se mi je podařilo pěkně zachytit. Zatímco my jsme nad malbami žasli, studenti to jen prošli, asi aby měli další čárku do notýsku za splněný úkol, ale bylo vidět, že je to vůbec nezajímá.
    
Opět se po točitém schodišti musíme vrátit zpátky, jinudy cesta nevede a pokračujeme podél tzv. zrcadlové stěny, která vede po skalní stěně. Zrcadlová se jí říká proto, že je pokryta nějakou vysoce leštěnou omítkou, aby se v ní král Kassapa viděl, když procházel do svých paláců.
 
Po dalších schodech, z jejichž zábradlí si udělaly skluzavku místní opice, jsme se dostali na tzv. Lví plošinu, kde se nachází 2 obrovské kamenné pracky s velkými drápy, jediné pozůstatky z gigantické sochy lva, který původně strážil poslední část výstupu na skálu ke královskému paláci. Odtud vede poslední úzké strmé železné schodiště připevněné k holé skále na samý vrchol. Závěrečná cesta na vrchol kdysi procházela přímo tlamou lva. Název Sigiriya je složen ze slov sinha (lev) a girija (tlama).
   
Po únavném výstupu jsme se ocitli na vrcholu skály, kde stával Kassapův palác a skoro celá plocha byla zastavěna budovami. Dnes tu jsou jen základy, které mi vzdáleně připomínají Machu Picchu v Peru. Také je tady do skály vytesaný hluboký bazén (21 x 27m), různé cisterny na vodu, královský trůn. Skalní palác byl po smrti krále opuštěn a po dlouhá staletí chátral. Ze Lví skály, nebo také se ji říká Pevnost v oblacích, se nám naskýtá nádherný výhled na okolní džungli a dolů na vodní zahrady. Výhled nám trochu kazí mlha, která je dneska už od rána.
 
Posilněni menší svačinou se vracíme pomalu dolů. Po Lví plošinu vede cesta stejně, od Lví plošiny se jde potom jinou cestou přes les, odkud je výhled na zrcadlovou stěnu odspodu. Kolem Jeskyně kobří kápě sestupujeme na parkoviště k autu, kde nás očekává Buddi. Kolem parkoviště je spousta stánků se suvenýry a občerstvením. Je 11 hodin. Zvládli jsme to celkem rychle a to jen díky tomu, že jsme nemuseli stát ve frontách. Chtěl jsem nachystat novou kazetu do kamery, kterou mám v batohu a zděsili jsme se když jsme otevřeli kufr od auta a tam nebyly naše batohy. Neuvědomili jsme si, že jsou na hotelu. Musíme tedy pro ni na hotel. Pokoj ještě není uklizený. Martin mezitím v jídelně, kde jsme byli včera na večeři kupuje vody za 300 Rs a mi jeden muffin za 40 Rs, ještě byl teplý, a jeden wade za 5 Rs. Je vyrobený z luštěniny žluté barvy, které se říká dall. Chtěli jsme si koupit na oběd hoppery, ale kuchař bude až od 18 hodin. V 11:30 odjíždíme do města Polonnaruwa. Po cestě si zase kupujeme dvě vařené kukuřice. Projíždíme kolem velkých nádrží Minneriya a Giritale. V období sucha se z nádrží a přehrad používá voda na zavlažování. Cestou jsme potkali Buddiho bratrance, jen se pozdravili přes okýnko. Ptali jsme se Buddiho, kde je nějaké informační turistické centrum, kde bychom mohli sehnat mapy zdarma. Odevšad si vozím domů mapy, abych si mohl zakreslit naši trasu. Říkal že občas v Kandy. A z přihrádky vytáhl mapu a dal mi ji. Měl ji z Colomba. Nic za ni nechtěl, ale říkal že stojí 50 Rs. Jednu chtěl i Martinův taťka, tak jsme mu dali 100 Rs. Říkal, že je koupil, protože turisti, tak jako my, je většinou chtějí a je problém je sehnat. Nakonec se mi podařilo v informačním centru v Kandy sehnat úplně stejnou mapu a světe div se, zadarmo. Nic za ni nechtěli. Neřešil jsem 8 korun, které jsme mu dali. On za nás několikrát platil parkování a taky to po nás nechtěl, i když původní domluva byla, že vstupné a parkování u památek si budeme platit sami.
Ve 12:40 přijíždíme do Polonnaruwy, druhého hlavního města Srí Lanky, založeného v 10. století. Jedná se o výstavní město jihoindických Čólů (Cholů). Téměř 1500 let vládli sinhálští králové své říši z velkolepé Anuradhapury. Na konci 10. století, po jejím dobytí, přesunuli Indové hlavní město o 100 km na jihovýchod do vhodnější Polonnaruwy. Kolosální stavební úpravy přivedly město na mizinu, město ztrácelo na významu a po 200 letech byla téměř opuštěná a sídlo království přesunuto jinam. Buddi nám kupuje lístky s CD za 3250 Rs = 25 USD. Lístky se prodávají v Muzeu, které se nachází u obrovské umělé vodní nádrže Parakrama Samudra - jezero krále Parakramabahua I., které má rozlohu 10 km2 a působí jako moře. Slouží k zavlažování rýžových polí a jako zásobárna pitné vody. Otevřeno je od 7 do 18 hodin. Než Buddi přinesl lístky, objevil se u našeho auta prodejce pohledů a map. I když už jsem jednu mapu od Buddiho měl, neodolal jsem a zaujala mě ta jeho mapa, ale cena 600 Rs se mi zdála příliš. Nakonec jsem to usmlouval na 200. Zříceniny města Polonnaruwa a jeho památky se řadí k nejkrásnějším na Srí Lance. Byla zde vystavěna celá řada nádherných staveb, rozsáhlých zahrad a ohromných vodních nádrží. Prohlídku jsme opět stihli za půl dne, i když nám s tím opět pomáhal Buddi a vozil nás po jednotlivých částech, které jsou roztroušené opět na velké ploše. První zastávku jsme udělali u tzv. Jižní skupiny (Southern Group), ke které jsme autem dojeli po hrází vodní nádrže. Tady jsme navštívili pouze slavnou kolosální, 3,5m vysokou, sochu vousatého muže, která je často ztotožňována právě s králem Parakramabahuem, za jehož vlády vznikla většina významných památek.

Odtud jsme se přesunuli ke skupině královských paláců, Royal Palace Group, které leží uprostřed historického města. V centru komplexu leží impozantní pozůstatky královského paláce Parakrambahua I. z pol. 12. stol. Původně měl 7 poschodí, ale zachovaly se jen pozůstatky tří pater a obrovské cihlové zdi o tloušťce 3 m. Původně měla okolo padesáti obytných místností.
 
Naproti královskému paláci leží tzv. Sněmovní síň. Kamenná plošina s reliéfy lvů, slonů a nějakých trpaslíků s pěkným schodištěm, sochami lvů, měsíčními kameny a kamennými sloupy, které patrně držely dřevěnou střechu, která už je pochopitelně pryč. Po pár metrech jsme došli ke královské lázni (Kumara Pokuna), nádrži, která má tvar čtverce kombinovaného s křížem.
   
Odtud jsme se vrátili k autu a Buddi nás zavezl asi k nejhezčí skupině památek, náboženskému jádru celého města zvanému Quadrangale, což v překladu znamená čtvercové nádvoří. Původně se nazýval Dalada Maluwa (Terasa relikvie zubu), protože v jejích svatyních byl uložený posvátný Buddhův zub (dnes je ve městě Kandy). Dalo by se sem dojít i pěšky od královských paláců, ale stavějí novou silnici, tak jsme to museli objet. Prohlídku jsme započali u kuriózní budovy o šesti zmenšujících se podlažích (původně jich bylo 7), vypadající jako stupňovitá pyramida. Jmenuje se Satmahal Prasada a nemá na Srí Lance obdoby.

Hned vedle leží obrovský kamenný blok, dlouhý 9 metrů a vážící 25 tun, kterému se říká Gal Pota, neboli Kamenná kniha, protože je celý popsaný chvalozpěvy na činy krále Nissankamally. Je na něm vytesaný nejdelší kamenný nápis na Šrí Lance. Byl nalezený v Mihintale, místě, kam poprvé přišel buddhismus.

Hned za ním se nachází stavba zvaná Hatadage, které se taky říká Chrám zubu protože sloužila jako relikviář Buddhova zubu. Zajímavý je vstup se sochami hadích králů a uvnitř jsou tři sochy Buddhy.
  
Přímo naproti stojí velkolepá nezvyklá kruhová stavba zvaná Vatadage ze 7. století s krásným měsíčním kamenem. Jedná se o nejstarší a snad i nejkrásnější památku Polonnaruwy. Celá je zdobena plastikami, sochami, reliéfy. Na horní terase, ke které vedou 4 zdobená schodiště, sedí 4 velké sochy Buddhy v meditační pozici. Také zde byla uložena relikvie Buddhova zubu.
   
Vedle Hatadage stoji stavba Atadage se zčernalou sochou Buddhy.
 
Zajímavou stavbou je Lotosová mandapa s plotem z kamenného mřížoví a s kamennými sloupy s trojím prohnutím, které představují stonky s lotosovými poupaty.
 
Vedle se nachází velká stavba připomínající kostel, zvaná Thuparama. Bohužel je obehnaná lešením. Ve svatyni je několik soch Buddhy.
 
Pěšky jsme přešli k Šivově svatyni č. 1 (Shiva Dévale No. 1), jednomu z mnoha chrámů v Polonnaruwě zasvěcenému Šivovi. Ke stavbě nebylo potřeba malty, tak perfektně jsou k sobě kamenné kvádry napasovány. Uvnitř se nachází polorozpadlý kamenný lingam (falus). Na nádvoří leží fenka s množstvím kňučících štěňátek.
  
Autem popojíždíme dobrý kilometr. Podél cesty je roztroušeno množství zbytků staveb. U cesty jsme zahlédli i několik jelenů axisů s bílými tečkami (angl. spotted deer).
Dojeli jsme až k ohromné dágobě z červených cihel vysoké 55 metrů zvané Rankot Vihara, která už je součástí skupiny kláštera Alahana Pirivena, pojmenovaný podle místa, které bylo určeno ke královským pohřbům spalováním. Klášter byl jeden z nejimpozantnějších ve městě a jeho stavby, dágoby a sochy Buddhy patří k vrcholným dílům Polonnaruwy. Dágoba Rankot Vihara má zploštělý tvar a je čtvrtou největší stúpou na Šrí Lance.
 
Opět autem jsme popojeli ke svatyni Lankatilaka, což v překladu znamená Ozdoba Lanky a myslím si že právem ji tento název patří. Nejvíce zaujme ohromný stojící Buddha, dnes již bezhlavý, vysoký 14 metrů. Mě ovšem ještě více zaujaly nádherné basreliéfy na vnějších zdech a nádherně zdobená kamenná okna.
  
Vedle se nachází nejlépe zachovalá dágoba v Polonnaruwě, bílá dágoba Kiri Vihara. Hodně památek zde bylo, stejně jako například v Angkoru v Kambodži, vysvobozeno z džungle. Z některých zdí vyrůstají kmeny a kořeny stromů jako jsme měli možnost pozorovat v Angkoru.

Jsem překvapený, že na to, jak je to významný historický areál, tak tady nepotkáváme žádné davy turistů. Většinou jsme všude sami nebo jen pár jedinců. Zatímco Buddi se posunul autem, my jsme přešli pěšky asi k nejznámější památce Polonnaruwy, skalnímu chrámu Gal Vihara s obrovskými světoznámými sochami Buddhy vytesanými do jedné skály. Troufnu si říct, že se jedná o nejkrásnější buddhistické sochy na Šrí Lance. Cestou k nim všude pobíhá množství opic a to jak makaků bandar, kteří nežijí nikde jinde na světě, tak nádherných hulmanů posvátných.
 
Sluníčko sice nesvítím, ale aspoň nám neprší. To bude asi tím, že máme s sebou pláštěnky. Ale je teplo a dusno. Teploměr ukazuje 25 °C. Komplex se nachází bokem a musí se k němu od parkoviště, kde je množství stánků a prodavačů suvenýrů, dojít pěšky. Měli by zde kontrolovat vstupenky a odtrhnout nám jeden z ústřižků, ale strážci se neobtěžují vstát. Ale když se chci vyfotit se sochou Buddhy, upozorňuje mně, že se to nesmí, že mohou fotit pouze samotné sochy. Všechny čtyři ohromné sochy Buddhy byly vytesané ze stejného žulového kamenného bloku. Bohužel jsou schovány pod hnusnou plechovou střechou, která je sice chrání před nepřízní počasí, ale taky to působí dost nevzhledně.

Tady bylo asi turistů nejvíc a korunu tomu dodal zájezd japonských turistů. Před vstupem k sochám je třeba se zout. Pobavili mě někteří Japonci, kteří měli s sebou návleky na boty jako u doktora. Nepochopili, že se zouvá jako projev úcty. Nachází se tady dva sedící Buddhové v meditační pozici, jeden větší a podle mně hezčí a druhý menší ukrytý v jakési jeskyni za mřížemi.
 
Vedle je potom 7 metrů vysoký stojící Buddha se zarmouceným výrazem a neobvyklým postavením paží a patří k nejkrásnějších sochařským dílům v Polonnaruwě.
 
Na něj navazuje mohutný ležící Buddha vstupující do nirvány, který má neuvěřitelných 14 metrů. Nádherná je jeho tvář, když se zadívám do jeho očí.
  
Kilometr severně od Gal Vihara, kam jsme zase dojeli autem, se nachází lotosové jezírko z 12. století. Pravděpodobně se používalo k rituálním koupelím. Měří asi 8 metrů a sestává z pěti kamenných kruhů vytesaných do tvaru lotosového květu.
 
Tady jsme naši prohlídku areálu zakončili a v 16:30 bránou určenou pro východ historické město opouštíme. U výjezdové brány ještě kontrolují vstupenky a diví se, že nemáme utržený ústřižek k chrám Gal Vihara. Nějak jim nejde do hlavy, že bychom nejslavnější památku vynechali. Hodně lidí váhá, které z hlavních měst navštívit, zda Anuradhapuru nebo Polonnaruwu. Já určitě doporučuji, pokud budete mít dostatek času, navštívit obě místa. Každé je jiné a každé má své kouzlo. Polonnaruwa je rozmanitější, lépe zachovalá a opravdu nádherná i tím, že je ukrytá v "džungli" a nachází se tady jedny z nejkrásnějších památek na Šrí Lance. Zdejší stavby jsou uměleckým mistrovstvím polonnaruwské kultury. Ale Anuradhapura má také své kouzlo. Zejména množství velkých dágob a také množství poutníků, kteří míří k posvátnému Buddhovu stromu.
Cestou kolem vodní nádrže Minneriya vidíme mohutného slona u silnice jak se krmí. Řidiči se navzájem blikáním světly upozorňují na policii, ale mnohem častěji na slony na silnici. Sloni často v určitých úsecích přechází silnice z jedné části rezervace do druhé, které nejsou nijak ohraničené.

V 17:45 přijíždíme k hotelu Eden Garden v Inamaluwě. Pokoj byl uklizený, ručníky vyměněné. Dneska jsme na bazén nešli. Sbalili jsme věci, protože zítra už budeme nocovat v Kandy, uvařili jsme si čaje, okoupali se a před 7 jsme šli na večeři do stejné jídelny jako včera. Dali jsme si jednou kotthu roti pro nás všechny za 250 Rs, 6 obyčejných hopperů bez vajíčka po 20 Rs, 70 Rs jsme koupili jednu 1,5 litrovou vodu. S tringeltem jsme jim nechali 500 Rs a byli jsme najezení k prasknutí. Dneska jim to sice trochu trvalo. Majitel se omlouval, že kuchař má volno a vaří sám a pomáhá mu syn. Měli jsme chuť na pivo, ale to tam neměli, ani ve vedlejších obchodech. Majitel nám říkal, že se musí do speciálního obchodu s alkoholem asi 8 km tuk tukem. Tak jsme se na to vykašlali. Martin si dal s otcem dvě piva na hotelu za 700 Rs a hned využil v restauraci i připojení na wifi, které nám do pokoje nedosahuje. Já jsem už šel na pokoj na čaj, dát si několik octanových zábalů na nohu, kerá mě pořád bolí. Špatně se mi dneska chodilo. Nevím jak to zvládnu do konce dovolené. Dopisuji deník a po 9 hodině jdeme spát.

Neděle 6.1.2013 - Knuckles Mountains, Kandy

V noci jsem se probudil před 3 hodinou a potom jsem už nějak nemohl usnout. Vstáváme v 6:40 a v 7 už jsme na snídani, která je podobná jako včera. Navíc jsou nějaké placky a grilované rajčata. Z ovoce jsem si dal ananas, mango a papáju. Jelikož je ještě docela brzo, tak poletuje poměrně hodně komárů. Odjíždíme v 8 hodin. Poslíček přišel sám od sebe na pokoj pro zavazadla, ale s díky jsme ho odmítli. Nevím, jak věděl že odjíždíme, nejspíš od řidiče, který už čekal dole. Je to poprvé co ráno svítí sluníčko, tak snad to vydrží celý den. Máme namířeno do hor. Cestou zastavujeme na benzínce, Buddi tankuje a já mezitím nakupuji slané tyčinky za 30 Rs, 2 palačinky s náplní z kokosu smíchaného s medem po 40 Rs a jednu housku s cibulí (lehce pálivou) za 30 Rs. Jedeme směr Kandy. Vzdálenost hotel - Kandy je cca 83 km. V itineráři jsme měli v plánu na dnešek návštěvu spice garden v Matalé, ale to jsme již absolvovali o pár dní dříve. Před 10 hodinou odbočujeme v Matalé z hlavní silnice vlevo na vedlejší silnici B274 směr Knuckles Mountain Range. Máme v plánu navštívit pohoří Knuckles Mountain Range, které se rozkládá severovýchodně od města Kandy. Šrílanský název Dumbara Kanduvetiya v překladu znamená "mlhou obtěžkané pásmo hor", což je naprosto trefné, protože hory jsou stále zahalené v mlze. Anglický název knuckles (metakarpofalangeální klouby) jim dali Britové, protože jim vrcholky hor připomínaly klouby na hřbetě ruky. Silnice se vine horami. Buddi se občas ptá na cestu, protože z této strany (od Matalé) sem ještě nejel. Po stranách silnice se rozprostírají rýžová pole, čajové plantáže, horské vesničky s jednoduchými domky, kde místní suší prádlo rozprostřené na keřích a plotech. Ženy snášejí z hor po silnici na hlavách klády stromů. Stoupáme vysoko do kopců. Hory se halí do mlhy.
  
Vystupujeme z auta, že se půjdeme někam projít, ale je šílená zima, fouká silný vítr a není téměř skrz mlhu nic vidět. Nasedáme tedy zpátky do auta a pokračujeme k Knuckles Conservation Centre (KCC), kde přijíždíme v 11 hodin. Pohoří je součástí přírodní památky Srílanské centrální vrchoviny, zapsané na seznamu UNESCO. Svítí sluníčko a tak za 644 Rs na osobu kupujeme vstupenky a vydáváme se k vyhlídce na Malý konec světa - Mini World´s End View Point ve výšce 1192 metrů. Krátký trek vede nejdříve po pláni, místy plné vody, po velkých kamenech a přes jakési tůňky. Trasa je vyznačena na zemi namalovanými bílými šipkami a kulatými značkami ve dvou řadách a mezi nimi by se mělo jít. Pasou se tady stáda buvolů indických. Opatrně našlapujeme mezi hovny, někteří do nich i šlápli. Poletuje tady množství různobarevných motýlů, různí ptáci a sem tam přeběhne nějaká ta ještěrka.
    
Potom jsme zalezli do lesa až jsme došli k prudkému srázu, ohraničenému nataženým provazem. Konec světa. Pohled do propasti a na vrcholky hor. Abych byl upřímný, nic moc.
 
Když už jsme zaplatili to vlezné, jdeme ještě na kopec na druhé straně. Opět výhledy na kopečky ve více řadách za sebou, ale jak jinak než zahalené v mlze.
 
Vracíme se k autu a o půl 12 odjíždíme po stejné cestě B274 (jiná tady není) ale na druhou stranu směrem dolů. Místní se koupou a perou v řece. U cesty vidíme páva, varana skvrnitého a termitiště. Na Šrí Lance žije mnoho varanů, se kterými se na našich cestách potkáváme. Cesty jsou zničené sesuvy půdy po nedávných silných deštích, jsou poničená elektrická vedení. Údajně se tady předevčírem přehnalo tornádo (první). Snědl jsem cibulovou housku a kokosovou palačinku. Mňam. Musím ji někdy doma vyzkoušet (náplň kokos a med). Napojujeme se na silnici B577 a AB44 po které přijíždíme do města Mahiyanganaya, v jehož okolí (převážně v NP Maduru Oya) žijí ještě původní obyvatelé Šrí Lanky, Veddové. Ale na jejich návštěvu nám bohužel nezbývá čas. Zastavujeme se pouze v obchodě s alkoholem, které musí mít speciální licenci na prodej alkoholu. Stejně tak restaurace a hotely, pokud chtějí prodávat alkohol musí mít na to licenci. Na jídelních lístcích běžných restaurací alkohol chybí a v obchodech ho nekoupíte s vyjímkou velkých supermarketů Cargills.
  
Chceme koupit láhev národního šrílanského alkoholu, araku, který se vyrábí z kokosu. Podle Buddiho je nejlepší značkou Old Reserve s obsahem alkoholu 34%. Vzhledově vypadá jak whisky. 750 ml láhev stojí 1160 Rs. Místní kupují mnohem levnější a obyčejnější verzi araku, kterých je na pultech nejvíc. A nebo pijí levné palmové víno - tody. Ještě jsme koupili 3 plechovková půllitrová piva Lion Strong s obsahem alkoholu 8,8% po 170 Rs. Sinhálci i Tamilové pijí běžně zdejší silné značky mezi 8-8,8% a turistům se prodávají slabší značky, světlý Lion se 4,8% alkoholu. Pokračujeme po silnici A26 nejdříve kolem rozsáhlých plání s nádhernými výhledy na pohoří, které celé objíždíme.
   
Pokračujeme kolem hory Hunnasgiriya Mountain dosahující výšky 1184 metrů. Silnice se stoupá v zákrutách do prudkého kopce. Je zde 18 číslovaných serpentin. Tento úsek je považovaný za nejnebezpečnější na Šrí Lance. Pohled seshora na silnici se zákrutami je hodně zajímavý. I na této silnici pracuje hodně bagrů, kteří spravují silnici a odstraňují ze silnice kameny a hlínu po sesuvech půdy způsobených silnými dešti. Minulý týden bylo plno silnic uzavřených, neprůjezdných a údajně zemřelo 30 lidí. Opět začalo pršet, ale po chvilce zase přestalo. Zastavujeme v jednom bistru protože jsme neobědvali. Moc velký výběr tady nemají. Buddi si jen něco narychlo snědl, ani jsem nepostřehl že platil. My jsme si nakoupili různé pečivo, 2 sladké buchty, 2 sladké rohlíky kterým říkají crocodile a jednu vaječnou placku egg roti, dohromady za 200 Rs. Projíždíme městečkem Hunnasgiriya. Tady u benzínove stanice odbočuje horská silnice Meemure Rd, po které se dá dojet přes Deanstone Conservation Centre ke Corbet´s Gap s pěknou vyhlídkou, ale po stejné silnici se musí vrátit zpátky. To už dneska nestihneme. Do Kandy nám zbývá ještě 73 km. Silnice se kroutí v nesčetných serpentinách. Už mi z toho začíná být pomalu ale jistě špatně. Cestu lemují rýžové terasy a krásné hory. Objíždíme obrovskou vodní přehradní nádrž Victoria Reservoir, její voda se používá k výrobě elektrické energie. Konečně přijíždíme do historického města Kandy, které je kulturním a duchovním centrem ostrova. Jedná se o královské město posledních sinhálských králů. Je to druhé největší město země, založené ve 13. století a je jakýmsi pomyslným "Hlavním městem vysočiny". Nachází se v nadmořské výšce 500 m mezi zelenými kopci s bohatou vegetací. Kandy je jeho anglický název. Známé je také pod názvem Senkadagalapura či častěji Mahanuvara neboli Velké město. Nachází se asi 100 km od Colomba. V supermarketu si kupujeme 5 litrový kanystr s vodou za 170 Rs, půl litrový 7Up za 100 Rs a kešu oříšky za 250 Rs. Ještě než se pojedeme ubytovat, tak navštívíme kulturní představení tradičních kandyjských tanců. Tato představení se ve městě pořádají na třech místech. Buddi nám doporučil vystoupení v budově červeného kříže (Red Cross Society) vedle restaurace Avanhala a poblíž Kandyan Arts Association, dalšího místa kde se tato vystoupení pořádají.

Nachází se na severní straně jezera, které je uprostřed města, kousek od Chrámu Buddhova zubu. Přijíždíme sem v 16:15 a představení začíná v 17 hodin a trvá hodinu. Buddi nám zařídil lístky za 500 Rs na osobu, normálně chtějí 5 USD tedy 625 Rs. Ke vstupenkám jsme dostali i program večera, kde jsou v angličtině popsané jednotlivé tance, které uvidíme.


Některá místa jsou už rezervovaná s cedulkami se jmény či skupinami, ale i tak se nám podařilo chytit sedadla v 1. řadě. Vypadá to tady jak v kulturním domě. Pódium, pod pódiem příprava na chůzi po žhavém uhlí a množství seřazených židlí. Nachystal jsem si mezitím stativ. Show začíná za 5 minut 5. Sál je úplně plný. Během té hodiny jsme měli příležitost zhlédnout ukázky různých tanců z jednotlivých částí Šrí Lanky. Dnes jsou součástí různých náboženských ceremonií. Všechny tance jsou doprovázeny bubeníky a hráči na dechové nástroje, kteří předvádí skutečné umění. Používají různé bubny. Dvojitý buben, který mají pověšený na krku a hrají na něho oběma rukama. Na jiné tlučou hůlkami.
 
Kandyjských tanců existuje několik druhů. Viděli jsme jich asi deset. Někteří tanečníci jsou polonazí, jiní jsou oblečeni v pestrých kostýmech. Jsou různě nalíčeni se spoustou ozdob. Mají propracované gesta v obličeji. Někteří předvádí opravdové akrobatické skoky a salta.
   
Pak jeden borec s dívčinou roztáčeli množství talířů na hůlkách.

Fakíři předvedli ohňový tanec, kdy polykali oheň a dělali s ohněm různé efekty.
 
Zajímavý byl i paví tanec, kdy byli tanečníci oblečeni v kostýmu páva a znázorňovali pohyby a zvyky pávů. Tanec poija symbolizuje přinášení obětních dárků chrámovým bohům spolu s rozsvícenými svíčkami. Na konci představení zapálili na zemi dřevěné uhlí, které předtím polili petrolejem a chodili po něm jako by vlastně vůbec nepálilo.
 
Jelikož jsme seděli v první řadě, tak jsme chůzi po rozžhaveném uhlí sledovali z jednoho metru. Žár sálající z uhlíků byl opravdu skutečný.


Představení skončilo v 18 hodin a jedeme se konečně ubytovat do hotelu Kandy Panorama Resort, který se nachází na kopci nad městem, asi 2-3 km z centra do prudkého kopce. Naštěstí jsou až k hotelu směrovky. Adresa hotelu je #352/H, Dharmaraja Mawatha, Kandy, tel. +94(0) 81 224 04 00. Pokoj máme v přízemí, resp. v úrovni silnice, potom jsou pokoje ještě níž. Pokoj je hezký, bez klimatizace pouze s větrákem. Máme tady jednu dvojpostel a jednu samostatnou, ale moskytiéry tady chybí. Zato je tady plno zásuvek, tak jsem hned dal nabíjet baterky. Máme tady šatní skříň, televizi, ledničku, k dispozici jsou ručníky, mýdlo, toaletní papír. V koupelně je sprchovací kout.
 
Nejlepší je ovšem balkon s nádherným výhledem na město a řeku. Teď už je tma, ale ocenili jsme to přes den. Recepční nám přinesl welcome drink - míchaný džus. Jak už jsem někde psal že na první pohled bylo všechno hezké, na druhé už je to horší, tak to platilo i tady. V koupelně a v pokoji je plno můr, mušek a nějaký komár. Vystříkali jsme to Autanem a zavolali jsme ještě poslíčka od recepce, který to taky ještě vystříkal nějakým sprejem a potom ty zdechlé potvory přišel pozametat. Okno do koupelny moc netěsní, tak jsme ho pro jistotu ucpali přehozem z postele. Chtěli jsme prát, ale neteče teplá voda. Chlap z recepce tvrdí, že mají na střeše solární panely, ale že dneska pršelo a voda se neměla jak ohřát, ale že do hodiny by to mělo téct. Od 19:30 do 22 hodin je večeře. Buddi nám domluvil už cestou cenu pro nás tři 10 USD za bufetovou večeři, což je super cena. Každého nás to teda stálo 430 Rs. Restaurace se nachází v 1. patře, tedy nad našim pokojem, takže slyšíme do pokoje hlasy, každé posunutí židle či stolu. Buddi jde taky na večeři, ale sedl si k jinému stolu. Jídelna je venkovní terasa s výhledem na město, stejným směrem jako náš balkon. Večeře je formou bufetu, pití si každý kupuje zvlášť. Martin si dal s otcem na zkoušku Arak Old reserved 50 ml po 150 Rs + daň 10%, za oba 330 Rs. Číšníkovi dal 350 Rs, ten to strčil do kapsy, ani se neobtěžoval něco vracet nebo aspoň poděkovat. Na výběr byla polévka, něco jako zeleninová, dobrá, ale bylo v ní hodně pepře. Míchaný zeleninový salát (mrkev, ananas, hlávkový salát), potom nějaký salát s majonézou, něco jako bramborový. Pak opékané brambory, ochucená rýže a těstoviny, grilované kuře a vařená ryba na kostky (kupodivu bez kostí). Nevím jaká ryba to byla, nevěděl to ani ten číšník co to nabíral. Všechno bylo naštěstí teplé, protože se to neustále přihřívalo nad ohněm. Jako dezert byl nějaký zákusek, ale ten nám vůbec nechutnal, chutnalo to jako vajíčková pěna a potom míchaný ovocný salát (meloun, mango, ananas, banán).

Martin ještě využil wifi připojení, které je v hale u recepce zdarma (heslo je candy). Šel jsem se osprchovat, voda už teče jakž takž teplá, na nohu si dávám nový octanový zábal. Pomalu bolest polevuje.Už dva dny mě bolí čelní dutiny, tak si dávám kapky do nosu a acylpyrin. Na zítra jsme se s Buddim dohodli, že si uděláme svůj program ve městě a Buddi bude mít volný den (navštíví nějaké známé) a botanickou zahradu navštívíme až v úterý, protože ten den je programově volnější. Možná se dal program s řidičem o jeden den zkrátit. Ale každopádně po tom, jak vidíme v jakém stavu tady jsou silnice a jak funguje místní doprava, tak můžeme říct, že jsme opravdu rádi, že máme auto s řidičem. Máme to bez starostí a za stejnou cenu, jako bychom si půjčili jen samotné auto v půjčovně.

Pondělí 7.1.2013 - Kandy

V noci byla na pokoji pěkná zima, protože jsme měli celé prosklené dveře na balkon. Naštěstí byly ve skříni deky, takže jsem se v noci přikrýval. Postel byla hodně měkká, tak mě ještě ke všemu bolí záda. Probouzíme se do mlhy, že by se dala krájet, ale před 7 hodinou už se vyčasuje a je nádherný výhled na pohoří Knuckles. Takže hned popadám foťák a dělám jeden snímek za druhým.
  
Probouzím se s plným nosem a bolením v krku. Prádlo vůbec neschne, tak natahujeme na balkóně šňůru, že to přes den venku uschne. Snídaně se podává zase na venkovní terase. Asi 5 minut zprchlo a potom se vyjasňuje. Na výběr je čaj/káva (dali Nescafe v sáčcích). Potom přinesli každému talíř s ovocem - malý banán, ananas, mango, papája, kousek limetky a máty, což jsem si dal do čaje a karambola, kyselé ovoce ve tvaru hvězdičky, chutnalo to jako kyselé jablko. Tradičně toasty, máslo, marmeláda, vajíčka míchaná nebo omeleta a sklenice míchaného džusu.

Toto ubytování jsme celkově zhodnotili známkou 3,5. Hodnocení hodně přidal ten nádherný výhled. Venku je zatím ještě poměrně chladno. Dneska máme v plánu si projít město Kandy. V 8:20 vycházíme z hotelu pěšky z kopce dolů k jezeru. Cesta nám zabrala 35 minut.

Zase začíná pršet. Tak je to dneska celý den. Slunce střídá déšť. Přicházíme k umělému jezeru Kiri Muhuda, "Mléčné jezero", které se nachází uprostřed města. Nad ním se zrána snáší mlha. Na ostrůvku uprostřed jezera si nechal poslední král města Kandy postavit dům královských rozkoší, v podstatě harém. Nachází se zde také pavilon - Královnina lázeň.
 
Na břehu jezera leží nejposvátnější místo ostrova a to Chrám Buddhova zubu - Šrí Dalada Maligawa. Jediné místo na světě uchovávající relikvii Buddhova zubu. Díky ní je nyní město Kandy nejposvátnějším městem celého buddhistického světa. Podle legendy byl zub zachráněn z Buddhova pohřebního ohně a z Indie propašován na Šrí Lanku ve vlasech princezny. Před vstupem ke komplexu budov královského paláce musíme projít bezpečnostní kontrolou, protože není to tak dávno co zde někdo umístil bombu, při jejímž výbuchu byl chrám poničen a zahynulo i několik lidí. Kontrolují nám i batohy. Většina budov je bílé barvy, chrám je obehnán příkopem a ohrazený dvěma zdmi. Mě zaujala osmiboká věž Pittirippuva, odkud k lidem promlouvá nově zvolená hlava státu.

Před vstupem do chrámu kupujeme v pokladně lístky za 1000 Rs, které platí i pro vstup do Muzea Buddhova zubu, audienční síně a muzea slona Rádži. Na focení by se měl koupit speciální lístek za 300 Rs, ale ten nekupuji a nikdo to ani nekontroluje. Ke vstupenkám jsme opět dostali CD. Boty se nechávají v úschovně vedle pokladny, kde jsme dostali i lístek s číslem, aby nám vydali ty správné. Martin se místo prohlídky chrámu vydal do města, koupil pohledy po 20-25 Rs a známky za 25 Rs za kus. Poštovné tady mají hodně levné. Dali jsme si sraz u pokladny v 11 hodin. Před vstupem do chrámu Buddhova zubu kontrolují vstupenky a chtějí vidět i účet o zaplacení. Jak jsme nakonec zjistili, tak se to dá obejít nejspíš bez placení. Když nepůjdete podél šipek entrance, ale opačně, tedy k východu, tam nikdo lístky nekontroloval a ani je po nás uvnitř nikdo už potom nechtěl vidět. Do chrámu vstupujeme skrz nádherné kamenné dveře s reliéfy, procházíme malovanou chodbou a vcházíme na tzv. nádvoří bubeníků. Přišli jsme akorát včas, kdy začíná doba obětování, modliteb a bohoslužeb puja (púdža), která se koná 3x denně. Časy se liší v různých průvodcích, my jsme přišli na dopolední, která začínala v 9:30. Původně jsme chtěli jít včera večer po představeni kandyjských tanců, ale večer je tady údajně více turistů. Obřady začínají bubnováním bubeníků a hrou na nějakou trubku, které znějí po celou dobu ceremonií. Kolem bubeníků se shromáždili hlavně turisté. Místní věřící už stáli ve frontě na schodišti vedoucí ke svatyni s Buddhovým zubem. Věřící přináší obětiny, se kterými mizí za stříbrnými dveřmi, kde probíhají vlastní obřady. Tam ovšem přístup nemáme. Na Nádvoří bubeníků se nachází dvoupatrová dřevěná, pěkně zdobená hlavní svatyně s Buddhovým zubem, který se nachází v horním patře.
 
Stoupáme po schodišti do druhého patra, kde se nachází dlouhý sál, kde se tísní množství věřících, kteří se tady modlí a dávají různé obětiny, hlavně květiny. Postavili jsme se do fronty jako ostatní, abychom mohli nahlédnout do síně s relikvií Buddhova zubu, která je otevřena pouze v době púdži. Do síně s relikvií se nesmí vstoupit, ani ji fotit. Pouze procházíme kolem v sunoucí se frontě a dovnitř můžeme na chvilku jen pohlédnout, věřící odevzdají strážcům obětiny, a už nás strážci posouvají dál. Za námi se tísní další věřící a turisté. Podařilo se mi udělat fotografii z větší dálky, což už se může. Zub je ukrytý ve zlatém relikviáři ve tvaru dágoby, v nejmenší ze sedmi zlatých schránek sestavených jako ruské matrjošky.
 
Potom navštěvujeme osmibokou věž, odkud je pěkný výhled na velký areál vedle Chrámu Buddhova zubu, kde se nachází spousta svatyní a dágob uprostřed zeleně.
 
Za nádvořím bubeníků se nachází Nová svatyně Alut Maligawa plná Buddhových soch z různých koutů světa.

V 1. a 2. patře se nachází Sri Dalada Museum - Muzeum Buddhova zubu, kde se nachází spousta zajímavých exponátů, různé sošky, keramika, látky, vějíře, mince, zbraně, oděvy, vyřezávané dveře. Mě nejvíce zaujaly vyřezávané sloní kly do naprostých detailů. Je až neuvěřitelné, že lze něco takového vytvořit. Bohužel se tady nesmí fotografovat. Vycházíme ven, bohužel zase prší. Procházíme kolem audienční síně, což je otevřený dřevěný pavilon.
 
Vedle se nachází Raja Tusker Museum - muzeum slona Rádži, kde se nachází jediný vycpaný slon na světě, slon Rádža, který 50 let nosil schránku s Buddhovým zubem při každoročních procesích Esala Perahera, které jsou snad nejúžasnější a nejbarvitější slavností na Šrí Lance oslavující Buddhovu relikvii zubu s ohromným průvodem nazdobených slonů, tanečníků a bubeníků. Když v roce 1988 zemřel, tak byl dokonce vyhlášen národní smutek a postaveno toto mauzoleum.
 
V 11 hodin vyzvedáváme boty z úschovy a setkáváme se s Martin. Bohužel stále prší, takže nasazujeme pláštěnky a vydáváme se do města. Před deštěm se schováváme do dvou nákupních center. Jedním z nich je Kandy City Centre na ulici Dalada Veediya č. 5, které si nezadá s nákupními centry kdekoliv na světě. Za 10 Rs využíváme velmi slušné a čisté toalety. Dokonce je tady i stánek informačního centra, kde jsem si vyžádal mapu Šrí Lanky a dala mi zadarmo tu stejnou, kterou jsme u Buddiho koupili za 50 Rs. Říkal, že je za 50 Rs kupoval v Colombu, ale chtěl nám je dát zadarmo. V přízemí se nachází supermarket Keells Super, kde jsem koupil nějaká koření - kardamom 25 gr za 175 Rs, kuličky koriandru 100 gr za 47 Rs, celou skořici 50 gr za 130 Rs, práškovou směs na výrobu hopperů něco jako u nás palačinky v prášku za 80 Rs a jeden zelený čaj v plechovce, Dilmah Pure Ceylon Green, 75 gr za 250 Rs. Hned vedle se nachází supermarket Cargills Food City, kde jsem ještě koupil koření turmerik, neboli kurkuma 100 gr za 89 Rs, curry pastu - Kerala Fish Masala za 90 Rs a placky na papadam, které se potom jen usmaží za 42 Rs. U většiny výrobků, jsou ceny přímo vyražené na obalu. Je poledne, čas oběda, tak jsme zavítali do Alladine restaurant, bistra na dvě patra. Dole připravují placky rotty. My jsme si sedli nahoře, je tady plno místních. Dal jsem si kothu rotty s kuřecím masem za 200 Rs, tentokrát to bylo ovšem pálivé, jak jinak než zase s kostmi, ale fakt velká porce, ani jsem to celé nesnědl. Martin si dal tři velké placky rotty po 40 Rs a k tomu mu dali nějakou pálivou kari omáčku a otec si dal za 200 Rs porci rýže a kuřecí kari, tzn. kuřecí stehno a čtyři nějaké čertovsky pálivé přísady a omáčky.
 
Dosyta najedeni jsme došli k ornamentální hodinové věži Clocktower na konci ulice Dalada Veediya zdobené zlatými slony. Zabrousili jsme do uliček lemovaných krámky s nejrozmanitějším zbožím.
 
Známá je ulice Colombo Street, neboli Bennet Soysa Veediya, kde jsou obchůdky se vším možným i nemožným. Rýže několika druhů, potraviny, sušené ryby, čepovaný palmový olej, stánky s ovocem a zeleninou přímo na chodníku, potřeby do domácnosti apod.
    
Poprvé jsme natrefili na nefalšovanou hospodu, kde prodávají dokonce čepované pivo Lion. Čepují ho do dvou decových skleniček po 80 Rs. Místní chlapi ovšem popíjejí hlavně arak. Výčep s prodejem alkoholu je opět obehnán kovovou mříží.

V obchodě s čajem Central Tea Stores, kde mají čaje nejrůznějších druhů a kvalit v obrovských pytlích kupujeme každý několik čajů. Navážili nám je, zabalili, nalepili etikety a ještě nám vysvětlili rozdíly mezi jednotlivými druhy čajů. Kupuji několik balíčků zeleného čaje po 100 gr a 150 Rs, který doporučují pít po jídle, dále několik balíčků po 100 gr a 150 Rs čaje Pekoe z oblasti Nuwara Eliya, který je slabší a může se pít v podstatě kdykoliv. sestává z poměrně velkých kousků nepolámaných lístků. Dále 100 gr černého čaje B.O.P.F. - Fannings, což je v podstatě již drť za 140 Rs, který je hodně černý skoro jako káva a také strašně silný, hořký a proto se pije s mlékem. Na zkoušku mi odsypal ještě zadarmo trochu čaje B.O.P. z vysokých nadmořských výšek, který má oranžovější barvu, je také silný, ale ne až tak moc, a který se také často pije s mlékem. Celkem jsem tady utratil 1640 Rs.
   
Když jsme skončili s shoppingem navštívili jsme hinduistický chrám Kataragama dévale. Ve městě se nachází čtyři svatyně, dévale zasvěcené čtyřem bohům - Višnu, Kataragama, Nátha a Pattiní. Vstupné se žádné neplatí. Je nutné opět před vstupem odložit boty. Dovnitř se vchází modrou bránou. Před hlavní svatyní stojí kovový páv, který je symbolem boha Kataragamy. Dále je tady nádvoří obklopené chodbou, kde se nachází další menší svatyňky jejichž dveře jsou ozdobeny množstvím zvonečků, které věřící rozeznívají, aby upoutali pozornost bohů.
    
Vycházíme ven a začíná co? Správně. Pršet. Dneska je to tak celý den, střídá se déšť a "slušnější" počasí. Zamířili jsme k další významné svatyni Mahá Višnu dévale, zasvěcené samozřejmě pánovi slonů, bohu Višnuovi. Kromě jedné věřící tady nikdo není. Dovnitř se vstupuje přes krásný dřevěný pavilon. Za ním je nádvoří s posvátným stromem bo, hlavní Višnuovou svatyní a svatyní zasvěcenou Dedimundovi.
  
Procházíme uličkou Deva Vidiya, kde jsou samí úředníci, účetní, právníci, notáři což je patrné z vývěsních tabulí. Chtěli jsme ještě navštívit poslední dvě svatyně Nátha a Pattini dévale, ale museli bychom zase projít bezpečnostní kontrolou, zkontrolovat batohy,... jelikož se zase vstupuje do areálu propojeného s chrámem Buddhova zubu, ale jelikož lije a máme na sobě pláštěnky, tak už na to kašleme. Spouští se silný liják, tak jsme se jako spousta místních schovali pod přístřešek. Asi po 15 minutách, kdy déšť moc neustával, jsme nasadili pláštěnky a vyrazili jsme do ulic. Ve dvou pekárnách jsme koupili něco na večeři, 2 kousky pizzy po 50 Rs, sýrové pečivo z listového těsta po 45 Rs a jedno pečivo se zapečeným párkem za 55 Rs. Nemá smysl se v tom dešti někde dál blumcat a vzali jsme si tuk tuk na hotel. Říkáme řidiči kam chceme, chce 400 Rs. Řídíme se tím, co nám říkal Buddi, a to že, tuk tuk z města na hotel by měl stát 100-150 Rs. Nakonec odsouhlasil 200 Rs. Ale to ještě netušil chlapec, co ho čeká za cestu. Zaprvé vůbec nevěděl, kde se hotel nachází, proto tu cenu odsouhlasil, ale to je jeho problém. Museli jsme ho my jako cizinci navigovat. Už se mu to zdálo dlouho a pořád se ptal, jestli to už je ono. Nene, chlapečku, ještě zdaleka ne. Začali jsme stoupat do kopce. To už začal něco točit o ceně 300-250 Rs. Nereagovali jsme. Tak tak jsme to ve čtyřech lidech vyjeli. Ve 4 hodiny jsme u hotelu. Najednou chtěl 350 Rs, tak jsme se s ním začali hádat, že domluva byla 200. On motal, že je to daleko a do kopce, přitom z kopce mu to pojede samo bez benzínu. Zavolal někoho z hotelu, aby nám to přeložil. Začali, že chce 350, že to je normální cena za tuto cestu. My jsme si ale trvali na svém, že předem souhlasil s cenou 200 a že nevěděl, kde to je, to je jeho problém. Položili jsme mu na sedadlo 200 rupií a šli jsme na hotel. Něco za námi řval a hodil po nás těch 200 babek. Nevšímali jsme si ho a šli na pokoj. Za chvíli někdo klepe. Mysleli jsme si, že je to on, ale byl to recepční s nabídkou večeřového menu. Měli jsme koupené svoje pečivo, takže dneska jsme večeře nevyužili. Ptal se jestli nám teče teplá voda. Prádlo, které jsme nechali na balkoně samozřejmě v tom počasí vůbec neuschlo. Ptali jsme se ho, jestli nemají k dispozici sušičku, že je to mokré a ráno odjíždíme. Tak nám na to řekl, ať to pověsíme ven. Inteligentní štajgr. Natáhli jsme šňůru v pokoji, rozvěsili prádlo kde se dalo a pustili větrák. Dneska teplá voda kupodivu teče, přitom slunce taky nesvítilo. Hned toho využívám. Sušíme oblečení a pláštěnky z dnešního dne, balíme bágly. Večer zalezlý v posteli píšu deník a krmím se slaným pečivem.

Úterý 8.1.2013 - Peradenyia, Devon, St. Clair a Ramboda Falls

V noci zase byla pěkná zima a celou noc lilo jak z konve. Budím se s rýmou a bolením v krku. Ráno je ovšem z balkonu nádherný výhled.
Prádlo neuschlo ani v pokoji. Rozložili jsme ho v autě. Snídaně je stejná jako včera. V 8 hodin opouštíme hotel. Ještě nás Buddi zavezl na vyhlídku na město Kandy. Je odtud nádherný výhled na jezero, Chrám Buddhova zubu, velkou bílou sochu Bahiravakanda Buddha, která stojí vysoko na kopci a shlíží na město.
 
Motáme se městem. Je tady pořádný šrumec. Dneska jdou prvňáčci do školy. Škola začíná v lednu, trvá vždy tři měsíce a potom mají měsíc volno. Celkem tedy oproti našim školákům, mají 3 měsíce prázdnin. Školní docházka je povinná od 5 let. Buddi říká, že v Anuradhapuře jsou opět povodně, cesty zaplaven, neprůjezdné a nedá se tam dostat. V Pollonaruwě jsou taky silné deště. Takže jsme měli ještě štěstí, že jsme to všechno stihli navštívit. Jedeme do Královské botanické zahrady Peradeniya, asi 10 km od centra Kandy. Peradeniya je v podstatě jakási městská část Kandy. Přijíždíme v 8:30. Buddi šel s námi k pokladně, kde si kupujeme vstupenky za 1100 Rs (vstupné pro cizince). K zakoupené vstupence každý dostáváme brožuru s mapou zahrady (kdysi jste si ji museli za 20 Rs koupit samostatně) a vyrážíme na prohlídku zahrady rozkládající se na ploše 60 ha. Jedná se o největší a nejkrásnější botanickou zahradu na Šrí Lance. Z někdejší královské zahrady založené již v roce 1374 z ní botanickou zahradu vytvořili Britové a v roce 1824 ji zpřístupnili veřejnosti. V zahradě údajně roste více než 5000 druhů stromů a květin. Procházka nám zabrala 2,5 hodiny. Otevřeno mají od 7:30 do 17 hodin.

Svítí sluníčko a tak je to ideální počasí na procházku parkem mimo ruch velkoměsta. I když je pěkně dusno. Hned ze startu využívám toalety, kterých je tady několik, jsou čisté a bez poplatku. Nejdříve jsme zamířili k pavilonu orchidejí, kde se nachází na 400 druhů nádherných orchidejí. Žasnu, jak něco takového dokáže příroda vytvořit.
   
Část s kaktusy byla bohužel uzavřena. U orchidária začíná část nazvaná Flower garden, kde jsou nádherně rozkvetlé květiny, udržovaný trávník, keře a stromy.

Volně přechází do nepříliš zajímavé japonské zahrady. Z ničeho nic se kolem nás v trávě plazil 1,5 metrů dlouhý hnědý had. Buddi nám potom říkal že je garandiya, což je sinhálský název pro Rat snake (ptyas mucosa), nejedovatý, naprosto neškodný a velmi častý druh hada se kterým se často setkáte. Žijí poblíž měst, potkáte je na polích i v domech. Takoví domácí mazlíčci. Na Šrí Lance žije 95 druhů hadů, z nichž pouze 4 jsou velmi jedovatí (Russell's viper - zmije řetízková, Ceylon (Sri Lankan) Krait - Bungarus ceylonicus, bungar modravý - Common or Indian Krait (Bungarus caeruleu) a Cobra). Všude pobíhá spousta veverek indických. Některé dokonce krmíme sladkými oplatky.
 
Procházíme jednou z mnoha palmových alejí, tentokrát lemovanou palmyrovými palmami, na kterou navazuje Cabbage Palm Avenue, kterou pro změnu lemují západoindické "kapustové" palmy.
 
Zajímavé byly stromy nazývané Cannon Ball trees, stromy s dělovými koulemi, protože jejich kulaté plody se podobají dělovým koulím.

Pokračujeme podél řeky až k závěsnému mostu. Na několika stromech jsou jako hrušky zavěšeni v obrovském počtu kaloni indičtí. Odpočívají zavěšeni za nohy na větvích hlavou dolů, zabaleni do svých křídel. Jejich tělo je podobné tělu netopýrů, ale jejich hlava se podobá liščí hlavě, proto se jim anglicky říká létající lišky (flying fox). Ve velkých hejnech lítají nad našimi hlavami. Rozpětí jejich křídel dosahuje až 1,2 m.
 
Širokou Royal Palm Avenue, která protíná celou zahradu jsme došli až na Great Lawn, neboli Velký trávník, kde rostou podivně tvarované Cookovy borovice neboli aurakárie. Ale největší pozornost poutá obří fíkovník, jehož koruna pokrývá plochu 1600m2. Větve jsou podepřené tyčemi.
  
Tady jsme si udělali malou pauza, posvačili, nakrmili pár havranů a veverek a pokračovali k seychelským kokosovým palmám Lodoicea seychelská, které plodí největší kokosové ořechy na světě Coco de Mer, vážící 15 až 30 kilo a rostou pouze na ostrově Praslin na Seychelách. Svým vzhledem připomíná ženský zadek (možná i předek).

Míjíme strom chlebovníku s obřími plody a durianu, jehož plody hrozně smrdí a v některých zemích je například zakázán vstup do hotelů či dopravních prostředků s tímto ovocem. Přicházíme k jezírku, na jehož břehu se ohřívá varan, želva a krásně zbarvený ledňáček. U jezírka rostou obří bambusy.
   
V další části zahrady jsou tématicky zaměřené úseky. V jedné části rostou různé druhy palem, v jiné zase různé druhy trav, potom je tady zahrada koření a bylin, kolekce bambusů a plno dalších.

Určitě stojí za to zahradu navštívit. Je to takový příjemný relax po historických památkách.
V 11 hodin odjíždíme do města Hatton, které je vzdálené 63 km. Zastavujeme na čerpačce na benzín a kupujeme jeden 5 litrový kanystr vody za 150 Rs. Spustila se mi z nosu příšerná rýma, že nestíhám vyhazovat kapesníky. Cestou projíždíme rušnějším městem Gampola. Do dnešního cíle, kterým je hotel Ramboda, jsme mohli pokračovat po silnici A5, což by bylo jen nějakých 45 km, ale neviděli by jsme zajímavou horskou oblast Hatton, kde se nachází čajové plantáže a několik zajímavých vodopádů. Proto pokračujeme po silnici AB13 do města Nawalapitiya. Celou cestu se nám naskýtají pěkné výhledy do krajiny. Naštěstí dneska svítí slunce, tak si cestu opravdu užíváme a kocháme se. Podél cesty je množství čajových plantáží a továren na zpracování čaje. Ve městě Watawala na silnici A7 se rozkládají čajové plantáže a továrna patřící společnosti Carolina Tea Estate. Ve městě se nachází i společnost Zesta, která sama čaj neprodukuje, ale nakupuje čaj od společnosti Carolina a dává ji pouze značku Zesta. Zajišťuje v podstatě reklamu a marketing, o kterou se nemusí Carolina starat. Tzn. že nikde neuvidíte reklamu na čaj Carolina, ale Zesta, přitom čaj produkuje Carolina. Je to takový business. Stejný je případ čaje Lipton nebo Dilmah, kteří všichni moc dobře známe ze supermarketů. Ovšem opět ani Lipton (kdysi ano), ani Dilmah čaj nepěstuje, je to pouze značka. Skupují čaje různých výrobců stejné kvality, které smíchají, zabalí a dají jim nálepku Dilmah nebo Lipton. Je to ovšem směs čajů více pěstitelů. Lipton byl dříve jeden z nejlepších výrobců, ale díky velké konkurenci z Číny plantáže prodali jiným výrobcům a dnes jen jejich čaj skupují a míchají a prodávají pod marketingovou značkou Lipton, ale nepěstují a nevyrábí. Cejlonu se kdysi říkalo Liptonova kolonie podle Thomase Liptona, který byl už ve své době známý jako "sir Čaj". Na Cejlonu založil jednu z nejznámějších čajových značek. Plantáže koupil od Jamese Taylora. Naproti tomu firma Mackwoods Labookelie sama pěstuje, zpracovává a prodává čaj pod tímto názvem. Vyrábí ten nejkvalitnější čaj. Ovšem zase ho nekoupíte v supermarketech apod. pouze u nich v továrně a jinak jde všechno na export. Čaj u nich vyrobený jde do aukcí konaných v Colombu. Tam se čaje testují, například porovnávají čaj BOP od různých výrobců, hodnotí je známkou 1-10 a potom míchají třeba čaje se stejnými hodnotami. Před městem Hatton se nachází další čajové plantáže, tentokrát společností Strathdon Estate, Shannon Estate,... Je jich tady hodně, ovšem čaj pocházející z této oblasti nepatří k těm nejkvalitnějším. Ty nejlepší čaje pochází z vysokých nadmořských výšek v oblasti Nuwara Eliya, např. Labookelie. Poprvé jsme zahlédli vlak, který kopíruje cestu, jede po úbočí hor a čajových plantáží. Vlaková trať z Kandy do Elly je opravdovým zážitkem a je dokonce uvedena na seznamu deseti nejhezčích železnic světa. Koleje vedou čajovými plantážemi, přes mostíky, kolem vodopádů, vinou se horami. My jsme měli v plánu projet jen kratší úsek z Elly do Haputale, ale z toho nakonec bohužel kvůli počasí sešlo, ale o tom později.

Projíždíme městem Hatton, které se nachází v nadmořské výšce 1271 m.n.m. a leží na hlavním železničním tahu procházejícím horami. Po silnici A7 pokračujeme do města Kotagala, což je malé provinční město, není ničím zajímavé a je špinavé. My jsme se tady pouze zastavili na oběd v místní jídelně. Na stůl přinesli 14 placek paratha, 2x rotty, jednu smaženou rolku, která je vyrobená z parathy, v tom bylo vajíčko na tvrdo a nějaká pálivá směs. Na stůl toho donesli více. Ptal jsem se Buddiho, že jsme si toho tolik neobjednali, že jsme chtěli jen jednu. Vysvětlil nám, že oni toho nanosí na stůl více, vědí kolik kusů přinesli a nakonec spočítají kolik kusů zůstalo a podle toho se platí. Jiný kraj, jiný mrav. K tomu přinesli automaticky rybí kari. Když použijete pouze omáčku, tak je to zdarma, když sníte i rybu, která v tom plave, tak ta už se platí. Ještě přinesli nějakou omáčku jako by z čočky nebo fazolí, ta byla zdarma. Další přísady byly pálivé, ale ty Buddi řekl ať odnesou. Automaticky nám přinesli 4 sklenice s vodou na pití, ale tu jsme samozřejmě z hygienických důvodů nepili. Talíře byly zabalené v igelitovém sáčku, aby je potom nemuseli umývat. Jen sundají sáček, vyhodí a nádobí je umyté a připravené pro další použití. Toalety tady taky neměli, jen umyvadlo na umytí rukou a kousky novin na utření místo ručníku. Místo ubrousků používají taky noviny. Pro nás tři ovšem vyšel oběd na 400 Rs a to jsme se bohatě najedli. Na záchod jsme museli venku do přírody. Ale tady to nikdo neřeší. Naproti v obchodě s alkoholem jsme si koupili 2 lahvové piva Carlsberg za 460 Rs, přitom na láhvi je cena 170 Rs za jedno. Flašky jsou "zálohované" 30 rupiemi ale pouze v daném obchodě. Když ji vrátím v jiném obchodě a současně koupím pivo, nebudu znovu platit za láhev, ale nejde ji pouze vrátit. Nechce se nám s nimi tahat do dalších obchodů, tak je po vypití házíme do koše. Pivo Carlsberg se vyrábí na Šrí Lance, ale s dánskou licencí.
 
Kousek za městem (6 km západně od Talawakele) se nachází Mlesna Tea Castle St. Clair. Tento čajový zámek je postavený ve středověkém Skotském stylu na počest skotského čajového plantážníka Jamese Taylora, otce Cejlonského čaje. První čajovou plantáž založil v roce 1867. Od zámku je dech beroucí výhled na nádherné údolí Devon a St. Claire obklopené zelenými kopci a čajovými plantážemi. Údolí dominuje nádherný vodopád Devon Falls vysoký 97 metrů. Původně byla továrna níže u vodopádu St. Clair, proto ten název zámku i když se nachází u vodopádu Devon, kam byla přesunuta později.
  
Ve 14:15 přijíždíme k druhému vodopádu St. Clair, který se nachází jen o kousek níže, blíže k městu Talawakele. Je na něj pěkný pohled přímo ze silnice. Vodopád padá ve dvou kaskádách mezi zvlněnou kopcovitou krajinou. Průtok vody je regulován z přehrady Upper Kotmale Dam, nyní je omezený, jinak když je voda puštěna naplno, tak je to údajně nejhezčí vodopád.

Všude kolem silnice jsou čajové plantáže a na nich sběračky čaje, které z dálky vypadají jen jako bílé tečky uprostřed čajových polí. Silnice jsou po deštích zničené, všude jen červené bahno. Na cestách jsou bagry, které pracují na opravě silnice a průjezd je často regulován do jednosměrného provozu. Když se tato silnice stavěla, tak místním lidem zbořili jejich domy a postavili jim novou osadu nahoře na kopci. Projíždíme městem Talawakele v nadmořské výšce 1200 metrů. Také se této oblasti říká Lindula podle města nedaleko Talawakele. Cestou potkáváme sběračky čaje vracející se z práce.
   
Pokračujeme po silnici B412 kolem přehrady Upper Kotmale Dam. Silnice se klikatí mezi horami a čajovými plantážemi. Všude z kopců stékají vodopády. Už jsme docela vysoko a pěkně se ochladilo. Mám šílenou rýmu a bolí mě hlava. Buddi tudy dlouho nejel, tak se občas ptá místních na cestu do Rambody. Silnice vede v nekonečných serpentinách přímo přes hory. Nakonec se napojujeme na silnici A5 vedoucí z Gampoly. K hotelu Ramboda Falls hotel jsme přijeli v 16:30. Adresa: No. 76, Rock Fall Estate, Nuwara Eliya Road, Ramboda, Tel/Fax : +94 522259582 , +94 522259653, +94 522259875.

Zaparkovali jsme na horním parkovišti, odkud nás hotelový minibus zavezl s batožinami z prudkého kopce k hotelu. Na recepci nás přivítali s horkými ručníky na otření rukou. Poslíčci nám odnesli batohy na pokoj, za což dostali 40 Rs. Máme pokoj č. 203 ve 2. patře, dokonce je tady i prosklený výtah, což bych takhle v horách určitě nečekal. V 1. patře je restaurace, bar nebo spíše anglický pub s krbem a kulečníkem, a v přízemí je krásně udržovaná hotelová zahrada s čajovými stromky a květinami, kde se nachází ještě bungalovy s přímým výhledem na vodopád. Hotel se totiž nachází přímo u vodopádu Ramboda Falls, resp. jeho spodní části Ramboda Oya Pahala Ella (Ramboda Oya Lower Falls) vysoké 15 metrů. Do jeho bezprostřední blízkosti se dostanete právě pouze přes hotel Ramboda Falls.
  
V pokoji máme 2 + 1 postel s dekou, větrák, LCD televizi, minibar, kde jsme vyměnili naše pivo za chlazené, stůl a židle, skříň, v koupelně je sprchovací kout s teplou vodou, mýdlo, šampony, zubní pasta, ručníky a každý má připravenou balenou vodu 0,3 l. Na balkoně s výhledem na vodopád jsou taky dvě židle a stolek. Je to zvláštní pocit bydlet hned vedle vodopádu a slyšet pořád hukot tekoucí vody jako by nám tekla někde v pokoji.
  
Vybalili jsme se a šli jsme se projít k vodopádu. Po schůdcích se dá sejít k jeho bezprostřední blízkosti až po ceduli, které už další kroky z bezpečnostního hlediska zakazuje. navíc schody jsou kluzké a voda stříká na všechny strany, takže jsme dostali pěknou sprchu.
 
Jedná se v podstatě o tři nádherné burácející vodopády, vysoké 107 metrů. První vodopád se jmenuje Ramboda Oya Ihala Ella (Ramboda Oya Upper Fall) a je vysoký 12 metrů a leží asi 1,5 km nad silnicí Gampola - Nuwara Eliya. Musí se k němu vyšplhat. Není ze silnice vidět. 6 metrů vysoký vodopád Ramboda Oya Meda Ella (Ramboda Oya Centre/Middle Fall) leží na silnici Gampola - Nuwara Eliya Road. Silnice vede právě po spodní části vodopádu před novým tunelem Ramboda Tunnel. Prostřední část vododpádu je vidět právě ze silnice a je nejméně zajímavá. A 500 metrů pod ním leží právě Ramboda Oya Pahala Ella (Ramboda Oya Lower Falls) vysoký 15 metrů, který není vidět ze silnice, ale právě z našeho hotelu. Jsme mezi horami a v dálce je vidět další vysoký dvojitý vodopád Ramboda Falls / Puna Ella / Pundalu Oya Ella / Poonawa Ella / Poona Oya Ella - Puna Ella Falls (Poonawa Ella Falls) vysoký 109 metrů.

Z restaurace hotelu je také krásný výhled na vodopády. Wifi má nějakou poruchu, ale mělo by do 30 minut opět fungovat. Buddi je tady ubytovaný taky a než by zašel na recepci se zeptat jak je to s tím nefunkčním internetem, tak tam zavolal. Tak řešil všechno, volání má totiž za babku. Na Šrí Lance se setkáváme se 3 operátory: Dialog, Etisalat (patří Spojeným arabským Emirátům) a Mobitel (státní a ne moc dobrý). Buddi je u stejného operátora již 15 let tak má cenu 3 USD za měsíc a v tom má 1000 volných minut a 2 GB internetu. Do jiných sítí se platí 1 Rs/min. a účtuje se po vteřinách. Na pevnou linku stojí minuta 2 Rs. Do zahraničí 15 Rs. A když řekne předem, tak má na 10 čísel do zahraničí minutu za 7,5 Rs. Říkal, že většinou platí měsíčně 10 USD a to je na telefonu skoro pořád. Pokud se jedná o nového klienta, tak to vychází měsíčně tak na 40 dolarů. Skrze Buddiho jsme si objednali v hotelu večeři za super cenu 5 USD (650 Rs) na osobu, kterou má on s hotelem nasmlouvanou. Objednali jsme si večeři na 19 hodinu. Personál hotelu chodil opět po jednotlivých pokojích s objednávkou večeře. Mají tady takový zvyk a přijde mi to celkem fajn. Ještě před večeří jsem se osprchoval dokud teče teplá voda a píšu deník. Čtyř chodové večeřové menu se skládalo z předkrmu, polévky, hlavního chodu a dezertu. Jako předkrm podávali Chef salad, což byl zeleninový salát s rajčaty, kuřecím a hovězím masem nakrájeným na plátky a k tomu teplé houstičky a máslo. Polévka byla kuřecí se zeleninou, nudlemi a rozkvedlaným vajíčkem. K tomu jsme si dali jetš ty výborné houstičky. Na výběr bylo ze tří hlavních jídel, tak jsem si dali každý něco jiného. Martin si vybral špagety s hovězím masem a sýrem, Martinův otec pečené kuře s houbovou omáčkou, bylo to stehno, ale konečně to byl kus masa a ne jenom kosti, brambory, které byly ale nedovařené a zelenina. Já jsem si vybral grilovaný krevetový špíz s cibulí a ananasem, grilovanou rybu na česneku, grilovanou zeleninu a rýži. Jako dezert byl zase nějaký puding nebo míchané ovoce (papája, ananas, banán). A k pití tradičně čaj nebo káva. Večeře byla výborná, zatím nejlepší co jsme měli. Strávili jsme v restauraci hodinu. Měli krásně nazdobené stoly s živými anturiemi i samotné jídlo bylo krásně nazdobené.
  
Martin si po večeři dal s otcem v baru panáka 0,25 whisky Grants za 290 Rs a modré Curacao za 450 Rs. Mají tady i kulečník za cenu 300 Rs na hodinu, ale za osobu. U nás je to bez ohledu na počet osob. Ovšem pro ubytované hosty poskytují 20% slevu. Dnešní den se opravdu vydařil a to po všech stránkách.

Středa 9.1.2013 - Čajové plantáže Labookellie, Nuwara Eliya

Budím se v 5 hodin, kdy jdu na toaletu a beru si kapky do nosu. V noci jsem přikrytý dvěma dekami a na nohách navlečené ponožky, takže mi dneska nebyla zima. Větrák jsme tady ani nezapnuli a klima by byla úplně zbytečná. Vstáváme v 7. Probouzíme se do krásného slunečného dne, ale je po ránu chladno a pod vodopádem trochu mlha. Na balkoně píšu deník. Před půl osmou jdeme na snídani. Zatím jsme tady měli nejlepší snídani a ještě okořeněnou výhledem na vodopád. K pití káva nebo čaj. Čaj byl hodně silný, tak jsem požádal o limetu. Dva druhy marmelády, máslo, několik druhů čerstvého pečiva (toasty, croissanty, skořicové šneky, maková buchta, tmavé a světlé pečivo). Na výběr byly míchaná vajíčka na toastu se slaninou a rajče, nebo omeleta a nebo srí lanská omeleta s náplní z cibule, rajčat a chilli. A výborný čerstvý džus banánovo-nějaký.

Když se přihnala na snídani skupina Japonců, vyrazili jsme rychle fotit vodopád než se tam všichni naženou. Světelné podmínky pro focení vodopádu jsou vhodné maximálně do 8:30, potom vyjde slunce a protisvětlo je tak silné, že už nevyfotíte nic. Tak tak jsem to stihnul.
 
Tenhle hotel si zaslouženě za ubytování, výborné jídlo a luxusní umístění vysloužil v rámci našeho hodnocení 4,5 bodů. Odjíždíme v 9 hodin. Hotelový minibus nás zase s batohy zavezl k autu.
Pokračujeme po silnici A5 na druhou stranu než jsme včera přijeli. Cesta vede do kopců mezi čajovými plantážemi s úžasnými výhledy do krajiny. Po cestě zastavujeme u čajové plantáže obsypané česačkami čaje. Často pochází z Indie. čaj se sem dostal díky Britům a protože sinhálští domorodci odmítali na čajových plantážích pracovat, dotáhli sem kolonizátoři chudé Tamily z jihu Indie. Za den mají limit nasbírat 13-15 kilo čajových lístků, za což dostanou pouhých cca 8 dolarů. A přitom se čaje v čajovcýh továrnách potmo prodávají turistům za mnohem vyšší ceny. Jeden pytel s čajem váží tak 4-4,5 kila. Peníze dostávají vyplacené každý den. Natáčím a pořizuji fotografie. Za pózování požadují peníze, dělám že nerozumím. Sbírají se pouze 3, maximálně 4 nejnovější lístky, ostatní se nechávají. V některých továrnách sbírají i více lístků a čaj je nekvalitní. Jednou za 5 let se čajové keříky seřežou. Pěstování čaje vyžaduje chladné a větrné počasí, ale i déšť. Sběračky jsou menšího vzrůstu, aby se nemusely tolik ohýbat. Na hřbetě mají nůši, do které lístky házejí přes hlavu. V ruce mají tyčky, které jim udávají vzdálenost, kde už sbírali a pak se posunou dále na vzdálenost hůlky.
    
Šrí Lanka je po Indii a Číně třetím největším vývozcem čaje na světě. Cejlonský čaj se podle nadmořské výšky, ve které se pěstuje, dělí na tři typy. Nejkvalitnější je z vysokých poloh nad 1200 m.n.m, tzv. high grown. Pochází z oblasti Nuwara Eliya, Dimbula, Dickoya v Centrální vrchovině a z provincie Uva. Asi 10 km za hotelem všechny následující čajové plantáže patří společnosti Mackwoods Labookellie Estate založené v roce 1841. Jedná se o nejvýše položené plantáže na Šrí Lance, kde pěstují ten nejlepší čaj. To už se nacházíme v oblasti Nuwara Eliya (vyslovuje se nuara elija). Obecně platí, že čaj z výše položených plantáží je lepší, světlejší a více voní. V 9:30 zastavujeme u továrny na zpracování čaje Mackwoods Labookellie Tea Centre (čte se labukele).
 
Je nádherné slunečné počasí. Čajové zahrady jsou naprosto fotogenické uprostřed zvlněné krajiny. Z terasy je vyhlídka na kopečky pokryté nádherně udržovanými čajovými keři.
   
S průvodkyní absolvujeme asi 20 minutovou exkurzi do továrny. Exkurze je zdarma. Provádí nás jednotlivými procesy výroby a anglicky nám vysvětluje proces zpracování.
 
Nejdříve se lístky suší horkým vzduchem rozprostřené na dlouhých sítech, aby ztratily přebytečnou vlhkost. Z 5 kil čerstvého čaje zůstane po usušení 1 kilo.
 
Potom se lístky rolují, přičemž se naruší jejich povrch. Potom se čaj prudce zahřeje ve vytápěné komoře a dochází k oxidaci, což někteří nepřesně nazývají fermentací. Fermentace pak probíhá v chladné, vzdušné a vlhké místnosti asi hodinu až hodinu a půl. To je asi nejdůležitější stádium při výrobě čaje. Ten právě zde získává svou kvalitu. Potom se čaj suší u ventilátorů.
 
Čaj se potom filtruje na různě velké částečky a třídí podle kvality. Nejlepší jsou čaje, které jsou tvořeny celými lístky (Pekoe, Orange Pekoe), nejdražší jsou čaje přímo z těch srolovaných pupenů označované GOLD. Horší kvalita je potom označována jako "broken" a nejhorší jsou drtě "fannings" a čajový prach "dust".
 
Černý, zelený i bílý čaj vzniká z lístků stejného stromu, čajovníku. Jen postup úpravy se potom liší. Například zelený čaj je podfermentovaný. Na hromadách je naskládáno množství pytlů s čajem určených na aukce do Colomba.

Potom nás průvodkyně zavedla na terasu, kde jsme se posadili a přinesli nám na ochutnávku, opět zdarma, konvičky se dvěma druhy čajů.

Nabídli nám čaj BOP, který má oranžovější barvu, je sice silný ale ne moc. Zato BOPF je hodně černý, svou barvou už skoro připomíná kávu, je strašně silný a hořký a proto se pije s mlékem. Já teda čaj s mlékem nepiju, nikdy jsem tomu nepřišel na chuť, ale tady jsem to vyzkoušel a nebylo to zase tak špatné. Když bych to měl seřadit od nejsilnějšího tak by to bylo:
BOPF, BOP (Brokem Orange Pekoe) - oba jsou v podstatě prášky, dost silné čaje
Orange Pekoe - lístky, jemný čaj
Pekoe - lístky, jemný čaj
Ve firemní prodejně samozřejmě nemůžeme nekoupit čaj. Jak už jsem psal dříve,nikde jinde v obchodech ho neseženete. Koupili jsme 5 krabiček 200 gramového Broken Orange Pekoe po 320 Rs a 5 krabiček 100 gramových Orange Pekoe také za 320 Rs. Až potom jsem si všiml, že je gramáž odlišná a za stejnou cenu. Před 11 hodinou se snesla mlha. Mlha ovšem pomáhá udržet čajovníky vlhké. Prošli jsme se ještě přímo mezi čajovými keři a prohlédli si je zblízka.
  
Pokračujeme do města Nuwara Eliya, které se nachází podle tabule u silnice v nadmořské výšce 1843 metrů, asi 85 km od Kandy. V překladu název města znamená Mlžné hory a opravdu je město zahaleno v mlze. Jedná se o horskou rezidenci anglické koloniální správy, oblíbené letovisko Britů v 19. století. Přezdívá se mu také "malá Anglie". A opravdu na každém rohu narazíte na něco co Vám anglickou minulost připomene. Ať jsou to typické koloniální anglické budovy, hotely, typické britské poštovní schránky, dostihové závodiště, golfové hřiště a tak bych mohl pokračovat dále.

Město leží nedaleko nejvyšší hory ostrova Pidurutalagala - Mount Pedro (2524 metrů). Nejdříve jsme se ubytovali společně s Buddim v Haddon Hill Guest House, 8B Haddon Hill. Je to koloniální stavba nad městem s pěkným výhledem. Uvnitř hotelu se nachází obývací nebo chcete-li společenská místnost s krbem v anglickém stylu, některé pokoje mají i vlastní krb, protože je tady poměrně chladno. Takže zde určitě nečekejte klimatizaci ani větrák, bylo by to úplně zbytečné. Spíše uvítáte na noc, kdy teploty klesají až k 10 stupňům celsia, deku. Na pokoji máme 3 postele, televizi, koupelna není nic moc, sprcha je společná s toaletou, takže po koupání je všechno mokré. Ale důležité je, že teče teplá voda. K dispozici jsou i ručníky. Zatím jsme tady jediní ubytovaní hosté. Celkově jsme toto ubytování po zítřejší snídani ohodnotili 2,5 body.
   
Po ubytování jsme se vypravili pěšky na kopec Single Tree Hill ve výšce 2100 metrů. Cesta vede kolem našeho hotelu a za hotelem Tea Bush se proplétáme do kopce mezi čajovníky. Cesta úpřimně nic moc a docela namáhává. Až na vrchol jsme nevyšli a i přesto byla z kopce pěkná vyhlídka na město, kde v dálce bylo vidět dostihové závodiště i jezero Gregory Lake.

Celé odpoledne jsme měli volné na prohlídku města, tak jsme se jen tak procházeli. Jak už jsem se zmiňoval ve městě je spousta krásných koloniálních staveb z dob Britů.
 
Šli jsme kolem dostihového závodiště. Zabrousili jsme na golfové hřiště naproti parku Victoria za starou poštou, kde se nachází i golfový klub, kde mohou pouze registrovaní členové. Ale hráčů tady moc nebylo.

Nemohli jsme vynechat budovu staré pošty postavenou z červených cihel. Nachází se tady i typické anglické poštovní schránky. V budově pošty je prodejna pohledů, kde jsme koupili 7 pohledů po 25 Rs, hned jsme je na místě napsali a u přepážky poslali. Známky do ČR stály taky 25 Rs, takže pohled i se známkou vyšel pouze na 8 korun. A kupodivu všechny dorazily. Poštovné za pohled po Šrí Lance stojí pouhých 5 Rs.

Potom jsme si na chvíli sedli do Victoria Restaurant v parku Victoria pojmenovaném po královně Viktorii přímo naproti poště, protože tady mělo být wifi zdarma. Ale vůbec se nám ho nepodařilo zprovoznit. Dal jsem si hovězí burger ale v rohlíku, s hranolkama a kečupem za 200 Rs a otec od Martina si dal za 200 Rs presso. Během odpoledne se střídá slunečné počasí s deštěm. Kolem autobusového nádraží jsme prošli ulici New Bazzaar street, kde se nachází různé obchody a restaurace, ale není ničím zajímavá. Na ulicích prodávají arašídy a horký žlutý hrách.

Na každém rohu, a to po celé Šrí Lance, se prodávají losy. Martin koupil 5 losů po 20 Rs a věnoval je otci, který bude mít 10. ledna narozeniny, tak třeba se na něj štěstí usměje a něco vyhraje. Pár žebráků a žebraček jsme obdarovali drobnými rupiemi, někteří ani nepoděkovali. Jedné ženě jsme dali láhev s pitnou vodou. V obchodě Kavithas, kde prodávali domácí potřeby jsem sehnal pánev na výrobu hopperů, jakou používají v restauracích. Je s pokličkou a obracečkou. Původně prodavač říkal 350 Rs, ale nakonec jsem platil 300 rupií. V obchodě je plno obsluhujících a než jsem vyšel ven, tak jsem prošel takové kolečko. U jednoho jsem si zboží vybral. Potom dal pánev jedné prodavačce. Pak jsem šel zaplatit k pokladně, kde mi na doklad dali razítko PAID (zaplaceno). S lístkem jsem šel zpátky a při vydání zboží mi dali na lístek razítko DELIVERED čili doručeno. Akorát nevím kam to dám a jak to všechno povezu domů. V jednom bistru, kde dělali hoppery, vytahuji svoji nově zakoupenou pánev a chci aby mi ukázali jak se to přesně připravuje. Všichni na mně nevěřícně čumí co to mám. Asi jsem první turista, který si to koupil. Ale nic. Byli ochotní a všechno mi vysvětlili a tzv. mi ji uvedl do provozu. Vysvětluje mi, že pokud je pánev nová, musí se do ní dát olej a pořádně zahřát. Potom olej vylil a udělal první hopper, který se musel vyhodit. Druhý už šel. Postupně jich udělal několik, takže pánev je vypečena a připravena k použití. Olej se do ní normálně při přípravě hopperů nedává. Pánev musí být horká ze všech stran. Směs na hoppery se nalije na bok, rozlije se po bocích v tenké vrstvě a zbytek steče na dno kónické pánve. Pokud se připravují vaječné hoppery, hned se tam vrhne vajíčko, trochu se popíchá, přidá se pepř, zakryje se pokličkou a dělá se na slabém ohni. Nakonec se naběračkou nebo ještě lépe zploštělou polévkovou lžící oddělí těsto z boků, dlaní se praští seshora na pánev a hotový produkt se vyklopí. Potom pánev vytřel světe div se novinami, které má namočené ve vodě. Taky mi prozradili recept na těsto. Kdo by to chtěl taky zkusit, tak tady je: smíchá se 1 vejce, trochu cukru, trochu soli, k tomu se přidá 1 kilo rýžové mouky a 1 litr kokosového mléka a vypracuje se hladké řidší těsto jako na palačinky. Akorát mi asi zapoměl říct, že se tam přidává droždí, které uvadí na netu ve všech receptech. Tak nevím.


Za 40 Rs jsem si dal vaječného hoppera a Martin s otcem 4 obyčejné placky prata po 25 Rs. V dalším bistru prodávají naan, což je další typ placky, za 50 Rs, ale je studená, vysušená a hodně mastná. Nemá nic společného s naanem, který jsme měli na ostrově Langkawi v Malajsii. Chtěli jsme se projít parkem Victoria, ale když jsme zjistili, že cizinci za vstup do parku, který není ničím zajímavý, platí 200 Rs, tak jsme se otočili na podpatku a šli jinam. Místní platí 15 nebo 30 Rs, to bychom dali, ale 200 rupií za park, kde nic není, mi přijde hodně předražené. Vracíme se pomalu k hotelu. Chtěli jsme se cestou podívat na nějaké večeře, co se kde nabízí. V jednom hotelu nám sice přinesli večeřové menu za 1200 Rs, ale nikde nejsou žádní hosté, tak tady bychom si jídlo určitě nedali. Na pokoji jsme si dali pivo, já jsem si napsal deník a trochu jsme si odpočinuli. Dohodli jsme se, že si dopřejeme nějakou luxusní večeři a vypravili jsme se do hotelu Grand. Tento luxusní nádherný 4* starý hotel nabízí všechny druhy kulinářských zážitků. Hotel je opět v anglickém stylu a luxus tady na nás kouká z každého rohu. Večeřové několika chodové menu nabízeli za 3900 Rs a z a la carte se toho moc vybrat nedalo. Nedá se nic dělat. Vzali jsme si tuk-tuk a za 100 rupií jsme se nechali odvézt k britskému hotelu St. Andrew´s v koloniálním tudorovském stylu z roku 1890.


Je to jeden z nejpřepychovějších hotelů ve městě, který nabízí skvělou kuchyni. Večeře podávají od 19:30, tak jsme si mezitím sedli do anglického pubu, kde hořel krb. S Martinem jsme si dali panáka Šrí Lanské whisky Old Keg za 345 Rs a otec St. Andrew´s Special koktejl, který obsahoval Brandy, pomerančové curracao a citronový džus za 770 Rs. Bylo to moc hezky nazdobené. K tomu nám přinesli mix pálivých krekrů, keksů a chipsů. Ceny mají v nápojovém lístku uváděné bez všech tax 2%+12%+10% takže se konečná cena na první pohled nedá určit.

Večeři je možné si vybírat buď a la carte, ale ceny jsou hodně vysoké. Mnohem výhodnější je zvolit večeřové několika chodové menu za 1850 Rs na osobu vč. tax.

Servis byl se vším všudy. Od otevření dveří, usazení ke stolu. Všechny detaily byly dotaženy k naprosté dokonalosti. Jídelna je obložena dřevem, stoly jsou nádherně nachystané včetně svíček. Tolik různých příborů, že si připadáme jak někde v jiném světě. Číšnící v rukavičkách. Vybrali jsme si stůl u prosklené stěny, odkud bylo vidět přímo do kuchyně a mohli jsme sledovat přípravu jídla.

Restaurace byla plná do posledního místa. K pití jsme si objednali 2 piva Lion po 540 Rs. Nakouknul jsem i do vinného sklepa, který je přístupný a ukrývá dokonce láhve z 15. století. Kdo si objednal láhev vína, dávali samozřejmě nejdříve degustovat, zda může být. Celé láhve se pohybovaly už od 500 Rs. Nabízí vína Německá, Francouzská, Španělská, Kalifornská, Australská i místní. Všechno jídlo bylo nejen krásně nazdobené, ale také vynikající. Prostě zážitková restaurace. Jako předkrm byla terina z grilované zeleniny a sýru Feta, s nějakou zeleninou a medovo balsamikovou omáčkou, krásně naservírované na porcelánové lžičce. K předkrmu přinesli několik druhů pečiva.

Následovala polévka, čočkovo-pórkový krém s krutonem. Jako hlavní chod jsme si mohli vybrat ze 4 jídel. Já jsem si dal pečenou vepřovou roládu na medu, kuřecí prsa plněná sýrem, k tomu pečené bylinkové sladké brambory, které mi jako jediné moc nechutnaly, nějaká zelenina a dvě omáčky, karamelizovaná ananasová a houbová krémová. Martinův otec si dal rybí menu, ke kterému mu vyměnili příbor, resp. nůž k rybám. Martin si dal těstoviny s kuřecím masem a houbovou krémovou omáčkou.

Co mě překvapilo a s čím jsem se dosud nikde nesetkal bylo, že po hlavním jídle se všech ptali, jestli nechceme přidat. Přišlo mi to jako ve škole, kde jsme si chodili pro přídavek. Ale když jsem se na to druhý den ptal Buddiho, tak mi říkal, že by nám opravdu přinesli další jídlo, že v lepších restauracích to tady tak je. Aby byl zákazník opravdu spokojený a najezený a neodcházel s pocitem hladu. Po jídle smetli drobky ze stolu a přerovnali příbory k dezertu. Jako dezert jsme si dali všichni borůvkový cheese cake s karamelizovaným ovocem a místo vanilkové omáčky dali čokoládovou.

Jídlo i servis byl naprosto bezkonkurenční a mohu jen doporučit. Obsluha se stále usmívá. Nakonec ještě servírovali silný čaj nebo kávu. Na požádání mi přinesli limetu do čaje. I když taxy a spropitné měli již v celkové ceně zahrnuté, nechali jsme jim dýško 350 Rs. Celkem jsme za 3 lidi včetně pití platili 7000 Rs. Trochu jsme se práskli přes kapsu,ale stálo to za to. Ještě teď na to vzpomínám. Při odchodu z restaurace nám zase otevírali dveře. Od hotelu jsme si vzali za 200 Rs tuk tuk na hotel, protože to bylo na druhém konci města. Ani jsme nemuseli smlouvat. Řidič sám řekl cenu, kterou jsme měli předem spočítanou, že by to tak mohlo stát a jsme ochotni zaplatit. Na hotelu jsem ještě požádal o jednu deku, protože je opravdu chladno. Spát jdu až po půl jedenácté, ještě dopisuji deník.

Čtvrtek 10.1.2013 - Diyaluma Falls, Ravana Falls, Ella

V noci mě ze spánku budila rýma a kašel. Pod dvěma peřinami jsem byl úplně zpocený, ale naštěstí mi nebyla zima jako v Kandy, kde nebyla přikrývka jen plachta na přikrytí. V noci i ráno prší. V 5:30 jsem slyšel někoho odcházet z hotelu, asi jeli na Hortonské pláně, kde se odjíždí takhle brzy a které jsme také měli původně v plánu. Ale včera jsme se trochu rozhodli upravit plán cesty na další 3 dny. Vynechat NP Hortonské planiny (Horton Plains) a vodopád Bambarakanda Falls - nejvyšší na ostrově (263 metrů). Ravana Falls jsou podle Buddiho hezčí a vzhledem k proměnlivému počasí, kdy na Hortonských pláních nebude kvůli dešti a mlze nic vidět a ještě se za vstup zaplatí 20 dolarů tak to nemá smysl. A kvůli vodopádu Baker´s, který se v parku nachází tam jet nemusíme, vodopádu jsme už viděl až až a další dva ještě uvidíme. Hortonské planiny jsou nejvyšší náhorní planinou na Šrí Lance ve výšce 2100 m asi 20 km od Nuwara Eliya, nicméně cesta zabere 90 minut, proto je třeba vyjet opravdu brzo ráno, aby jste tam už v 7 hodin byli, protože i za pěkného počasí po 10 hodině se snese často hustá mlha a neuvidíte nic.V parku je turistům zpřístupněno asi 9 km stezek pro pěší turistiku, kde je k vidění zajímavá květena, zvířena a několik vyhlídkových plošin - Malý konec světa (Little World´s End), sráz hluboký "jen" 600 metrů a samotný "Konec světa" - World´s End, kde se naskýtá pohled do kilometrové propasti, někde uvádí 880m někde 1050m a již zmíněný vodopád Baker´s Falls na říčce Belihul Oya, kde se dá i koupat.
Vstávám v 6:30 a v 7:30 jdeme na snídani. Jsme tam ubytované dva pokoje a strašně jim to trvá. K pití tradičně čaj a káva (slabší, ale celkem dobrá na místní poměry), toasty, marmeláda, každý jsme si dali vajíčka na jiný způsob, tak jsme jim to asi ještě zkomplikovali. Já jsem si dal volské oko ze dvou vajec opečené z obou stran, Martin šrí lanskou omeletu se zeleninou a jeho otec míchaná vajíčka se zeleninou servírovaná na toastu. Prý zatím nejlepší. A každý jsme dostali jeden banán. Taťka dnes slaví 77. narozeniny. Blahopřejeme. Venku je mlha a prší. Všechno máme pořád vlhké a ne a ne uschnout.
Odjíždíme v 8:30 za deště. Chudák Buddi včera zase umyl auto. Jedeme kolem jezera Gregory po silnici A5 a kolem množství zeleninových plantáží, které jsou pro tuto oblast typické. Na polích se pracuje déšť nedéšť. Máme namířeno k vodopádu Diyaluma Falls, 30 km od města Haputale. Silně prší. Podél cest stéká oranžové bahno, protože všude je totiž červená hlína. Buddi to vzal zase nějakou zkratkou, ale ptá se na cestu, protože si není stoprocentně jistý. Jedeme po silnici B353, přes vesnici Bogahakumbura. Zapadlé vesnice, ale i sem zajíždí autobusy. V 10:15 přijíždíme do horského městečka Haputale, obývaného Tamily. Nachází se v nadmořské výšce 1431 m. Počasí se trochu vylepšilo, takže se nám na chvíli naskýtají pěkné výhledy na okolní krajinu s čajovými plantážemi.

Pokračujeme po silnici A16 do Beragaly (1041 m.n.m.). Na 6 kilometrech překonáváme převýšení 390 metrů což činí z tohoto úseku nejstrmější silnici na Šrí Lance. Tady odbočujeme vlevo na silnici A4, po které to je k vodopádům Diyaluma 24 kilometrů. Projíždíme vesnicí Koslanda. V 11:20 už vystupujeme z auta u vodopádu Diyaluma Falls, který je se svými 171 metry (někde se uvádí 220 metrů) 3. nejvyšším na Šrí Lance. Leží přímo u silnice vedoucí mezi Haputale resp. Beragalou a městem Wellawaya, asi 36 km od městečka Ella, kam pokračujeme. Vodopád je opravdu mohutný. Padá ze skály v jedné dlouhé kaskádě. Působí opravdu mohutným dojmem. Asi za hodinu se dá dojít až nahoru, kde je několik přírodních tůní, jezírek a menších vodopádů, kde se dá plavat. Ale bohužel opět prší a všechno je mokré, takže jsme se museli spokojit s pohledem odspodu.
 
Dneska údajně prší všude. Buddimu volal kamarád, že od večera prší i v negombu. Od rýmy mám úplně zalehlé uši, nic neslyším a píchají mě. Za městem Wellawaya po 10 km opět stoupáme do kopců. Jedeme po silnici A23. Hory jsou zahalené v mlze. Ve 12:30 přijíždíme k Rawana Ella Sanctuary. Na 22 kilometru se nachází mohutné kaskádovité vodopády Rawana (Ravana) Ella Falls padající z 90 metrů. Zejména nyní po deštích je pohled na ně opravdu dech beroucí. Dá se v nich i koupat, ale dneska určitě ne, hodně prší, je moc vody, která stéká ze všech okolních skal a vodopády mají červenou barvu způsobenou hlínou, kterou z hor sbírají. V oblasti Ella se nachází ve skutečnosti 2 vodopády stejného jména. Tento, lehce přístupný, jelikož leží přímo u silnice, se jmenuje Ravana Ella Lower (Bambaragama Ella Falls). Mezi turisty i místními je ovšem znám jednoduše jako Ravana Falls. Také je populárnější a více navštěvovaný.
 
Ovšem výše, u vesnice Ella se nachází ještě jeden vodopád, který se také nazývá Ravana Falls, někdy se mu říká Little Ravana Ella Falls, nebo Rawana Ella I (Upper Rawana Ella) vysoký 25 metrů. Vidět je z vesnice Ella. Ovšem v období sucha téměř vysychá.
 
Pobíhají tady mraky otravných opic makaků. A kromě otravných makaků, tady jsou taky otravní prodejci s penězi různých měn. Dokonce i s českými. Nejdříve údajně vyžebrají postupně od turistů z různých zemí mince v jednotlivých měnách. Až jich mají hodně, tak je vymění u jiných turistů za papírové peníze a nakonec je chtějí jako dnes vyměnit za rupie. Měl u sebe 100 a 200 Kč bankovky za cca 1000 Kč.
Pokračujeme po strmé silnici plné serpentin až do cíle dnešního dne, vesnice Ella v provincii Uva. Jedná se o velmi oblíbené a malebné horské městečko na jižním úbočí centrálního pohoří, obklopené čajovými plantážemi a lesy, lákající k procházkám a výletům. Ovšem za předpokladu pěkného počasí, což se o dnešním dni zrovna říct nedá. Pořád prší. Jsme v 1041 metrech nad mořem. Jelikož jsme ještě neobědvali, tak si chceme dát něco k snědku. Doporučovaná restaurace Ravana Heights, kde má být údajně nejlepší jídlo ve městě, tak to už prý dávno neplatí říkal Buddi. Dobrá byla v době, kdy to patřilo původní majitelce, ale teď to vlastní její syn a už prý dobře nevaří. Ale ubytování aspoň podle fotek by mohlo být hezké. Dobrá je údajně Tea Garden Holiday Inn a Rawana Holiday Resort, které patří jednomu majiteli. Majitel Sarath Warnasooriya je zároveň kuchařem, tel. +9(0)0775049615. Vlezli jsme do další doporučované restaurace Nes Coffee Shop, nyní Chill Café, používají se oba názvy, ale má to již jiný majitel. Je tady plno cizinců, doporučuje to totiž i Trip Advisor, a tomu odpovídají i ceny. Ale platí se údajně za jméno a ne za zboží. Nakonec jsme si dali jen dvě konvičky čaje BP, mléko a 4 šálky za 528 Rs. Buddi mezitím pro nás objednal oběd v našem hotelu.
Jedeme se ubytovat. Bydlíme ve Sky Green Resort nahoře v kopcích, dále od centra, ale dá se dojít i pěšky. Na první pohled to vypadá moc pěkně, ale ubytování bohužel nic moc. Dostali jsme pokoj č. 6. Byl sice s balkonem, ale pokoj byl děsný. Jedno dvojlůžko s polátanou moskytiérou a k tomu jen přistýlka bez moskytiéry, spíše spartakiádní lůžko o délce 170 cm, ovšem Martinův taťka měří 177 cm. Špinavá stěna, jako by plesnivá za postelí, málo světel, občas i vypadnou, skříň, psací stůl, křeslo, na balkoně 2 židle a stolek. Žádná televize. V koupelně WC, uzavírací sprchovací kout, teplá voda zatím neteče, ručníky a mýdlo.
 
Pokud si budete moci vybrat tak si zvolte pokoj č. 1 a č. 3, které mají nádherný výhled z terasy. Když Buddi rezervoval naše ubytování, tak bohužel oba pokoje už byly obsazené. Jediné plus, které musím hotelu nechat a za které si nakonec vysloužil 2,5 bodů v našem hodnocení je nádherný výhled. Z jedné strany vodopád Little Ravana Ella Falls, který byl původně tím hlavním vodopádem, ale v období sucha v něm není voda, jen v období dešťů jako je nyní, tak je hlavní vodopád ten u silnice, kde jsme byli před chvílí a kde je voda pořád.

A z terasy a jídelny hotelu se nabízí krásný výhled do údolí prolukou v pohoří nazývanou Ella Gap. Máme odsud i výhled na zalesněný kopec Little Adam´s Peak. Na chvíli se počasí udobřilo, takže jsem toho rychle využil a udělal pár fotek a video.
 
Na oběd v ceně 5 USD za osobu (650 Rs) jsme měli polévku, já cibulovou krémovou s opraženou cibulí, moc dobrá a Martin s taťkou zeleninovou krémovou. Potom jsme měli pečené kuře s BBQ omáčkou a jako dezert smažený obalovaný ananas s medem a zmrzlinou. Zaty prachy paráda.

Buddi mi v kuchyni zajistil na rýmu nějaký odvar z různých bylin. Byl v tom i zázvor. Že mám do toho foukat a vdechovat horké výpary a nakonec vypít. Na chození po horách dneska počasí nebylo, tak jsme sjeli s Buddim autem dolů do města. Martin zaplatil taťkovi k narozeninám ajurvédskou masáž. Oblíbená indická masáž vycházející z původních poznatků Ájurvédy, systému tradičního indického lékařství. Ájurvédská masáž je obřad, který zasvětí vaše tělo do tajemství relaxace a hlubokého uvolnění. Nabídek je v Elle hodně. Buddi doporučil Asha Suwamedura.


Domluvil cenu 30 dolarů místo standardních 40. I tak mi to přijde dost. Je to v obyčejném rodinném domě, dovnitř se musí zout, hraje tam relaxační hudba. Šel do místnosti, kde byla jedna žárovka, tma jako hrom. Mladá holka, tak 25 let, mu nalila na hlavu nějaký olej a masírovala mu nejdříve hlavu, potom mu potírala nějakými vonnými oleji nohy, ruce, ...celé tělo a na konec obličej a masírovala. Masáž byla hodně jemná, takže se mu to moc nelíbilo. Měl představu sportovnější masáže. Trvalo to hodinu. My jsem s Martinem šli mezitím do města. Na začátku prudké silnice vedoucí do města Wellawaya se nachází svatyně, kde se zastavovali řidiči, pomodlili se, vhodili do pokladničky drobné mince a pak se vypravili dál na cestu plnou zatáček.

Začíná zase pršet. Vytahujeme deštníky. V Elle je poměrně dost nabídek restaurací, jídelen a ubytovaní, ale ceny jsou tady vyšší, protože se jedná o turistické centrum. Chtěli jsme si na hotel koupit něco k večeři, ale nic takového jsme nevybrali. Koupili jsme jednu 5 litrovou vodu a chipsy za 160 Rs. Šli jsme vyzvednout otce. Ještě jsme chvíli čekali. Jezdilo a chodilo tam celkem dost lidé. Buddi absolvoval masáž hlavy a krku, za peníze, které by dostal jako provizi že nás tam dotáhl. Lije jako z konve, všechno máme mokré, promočenou bundu, batoh, kalhoty, boty prostě všechno. Jedeme zpátky na hotel, v tom lijáku se ani nic jiného dělat nedá a navíc není nic vidět. Všechno vybalujeme a sušíme věci, ale v tom neustálém vlhku to vůbec neschne. Jestli tak bude i zítra, a zdá se že asi ano, tak nevím co budeme dělat. Město je zaměřené především na turistiku. V pokoji je tma, jsou tady jen 3 slabé žárovky. Jdu se osprchovat, ale teče jen ledová voda. Brrr. Uvařili jsme si čaj a píšu deník. Zase obchází mladík pokoje kvůli večeři. Objednávám si špagety s hovězím masem a sýrem za 475 Rs + 10% taxy a otec palačinku s ananasem. Chlapec mu tvrdí, že není problém, i když není v jídelníčku. Za chvíli je zpátky, že palačinka není, což nám bylo hned jasné, když to není v jídelníčku. Tak si objednal nudle se zeleninou za 375 Rs + taxy. Říkám mu, že neteče teplá voda, tak to zkouší a volá mě, že teče, ale je to vlažné, spíš studené. Asi mají jinou představu o teplé vodě než my. Opět tady mají solární panely a v tom počasí co tady dnes panuje, se voda neměla kdy ohřát. Večeře se podává mezi 19 a 22 hodinou, podle toho na kdy si ji objednáte. Potom za námi přišel na pokoj Buddi. Nalili jsme mu náš 52% kalvados, nikdy nic tak silného nepil. Zjišťoval počasí , zítra ráno má pršet, snad až odpoledne by mohlo být trochu lépe. Prší všude až po NP Yala a Kirindu, kam směřujeme následně. No uvidíme ráno jak bude a podle toho zařídíme program. V 7 jdeme na večeři. Prostřené jsou sice tři stoly, ale jsme tady sami. Z osmi žárovek svítí pouze 3 v celé jídelně a svíčka na stole. Toho, že šetří elektřinou jsme si všimli už dříve. Špagety byly celkem dobré, hovězí maso na kousky i sýr na čtverečky, více šťávy, rajčata, cibule i zázvor. Nudlí bylo hodně, tak taťka část zanesl Martinovi na pokoj. Zaplatit že máme až ráno, až tam bude šéf. Ještě mi uvařili šálek bylinkové směsi na rýmu. Buddi pro to zajel do města. Jeden sáček mi dal navíc. Mělo by se to užívat co 4 hodiny 1 den. Prodává se to i v normálních obchodech. Jeden sáček stojí 12 Rs a jmenuje se to Samahan. Je to 100% přírodní instantní ajurvédský přípravek na rýmu, zimnici, příznaky nachlazení. Martin sleduje na mobilu film, protože telku tu tentokrát nemáme. Po 20 hodině jdu spát, není tady co dělat. Dobrou noc.

Pátek 11.1.2013 - Ella, Little Ravana Ella Falls, Little Adam´s Peak

Dneska v noci jsem spal bez buzení, probudil jsem se až před šestou hodinou, venku neprší, je jen slyšet hukot nedalekého vodopádu. Venku štěkají psi a slyším projíždět auta, silnice je totiž hned pod námi. Ráno teče dokonce i teplá voda, ale když jsme ji potřebovali večer tak nic. Před půl osmou jdeme na snídani. Rovnou jsme zaplatili včerejší večeři ať na to nemusíme myslet. Obsluha je opět pomalá, ale číšník nám nezapomene pokaždé říct, co že to přinesl, jinak bychom to asi nepoznali (máslo, marmeláda, tousty,... :-), čaj, míchaná vajíčka a omeleta, dobrý hustý džus z čerstvého ovoce (banán, pomeranč,...). Dnes poprvé jsme nedostali ovoce. Venku je mlha a hodně drobně mží a je chladno. Po snídani jsem si ještě na pokoji uvařil zase odvar na rýmu.
Když přestalo pršet vydali jsme se s Buddim na pěší procházku k vodopádu Little Ravana Ella Falls, který vidíme od našeho hotelu.

Cesta k němu začíná kousek pod hotelem, odbočí se z hlavní silnice mezi domky, jde se dolů po kamenité stezce, poté se jde více po trávě. Musíme přebrodit i vodu, protože všude je mokro. U nějaké svatyně jsme vešli na koleje a šli po kolejích směrem na Bandarawelu. Po kolejích chodí běžně i místní, stejně jako děti do školy z okolních kopců. Vlak jezdí v předem daných intervalech a navíc na sebe upozorňuje častým houkáním.
 
Začíná zase pršet. Nasazujeme pláštěnky. Nečekaně houká vlak mimo jízdní řád, tak uhýbáme z kolejí, ale je to pouze jeden kontrolní vagon. Vlak jede rychlostí tak 15 km v hodině. Zatímco my jsme navlečeni do trekového oblečení, které pod pláštěnkou v tom vlhku je celé promočené, Buddi si to vykračuje pouze v šortkách, tričku, vietnamkách a s deštníkem nad hlavou. Pak jen utře nohy a je a my se zase budeme marně snažit všechno v tom vlhku usušit. Už jsem pochopil proč místní používají v dešti deštník a ne pláštěnku, protože pod pláštěnkou se sráží vlhkost, takže je mokrá i zevnitř a samozřejmě i pod pláštěnkou mám všechno durch promočené, bundu, batoh,... Naštěstí jsem natáhl ještě jednu pláštěnku i přes batoh. Přecházíme železniční most, jehož trámy jsou děravé. Kousek za mostem odbočujeme z kolejí vlevo před vlakovou zastávkou Kithalella (Kitelella). I kolem trati bydlí v obyčejných domcích lidé. Scházíme kolem jednoho domku, kde má majitel i malý obchůdek a zeleninové políčko, kolem kterého jsme došli k horní části vodopádu Little Ravana Ella Falls.
 
Odtud pokračuje dál asi hodinová cesta na vrchol kopce Ella Rock, ovšem za špatného počasí je neschůdná. Vracíme se zpátky na koleje a jdeme k nádraží Kithalella. Přímo u něj má jedna babka taky svůj domek. Je tady jízdní řád, váha asi na balíky, prodejna lístků (pochopitelně zavřená) a turecký záchod. Všude kolem rostou palmy a deštný prales.
 
Za nádražím se dáváme doprava a asi po 500 jsme došli na hlavní silnici Kitelella Road, po které se vracíme zpátky k hotelu. Lije a lije. Voda stéká po cestě. V 10 jsme zpátky na pokoji durch promočení. Všechny věci jsme rozvěsili kde se dalo, ale v tom vlhku tady nic neschne. Nemáme tady ani větrák, místo něho trčí ze zdi drát. Buddi nám nabízí jiný pokoj, č. 3 s pěkným výhledem, ale nechce se nám se všemi krámy stěhovat a v tom počasí to ani nemám význam, stejně bychom nic neviděli. Včera byl pokoj obsazený a dneska někdo zrušil rezervaci. Požádali jsem o nové ručníky, toaletní papír a staré noviny na vycpání bot. Přestože mám Goretexy byly trochu mokré i ponožky. Ručníky jsou zatuchlé, protože on všechno prádlo suší venku. Martin si i s taťkou z dnešního výletu přinesli pijavice. Taťku kousla přes ponožku, kterou měl od krve, ale potom někde odpadla. Později našel ještě jednu malou na pantofli, kam nějaká přelezla. Martin ji sundal až na pokoji. Byla sice malá, ale taky už něco nacucala, protože byla po ní krev. Sedíme na pokoji. Nemá smysl někam jezdit, protože prší úplně všude. Uvažovali jsme totiž odjet o den dříve, ale kdybychom odjeli, tak by Buddimu už polovinu za ubytování strhli a museli bychom na jiném ubytování 20 dolarů doplatit a když prší všude, tak bychom si tím nijak nepomohli. Uvidíme jestli se nevyčasí, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Dokud teče teplá voda, tak jsem si dal sprchu. Hrajeme karty a popíjíme kalvados, nic jiného se ani dělat nedá. Zdá se mi, že mám teplotu a zimnici a první den mě pobolívá břicho. Po 14 hodině sice přestalo pršet, ale je pořád mlha, takže na Little Adam´s Peak, který jsme měli v plánu nejdeme. V jídelně, kde je připojení k internetu nešel proud, tak nám modem na wifi dali na pokoj. Martin s otcem vyrazili aspoň pěšky dolů do města a já zůstávám na pokoji a ležím navlečený a zabalený do dek. Buddi klepe na dveře, tak mu říkám co a jak. Ptal se mě, jestli mi má zajet koupit do města ještě ten bylinný nápoj. Říkal, že mi ho večer přinese. Musím říct, že se opravdu snaží pro nás udělat maximum a všechno zařídit. Dokonce zajistil, že otci na přistýlku přinesli další matraci a tím pádem je zakrytý i rám postele a není limitován rozměrem postele. Za hodinu, v 15:30 se vrátili z města, donesli mi 2 makovky a kokosové rotty za 120 Rs a oni si dali ve městě 3 paraty za 150 Rs. Svítí slunce, pootvírali jsme dveře a dali věci sušit na balkon. Dokud neprší, tak jsme to riskli a vydali se s Buddim na Little Adam´s Peak neboli Malou Adamovu horu. Doporučuje se sem jít co nejdříve po snídani než přijdou mraky. Buddi nás autem zavezl na začátek treku na silnici směřující do Passary a potom šel asi do poloviny s námi a vrátil se, protože deštníky nechal na hotelu. Procházka na vrchol skály ve tvaru pyramidy není nijak náročná. Nenáročný výstup zabere sotva hodinku včetně cesty zpátky.

Nejdříve jdeme po blátivé cestě mezi čajovými plantážemi. Z chodníku se naskýtají výhledy na protější skálu Ella Rock, pod ní se klikatící silnici a panoramata okolních hor.

Potom část vede po kamenném chodníku. Většinou se jde po rovině. Místní lidé chtějí za rupie pózovat před naším fotoaparátem. Po pravé straně se nachází místní vesnice, kde nechybí satelitní talíře. Cestu nám zatarasily dvě malé žebrající děti, chtěli bonbony, tužky, sladkosti,peníze. Nejdříve jsme jim dali propisku. Potom chtěli bonbon, tak dostali žvýkačku. Potom chtěli něco sladkého, tak jsme jim dali na půl müsli tyčinku a nakonec si ještě řekli o peníze, které jsme jim už nedali.

Během cesty na vrchol je třeba se stále držet vpravo, protože z cesty odbočuje několik stezek. Mezi čajovými plantážemi se v dálce zjevuje čajová továrna Newbourg Tea.
 
Poslední úsek nás čeká stoupání po schodech na vrchol skály. Nahoře je vyhlídka na proluku Ella Gap, skálu Ella Rock.

Na obloze už je černo, schyluje se zase k dešti, zvedá se silný vítr, takže svižným krokem se vracíme zpátky k autu.
 
Buddi jak nás vždycky zahlédne, hned startuje auto, zapíná klimatizaci. V obchodě mi ještě koupil 5 sáčků bylinkových nápojů. Za všechno co mi nakoupil jsem mu dal 100 rupií. Chceme zajít někam na večeři, protože oběd jsme žádný neměli. Zamířili jsme do Rawana Holiday Resortu, ale nic jsme si nevybrali, tak nám Buddi zase zařídí večeřové menu v hotelu za 5 dolarů na osobu (650 Rs). Je to dohodnutá cena, kterou mu dají pro jeho klienty. Já jsem si objednal zeleninovou krémovou polévku, smaženou rýži s hovězím masem. Martin s otcem cibulovou polévku, jedno pečené kuře s hranolkama a jedno kuřecí chop suey s rýží (kuřecí maso na kousky bez kosti) a jako dezert pro všechny smažený ananas. Balíme věci. Cítím se slabě. Teplá voda opět neteče, jen hoooodně mírně vlažná. Prý zase nějaká porucha. K tomu vynechává elektrický proud. Začínám mít zimnici, horečku, pocit na zvracení. K tomu rýma a ještě se přidal i šílený průjem. Celý se třesu. Navlékám se do pyžama, pod to triko, svetr. Všechno je tady vlhké, batohy, pyžamo, boty, prostě všechno. Dělám si Coldrex, bylinný nápoj, láduji se Paralenem, Imodiem a zaléhám do postele pod dvě deky. Na večeři nemám ani pomyšlení. Zákusek si rozdělili mezi sebe. Jídlo mi martin přinesl na pokoj, trochu jsem toho snědl, nebylo to špatné. Nato hned zase průjem, který se během noci opakoval ještě dvakrát. Paráda.

Sobota 12.1.2013 - Buduruwagala, Tissa, Kirinda, Kataragama

Ráno je mi trochu lépe, jen průjem přetrvává. Věci samozřejmě neuschly. Vařím si další Coldrex, Imodium, černé uhlí. Na snídani jím jen suché toasty a piju černý čaj. Tři toasty jsem si zabalil na cestu. Nic jiného jíst nemůžu. Konečně neprší. U snídaně jsme se setkali s dalšími Čechy. Pár s malou holčičkou, kteří mají řidiče z Buddiho cestovky. Na průjem mi Buddi nechal donést skleničku čisté citronové šťávy, abych to najednou vypil, že prý to pomáhá. To jsem ještě neslyšel. Za zkoušku nic nedám. Maximálně se zase po.... Měli jsme v plánu jet ráno vlakem z Ella do Haputale, kde by nás Buddi počkal autem. Jízdná řády vlaků najdete zde. Oficiální stránky šrílanských drah.

Train Schedules from 00:00:01 to 23:59:59 , on 2013-01-12
ELLE Arrival Time	ELLE Departure Time	Train Starting from	Train Runs to	HAPUTALE Reaching Time	Available days of the week	Type of the Train	Train No
06:42:00	06:43:00	BADULLA	COLOMBO FORT	07:47:00	DAILY	LONG DISTANCE	1016
09:46:00	09:47:00	BADULLA	COLOMBO FORT	10:48:00	DAILY	LONG DISTANCE	1006
11:33:00	11:35:00	BADULLA	KANDY	13:15:00	DAILY	MIXED TRAINS	1596
12:39:00	12:40:00	BADULLA	COLOMBO FORT	13:34:00	DAILY	LONG DISTANCE	1008
19:05:00	19:07:00	BADULLA	COLOMBO FORT	20:18:00	DAILY	LONG DISTANCE	1046

Rates
Class	Price (Rs.)
1st class	80.00
2nd class	50.00
3rd class	25.00

Horský úsek mezi Haputale, Ellou a Badullou (44 km) byste si neměli nechat ujít. Koleje vedou čajovými plantážemi, přes mostíky, kolem vodopádů. Ovšem nám se to bohužel nepodařilo, protože vlak dle plánu nejede. Nepřijel z Colomba, zůstal viset někde před Nuwara Eliya kvůli popadaným stromům na trati. V období dešťů je to prý časté. Všude na Šrí Lance jsou povodně, údajně už je 9 mrtvých. Ten vlak mě fakt hodně mrzí. Ale co naděláme. Po 8 hodině vyjíždíme tedy autem. Drobně prší. Jak jinak. Přijíždíme do města Bandarawela. Vlak stojí na nádraží a nevyjel na trať. Odtud pokračujeme po silnici A16 do Haputale, což je asi 9 km z Bandarawely. Mlha, že by se dala krájet. Sotva vidíme před sebe. Další bod programu, vyhlídka Lipton´s Seat, vzdálená z Haputale 14 km škrtáme. Pro návštěvu tohoto místa musí být jasná obloha, potom výhled na panorama celého jihu ostrova stojí za to. Ale ve špatném počasí, které panuje dnes to nemá smysl. Jedná se o jednu z nejkrásnějších vyhlídek na Šrí Lance s místem velkého rozhledu, konkurující "Konci světa". Musí se sem přijet brzo ráno, protože už kolem 10 hodiny se tvoří mraky a brání výhledu. Dá se jít buď pěšky z Dambatenne (tady se nachází továrna na výrobu čaje Lipton, ale nemá smysl sem chodit) asi 2 hodiny nádhernými čajovými plantážemi, nebo se dá dojet autem nahoru a potom jít ještě 1,5 km pěšky. Vstupné je 5 USD.
Jenom jsme opustili Haputale, asi tak 2 km pod městem, svítí slunce jak urvané, je pěkný výhled do krajiny a také se před námi vynořila ukázková duha.

Opět projíždíme městem Beragala a pokračujeme po stejné cestě jako před dvěma dny. Kolem 10 hodiny projíždíme znova kolem vodopádů Diyaluma. Tentokrát je máme možnost vidět za slunečného počasí. V okolí pozorujeme opice a nějakého varana, který leze po stromě. Po dlouhé době se udělalo hezké počasí, tak došlo na velké praní a sušení prádla. Místní běžně perou prádlo v řece a potom ho suší rozprostřené kde se dá, na kamenech, na střechách, na trávě, na živých plotech, na mostech apod. U vodopádu prodávají, tak jako na spoustě jiných míst vařenou kukuřici.
  
Před 11 hodinou projíždíme městem Buduruwagala, jižně od města Wellawaya na silnici A2. Z ní odbočuje doprava boční, ovšem značená silnice k 5 kilometrů vzdálenému chrámu Buduruwagala. Do okola je pěkná příroda, jezera se spoustou vodních ptáků vč. pelikánů, množství motýlů a ještěrek.

Vstupné pro cizince je 5 USD, ale Buddi koupil pro nás lístky za cenu 200 Rs za každého, protože to kupoval jako na cestovní agenturu. Ale kdybychom si je kupovali sami jako turisti tak zaplatíme těch 5 USD. Venku je příšerné horko a dusno. Směrem ke skále s reliéfy se před námi naparuje nádherný páv. S těmi se na Šrí Lance celkem běžně setkáte ve volné přírodě. Kromě něj zde poletuje množství pestrobarevných motýlů. Když jsme se přiblížili k veliké skále, stanuli jsme úžasem. Do skály je vytesáno sedm propracovaných reliéfů. Patnáctimetrové sochy, které nechal vytesat král, pochází z 10. století a patří k největším na Šrí Lance. Pro přiblížení je nutné se zout a nesmí se k nim stavět zády. Všem sochám dominuje velký stojící Buddha.
     
Ovšem stala se nám docela nepříjemná věc, a to, že nám vypověděla kamera. Displej hlásí chybu kondenzace vlhkosti a nechce načíst kazetu. To způsobila ta včerejší vlhkost, kdy jsem měl kameru v tom dešti v batohu pod dvěma pláštěnkami. Včera jsem ji nepoužíval, tak jsem to nezjistil. Stále jsme se snažili kazetu nově vložit, ale bezúspěšně. Už jsem se pomalu smiřoval s tím, že nám kamera odešla. Musel jsem se spokojit pouze s fotografiemi. Nechali jsme kameru otevřenou a snažili se ji nechat vysušit. Kazetu se nám podařilo vložit až později v autě, kdy jsme ještě otevřenou kameru sušili větrem za jízdy. Strávili jsme tady asi 30 minut, což bohatě stačí.
Cestou zpátky u jednoho domu suší na zemi rozprostřené "green beans", vypadá to jako vanilkové lusky. Buddi zastavil auto a paní nám dává přes okýnko ochutnat. Suší se to, aby se to dalo lépe vyloupat. Obsahuje proteiny a používá se do vaření. Chutí připomíná náš hrášek, jen lusky jsou tenčí a delší a kuličky menší.

Napojujeme se zpátky na hlavní silnici A2 a pokračujeme dále na jih k pobřeží. Přes cestu leze chameleon, na jiném místě lehce jedovatý had. Buddi zastavil, aby jsme si mohli prohlédnout a jiné auto, které nás předjíždělo ho před našima očima přejelo v přímém přenosu. Ti menší hadi, kteří nemají tak silnou kůži, když se snaží přelézt silnici, tak na tom rozpáleném asfaltu ztrácí svou mrštnost, jsou pomalí, protože je to pálí, a často se stávají oběťmi silničního provozu. Občas zase potkáváme u silnice varany.

Ve 12:30 přijíždíme do města Tissamaharama, kterému se zkráceně říká Tissa. Leží na břehu krásného umělého jezera Tissa Wewa, lemovaného staletými stromy. Zastavili jsme na hrázi na jižní straně jezera, kde vede i silnice. Z jezera vyrůstají zvláštně tvarované stromy. Jezero je rájem vodních ptáků. Pozorujeme množství volavek a dva barevné papoušky alexandry malé, kteří se snaží dostat do otvoru ve stromě. Kolem jezera je spousta místních, kteří tady pořádají o víkendech pikniky. Mají rozložené koše s jídlem a hodují.
    
Ve městě toho moc zajímavého k vidění není. Snad jen dágoba Sandagiri (Santagiri) a Tissa Maha Dagoba, neboli velká stúpa (Tissamaharama Temple) ze 3. století př.n.l. Je bílá a vysoká téměř 56 metrů. Jenom jsme se k ní prošli, cestou obdarovali 20 rupiemi jednu žebračku a vrátili se zpátky na parkoviště.
 
Ve stánku kupujeme 1/2 kila banánů za 35 Rs (5 Kč), jednu sladkou housku za 40 Rs a dvě pětilitrové vody za 320 Rs.
Z Tissy se přesouváme k moři do letoviska Kirinda na JV pobřeží, kde máme zajištěno ubytování na 2 noci. Z Tissy je to asi 10 minut jízdy autem. Všude v okolí si lze najmout džípy na safari do NP Yala. Ve 13:30 přijíždíme na hotel Ceylon Heritage Kirinda, Espic Village, tel. 00 (94) 474934455, 00 (94) 777790768. Nachází se asi 5 minut pěší chůze k moři v pěkné zahradě s bazénem. Jsou tady přízemní bungalovy s verandou. Jsme tady jediní hosté. Máme pokoj s klimatizaci, lednicí, televizí, 3 postele, ručníky, ovšem chybí šatní skříň a okno. Je tady plno nějakého hmyzu. Koupelna má sprchu, umyvadlo, toaletu, voda teče pouze chladná, ale v tom horku to nevadí.
   
Rýma už mi trochu ustala. Ale jak Buddi zjistil, tak nefunguje kuchyň (prý dnes odešel kuchař), takže jsme se na jeho popud rozhodli večer navštívit Kataragamu, zítra ráno absolvovat safari a poté se přesunout do Tangalle, kde bychom měli místo jedné noci dvě. Podle harmonogramu jsme měli mít dvě noci v Kirindě, ale když nešla kuchyň a když jsme ještě později zjistili, že v místním moři se nedá ani koupat, bylo rozhodnuto. Buddi byl v tomto hotelu poprvé. Vybrali jsme si ho my sami podle internetu.
Oblékli jsme plavky a vydali se na pláž k moři. Pláž je dlouhá, písečná, nejsou tady žádní lidé, ale taky se tady nedá koupat. Jsou velké vlny a silné proudy nám podráží nohy. Zajímavé jsou malebné skály a balvany v moři i na pláži, které doplňují ráz krajiny. Na jednom konci pláže se tyčí na balvanovité skále chrám Kirinda Temple (Kirinda Raja Maha Viharaya).
    
Kousek od břehu jsou údajně nádherné korálové útesy. Kirinda je východiskem k cestám za potápěním u nádherných útesů, kde se nachází i několik vraků, žijí tu žraloci, rejnoci, tuňáci, sépie. V okolí leží i několik vraků. Ovšem bývají silné proudy. Klid je jen v březnu a dubnu. Potápěčská sezóna na celém východním pobřeží trvá od dubna do září (vrchol je od června do srpna). V říjnu totiž na východě a severu ostrova končí turistická sezóna a přichází monzunové deště. Hotely se zavírají a hoteliéři musí čekat na další turisty až do února příštího roku. Rozhodli jsem se vrátit na hotel a jít se koupat do bazénu.
Ve 4 hodiny jsme s Buddim vyjeli do města Kataragama, které je vzdálené asi 30 km od Kirindy a 15 km od Tissy. Je to jedno ze tří nejuctívanějších náboženských míst na ostrově. Je to poutní město buddhistů, hinduistů i muslimů. Každopádně doporučuji město navštívit večer, kdy se koná každodenní večerní obětování púdža. Je dobré přijet před 19 hodinou. Parkujeme na parkovišti nedaleko hlavního vstupu. Už je tady pěkně živo. Ulice se plní poutníky, kteří jsou oblečení převážně do bílého, pokud chtějí vstoupit do chrámu. V okolí parkoviště a podél trasy vedoucí k chrámovému okrsku je množství stánků s ovocem, květinovými girlandami, kokosovými ořechy a dalšími věcmi, ze kterých věřící připravují obětiny pro bohy.
  
Kolem stánků přicházíme k posvátné řece Menik Ganga, kde se místní koupou. Než poutníci vstoupí přes most na Posvátný okrsek měli by v řece vykonat posvátnou koupel. Ovšem když to tady pozorujeme, tak řeku spíše místní využívají k praní a umývání všech partií svých těl.
  
Za řekou se nachází tzv. Posvátný okrsek, parková zóna s mnoha chrámy a svatyněmi, odpočívadly a stovkami hulmanů posvátných. Vstup je zdarma. Hned za mostem navštěvujeme mešitu ul-Khizr s množstvím opic. Muslimové nám podávají ruce a ptají se nás na jméno. Vedle se nachází svatyne Shiva Kovil.
  
Odtud vede dlouhá hlavní ulice k hlavnímu komplexu Maha Devale, kde se prolíná buddhismus s hinduismem. Před vstupem na hlavní nádvoří se musíme zout a boty odložit do úschovny, kde se platí dobrovolný poplatek. Od teď už chodíme všude na boso i do vzdáleného buddhistického chrámu. Nádvoří je obehnané zdí s pěknou bránou a vše je zdobené pávy, což je symbol Kataragamy a sloními hlavami. Kataragama je božstvem buddhisticko hinduistickým a je jedním z nejuctívanějších bohů. Věřící přináší krásně zdobené koše s ovocem, které odkládají do jakýchsi skříněk na hlavním nádvoří, nejspíš aby je ochránili před opicemi, než je ponesou obětovat do chrámu. Někteří své výtvory teprve připravují.
  
Ústřední svatyně patřící Kataragamovi, kterou poznáte podle zdobených stříbrných dveří, je ještě uzavřena. I přesto se před svatyní již tvoří dlouhá fronta věřících s mísami ovoce. V areálu je několik menších svatyní, kde probíhají různé rituály. Na nádvoří roste posvátným strom bo obehnaný zlatou mříží a i jeho větve podepírají zlaté tyče. Lidé zapalují svíčky na speciálních svícnech. Krávy, které jsou tady stejně jako v Indii posvátné, lidem přímo z rukou užírají ovoce a květiny, které mají připravené jako obětiny, takže je samozřejmě odhání. Vyjídají i zbytky ovoce z odpadkových košů.
   
Než začne púdža jdeme nejdříve, bosi, k buddhistické svatyni Kiri Vihara, ke které vede tak půl kilometru dlouhý chodník lemovaný stánky s lotosovými květy a oleji, které nalévají do nějakých lamp. Jde se po písku. Množství lidí v bílém a mezi nimi se proplétají krávy. Navíc je sobota, den volna. Po krajích sedí množství žebrajících. Chrám není nijak zajímavý, je to v podstatě velká dágoba.
     
Stejnou cestou se vracíme zpátky k chrámu Maha Devale, kde v 18 hodin začíná samotná púdža neboli večerní bohoslužba. Hlavní svatyně se otevírá poutníkům, kde je v určitých interval pouští po skupinkách dovnitř. Uvnitř odevzdávají dary Kataragamovi. Jak se stmívá, tak je všechno pěkně nasvícené a barvité a má to svou atmosféru, kterou při ranní a dopolední púdži nezažijete.
 
Mahauti přivádí ke svatyním své slony. Sloni se před každou svatyní ukloní, pokleknou. Potom jim kněz i mahautovi požehná, nalepí na čelo značku a slon dostává i nějaké ovoce.
   
Je to opravdu zajímavá podívané. Motám se tady se stativem, abych udělal nějaké noční snímky. Zajímavé je pozorovat jak místní rozbíjí kokosové ořechy.

Před hlavní svatyní leží dva kameny oplocené zábradlím. Do jednoho je vyznačený trojzubec neboli vel, se kterým je Kataragama často zobrazován. Do druhého potom kopí. Věřící sem přichází Kataragamovi obětovat kokosy. Nejdříve je zapálí, zvednou do výšky a odříkávají modlitby. Až dohoří, tak s ním prudce praští o kámen. Když se kokos nerozbije, je to považované za nepříznivé znamení a věřícího čeká nějaké neštěstí. Naopak když se rozlomí na dvě poloviny, tak jeho přání se splní. Zatím se to všem podařilo.


Po půl sedmé se vracíme k autu. Proti nám přichází další a další procesí věřících. Auto máme bohužel zablokované jiným autem a nemůžeme vyjet a řidič není nikde na blízku. Jdeme se tedy mezitím navečeřet. Je tady plno stánků s tretkami jako na jarmarku a taky stánky s jídlem. Za 200 rupií jsem si dal smaženou rýži se zeleninou, k tomu jednu paratu za 25 Rs, Martin 2 paraty a ujídá z mojí rýže, které byla hromada. Taťka s Buddim si dali kuřecí polévku za 100 Rs. Chtěl kuře s rýží, ale nějak při objednávání došlo k nedorozumění. Chtěli jsme si dát pečené kuře, ale musí se koupit celé a stálo 1300 Rs a mělo tak sotva kilo. K pití nám přinesli vodu, ale tu z pochopitelných důvodů nepijeme. Talíře mají zase obalené v igelitových sáčcích, aby je potom nemuseli umývat.
   
U prodejce losů ověřujeme zda jsme se nestali milionáři. Z 5 losů jsme uhodli pouze na jednom jedno číslo, což je výhra 20 Rs, tak jsme za to koupili nový los. Auto je opět zatarasené, tentokrát jiným autem a ještě hůř než předtím. Naštěstí brzo nějaký řidič přišel a jedno auto posunul. Vracíme se do Kirindy. Doprava v noci je hrozná. Na silnicích je více psů než lidí. Přes cestu leze želva. zastavujeme a Martin ji přenáší na druhou stranu silnice do trávy přes plot, aby ji nepotkal stejný osud jako toho hada. Na hotelu dáváme Buddimu peníze na zítřejší safari 40 USD (5200 Rs/os.) vč. džípu a vstupného a doplácíme mu zbývající část z dohodnuté ceny za dopravu, ubytování atd. (400 USD/3 os.). Teprve teď jsme zjistili, že se nemáme čím přikrýt, takže ještě sháním přikrývky. Nějaké deky nám dali. Vařím si ještě mátový čaj s ve 21:30 jdu spát, protože zítra vstáváme hodně brzo. Jelikož je kuchyně nefunkční, tak nám Buddi domluvil místo snídaně balíček v jiném hotelu v Tisse, kde jsou ubytováni ti druzí Češi, a že nám je doručí do NP Yala.

Neděle 13.1.2013 - NP Yala West, Tangalle

Dneska vstáváme už v 5 hodin. Hrůza. V noci bylo horko, tak jsme zapínali klimu. Ráno jsme měli jen čaj s citronem. Řidič džípu nás měl v 5:30 vyzvednout u hotelu, ale byl zmatený, nevěděl kde to je, tak jsme museli dojít pěšky až ke skalní svatyni. Odjíždíme nakonec až v 6. Do Parku je to 14 km. Už během cesty vidíme 2 slony.

A to jsou taky poslední, které jsme dnes viděli. Ještě jsme zahlédli jednoho krokodýla, vodní buvoly a krávy. Jedeme ještě za tmy, ale pomalu se rozednívá. Přijíždíme k místu, kde se kupují vstupenky. Nachází se 500 metrů před vstupem do parku. Otevřeno je od 5 hodin ráno do 6 večer. Už je tady množství džípů a dlouhá fronta na lístky. Buddi nám přinesl mezitím snídaňový balíček a šel se postavit do fronty na lístky. V balíčku jsme měli 2 toasty s mazacím sýrem, vajíčko uvařené na tvrdo, plátek ananasu, banán a malou vodu. Než přišel zpátky, byli jsme po snídani. Kolem aut se motá jedno prase divoké.

Do parku vjíždíme po 7 hodině. Navštěvujeme Národní park Yala, resp. jeho část určenou pro návštěvníky Yala West, které se taky říká Ruhunu National Park. Je to největší a také nejnavštěvovanější národní park na Šrí Lance. Leží na JV ostrova. Otevřený je Safari se zde pořádá pouze v džípech, ze kterých se nesmí vystupovat. Tentokrát musíme mí střechu uzavřenou, zato jsou otevřené boky a auto je hodně vysoké a stupňovité. Má 6 sedadel a prosklenou přední část, takže je z něj výhled na všechny strany.
  
Nejlepší doba pro pozorování zvířat je ráno, takže doporučuji vyjet z hotelu už v 5 ráno. Na prohlídku Vám stačí bohatě půl den, možná ani to ne. Parkem se prohání jeden džíp za druhým. Všechny auta se shlukly u jedné skály, kde někdo zpozoroval leoparda. Park je totiž proslulý největší populací leopardů na světě. Údajně jich zde žije 35 kusů. Takže není divu, že když se někde objeví, všichni ho chtějí vidět, vyfotit a proto se k němu sjedou všechna auta. Auta křižující parkem se při potkávání zastavují a navzájem si vyměňují informace. Pokud se objeví nějaká mimořádnost, za chvíli tam směřují všichni. Jedná se o levharta skvrnitého cejlonského. Tenhle byl opravdu na vrcholku skály asi 500 od nás. Ovšem bez dalekohledu nebo teleobjektivu jsme viděli jen jakousi tečku v dáli.

Všichni tady stojí, popojíždí, aby měli co nejlepší pozici pro focení a čekají až sleze dolů. Občas se to poštěstí, že se Vám leopard prochází před autem. V našem případě jsme viděli jen samá auta, jedno na druhém a spíše než nějaké zvíře jsme viděli cizí zadky. Ztratili jsme tady 45 minut v davu a stejně jsme nic neviděli. Fakt hrůza. Byli jsme z toho úplně znechucení. Takovou představu o safari jsem opravdu neměl. Jen stojíme v koloně aut a čekáme jestli se leopard neuráčí přiblížit. Neuráčil. Potom už jsme řidiči řekli, aby jel dál, že to nemá význam. Pokud chcete mít z místních cest žaludek až v krku a vidět jen ptáky, vodní buvoly a prasata, pak sem jeďte. V opačném případě to nemá podle mně vůbec smysl. Je to ztráta času, peněz, nervů a zdraví. Se safari to nemá nic společného. Možná má někdo opačný názor, já mu ho neberu. Říkám jen co si myslím. Na to, že je park také proslulý velkou populací slonů, tak jsme žádné, kromě těch dvou ranních u silnice cestou do parku nepotkali. Přitom je období sucha, kdy by se tady měli hojně vyskytovat (leden - květen) a chodí se napít k lagunám. Ale zase abych parku úplně nekřivdil, okolní krajina je moc hezká, je tady spousta vodních lagun s množstvím různorodých vodních ptáků. Seznam fauny a flóry v parku je pěkně zpracovaný zde. Nejčastěji jsme potkávali vodní buvoly, divoká prasata, pávy korunkaté.
   
Dokonce jsme měli příležitost sledovat námluvy pávů. Jak se páv natřásal před pávicí. Samec rozprostřel svůj vějíř z pavích per na odiv partnerce a tančil pro ni milostné variace.
 
Na ptáky je park opravdu bohatý. Často jsme pozorovali barevné ledňáčky, nesyta indického, který vypadá jako čáp, ale je hodně barevný a má žlutý zobák, dále zejozoba asijského, který vypadá jako šedivý čáp, vodouše bahenního, množství volavek, čejku černoprsou, krásně barevnou vlhu proměnlivou, papoušky alexandry malé.
        
Na jednom stromě jsme zahlédli i zoborožce malabarského.

Bez Buddiho a řidiče bychom přehlédli i varana bengálského na stromě.

Setkali jsme se i s kurem bankivským, který je národním ptákem Šrí Lanky, i když vypadá jako náš kohout, jen mi přišel více barevný.

Potom nás řidič zavezl k jednomu jezeru, kde se u splavu vyhřívalo několik krokodýlů bahenních. Až 4 metry dlouhá zvířata leží líně u vodních ploch a čekají na kořist. Vy to ale nebudete, z aut se nesmí vystupovat! Jednou to Buddi porušil, to když musel na toaletu. S krokodýly jsme se setkali v parku vícekrát.
    
Cesty v parku jsou hrbolaté, málem z nás vytřásly duši. Auto se s divokým poskakováním prodírá po děrovaných cestách. Musíme se vyhýbat větvím stromů. Jednou jsme se hnali ještě k nějaké skále, kdy řidič dostal echo od jiného řidiče, že by tam měl být leopard, ale zase nic. Kdesi v dáli pobíhal šakal obecný a pár axisů indických, jelenů s bílými tečkami na těle.



Po 10 hodině opouštíme park. Jsme docela zklamaní. Ale možná budete mít při své návštěvě více štěstí. Jsem rád, že jsme předtím navštívili Hurulu Eco Park, kde jsme mohli pozorovat množství divokých slonů ve volné přírodě.
Před půl 11 jsme se vrátili na hotel, dobalili jsme věci, dali jsme si kafe a svačinu. V 11 hodin odjíždíme do letoviska Tangalla, kde máme další ubytování. Cestou se zastavujeme v Tisse v hotelu Lake Side Tourist Inn na oběd. Martin si dal nějakou rybu s hranolkama za 720 Rs, otec nudle se zeleninou a kuřecím masem za 407 Rs a salát z cibule, mrkve a rajčete. Já jsem si kvůli svému žaludku raději nedal nic.
Ve 12:15 odjíždíme přes město Hambantota po silnici A2, která kopíruje jižní pobřeží. Celá trasa do Tangalla měří 73 km. U cesty mě zaujala dopravní značka upozorňující na slony, tak mi to nedalo, abych si ji nevyfotil.

Zastavujeme se ve městě Ambalantota. Buddi s Martinem a otcem vlezli do dvou obuví, aby koupili pro otce cukle, které se mu roztrhaly, ale bohužel nic nesehnali. Pokračujeme dále přes město Ranna, které se nachází v nadmořské výšce pouhých 7,5 m.n.m. Přes silnici se plazí velký had, ale nepodařilo se mi ho vyfotit, byl rychlejší a zmizel v trávě. Dneska je hodně horko a svítí sluníčko. To nás už provázelo do konce dovolené. Nejhorší to bylo ve vnitrozemí.
Ve 13:50 přijíždíme do města Tangalle (Tangalla), které se nachází ještě v nižší nadmořské výšce 3,1 m.n.m. Pochází odsud současný prezident. Zdejší pláže se táhnou na obě strany několik kilometrů od Tangally a patří k nejkrásnějším na jižním pobřeží. Jsou lemované palmami. Pláže jsou písečné a můžete tady pěkně lenošit. 10 km východně od Tangally ve městě Rekawa se nachází hnízdiště mořských želv, které sem připlouvají každou noc, kolem půlnoci, naklást vejce. Vesničané za vstup na pláž ale vybírají vstupné.
Naše ubytování se nachází 7 km od města Tangalla přímo na pláži Tangalle Beach. Od hlavní silnice vede cesta k hotelu palmovým hájem. Nocleh na dvě noci máme v Manahara Beach Cottage & Cabanas, Mahawela Road, Morakatiyara, Nakulugamuwa, Tangalle, tel. +94 47 2240585. Recepce působí hned ne příliš přívětivým dojmem. Ubytování se nabízí ve 4 samostatných cabaňas a dvou poschoďových po dvou pokojích v krásné zahradě stíněné kokosovými palmami s výhledem na moře. Zahrada je od pláže oddělená plotem. Na zahradě je také menší bazén a lehátka. Umístění je fakt perfektní. Ubytování už tolik ne. Máme samostatnou chatku s verandou, kde je stolek a dvě židle. Chatka má okna, větrák i klimatizaci, 3 postele, všechny s moskytiérou, skříň ovšem bez polic a věšáků, takže nepoužitelná, proto máme věci rozprostřené kde se dá. Dále je tady jeden psací stůl, židle. Koupelna je společná s toaletou, nahoře opět volně otevřeno do pokoje. Sprcha je oddělná závěsem. "Teplá" voda se musí zapnout knoflíkem, ale stejně neteče. Už jsme si na to pomalu zvykli. Ale co je nejhorší, pokoj je vlhký a zatuchlý, pořád je to cítit a nedaří se to ani vyvětrat.
    
Jídelna se nachází v přízemí rozestavěné budovy, kde mají vzniknout další pokoje. Takže při jídle si připadáme jako na staveništi. V roce 2004 byl celý komplex zničený při tsunami a potom nově postavený. Tsunami si v roce 2004 vyžádalo kolem 35 tis. lidských životů a zničilo dvě třetiny pobřeží. Celkově si od nás toto ubytování vysloužilo 4 body. Martin s taťkou se šli okoupat do moře. Pláže je dlouhá, hezká, čistá, písečná, moře má mírný vstup do moře a vlny jsou jen malé. Ale je pod mrakem a docela fouká silný vítr, tak do vody ani nejdu. Čtu si na lehátku v zahradě a poslouchám šplouchání moře.
  
Při sprchování, kdy teče pouze studená voda, je mi zima. Zase mám průjem, kterého se nemůžu zbavit. Nasadil jsem tedy Ercefuryl a Smectu, tak snad to zabere. V restauraci jsem si objednal na večeři obyčejnou planou vařenou rýži za 165 Rs a uvařil jsem si na pokoji černý čaj. Večer už lítají komáři. K dispozici je připojení k wifi (bez hesla), tak volám domů přes skype, ale signál je nějaký slabý, protože mě špatně slyší. K večeru jsme se chtěli projít k pláži, ale branka je přivřená a je tam kláda na zemi, aby sem neběhali toulaví psi z pláže. Martin s taťkou si objednali večeři formou bufetu za 900 Rs na osobu + 10% taxy, protože jiná možnost stravování tady není. Muselo by se do jiných hotelů. Večeře se má podávat od 19, ale lidi už se slízají po půl sedmé, tak jdeme taky. Všechny chatky jsou kupodivu plné na rozdíl od jiných míst. K večeři je zeleninová polévka, nicméně má chuť nějaké vývaru a je planá. Jako hlavní chod je na výběr žlutá a červená rýže, kuřecí "kosti" v marinádě, nějaká pálivá ryba, pálivý papadam, míchaný zeleninový salát a pálivá fazolová směs. Mají tu prosklenou lednici, kde mají piva, vína a nealko nápoje. Já se jen tak dívám a na pokoji mám zbytek rýže. Z ovoce nabízí ananas a mango. Já jsem večer dojedl část rýže a uvařil jsem si další čaj. V noci jsem si nastavil na 23:30 budík kvůli tabletce. Jinak spím celkem dobře.

Pondělí 14.1.2013 - Tangalle, Mulkirigala

Dneska vstáváme až v 7 a chystám si ke snídaní jíl (Smectu). Fuj. Martin si šel ráno s otcem zaplavat do moře. Na snídani je čaj a káva už uvařená v konvicích, každý dostane jeden banán, plátek ananasu a půlku manga, máslo, marmeláda, opečené chleby, ale ne ty obyčejné toasty co jsme jedli pořád, vajíčka na různý způsob. Dokonce je i omeleta se šunkou a sýrem. Já jsem skončil jen u suchých chlebů s čajem a banány. Pár toastů jsem si zabalil do ubrousku an svačinu. V 8:40 jedeme autem do Mulkirigaly, 16 km severně od Tangalle, kde přijíždíme v 9:35. Už od rána svítí sluníčko a je horko. Mulkirigala neboli Rajamaha Viharaya je obrovský balvan známý také jako "malá Sigiriya" stoupající téměř kolmo přes 200 metrů z okolního lesa, ve kterém je na několika terasách vytesána řada skalních chrámů se sochami Buddhy a nádhernými malbami. Chrámy pochází z 2. století př.n.l. Jedná se v podstatě o komplex skalních chrámů a kláštera. U vstupu do areálu je malé muzeum. Už před bránou báby nabízí lotosové květy za 10 rupií. "Kupte si květinu ať máte co obětovat chrámu" volá na nás. Tak jsme si tedy koupili, akorát nám v tom horku rychle vadnou. Nabízí se i jeden samozvaný průvodce, kterého s díky odmítáme. Na úpatí skály je škola mladých mnichů. Několik jich venku hází kameny jeden druhému na stavbu nějaké svatyně a nechtějí aby jsme je fotili nebo natáčeli. Po pár schodech je pokladna, kde kupujeme lístky za překvapivě nízkou cenu 200 Rs. Měl jsem informaci, že by cena měla být 5 USD.

Postupně navštěvujeme všechny terasy a jednotlivé jeskyně vytesané do skály. V některých vhazujeme do pokladniček pár drobných rupií. Až na vrchol jsme napočítali 640 schodů, pominu-li některé k jeskyním. Takže výstup je celkem namáhavý, hlavně v tom horku. Bereme to postupně od první terasy.
       
Malby jsou krásně zachovalé. V každém chrámu je nějaká socha Buddhy v různých pozicích. V některých jeskyních, když jsme přišli, tak ještě více rozsvítili. Fotit se uvnitř může. Ještě že jsem si vzal s sebou stativ.
    
Ovšem před každou jeskyní se musíme zout a sundat pokrývku hlavy. V posledním chrámu se nachází Buddha ve stavu parinirvány, tzn. že jde o ležícího mrtvého Buddhu, nikoliv jen odpočívajícího. A jak poznáte jestli Buddha spí nebo již je mrtvý? Pokud má palce na nohou daleko od sebe, tak jen odpočívá. Jestli má prsty u sebe tak už zemřel. Nachází se tady i stará ztrouchnivělá skříň, do které se kdysi ukládaly rukopisy s náboženskými texty psané na listech palmy ola (talipotová plama).
         
Na poslední terasu vedou strmé schody vytesané přímo do skály. Tady se nachází bílá dágoba a malý strom bo. Když terasu obejdete spodem dojdete na ničím nechráněnou skalní plošinu odkud je nádherný výhled na palmovou džungli a Indický oceán v dáli.
   

Dneska jsme tady první návštěvníci. Až když my v 11:30 odcházíme, tak teprve začínají přicházet další lidé. Přesto, že výstup byl hodně vyčerpávající, určitě můžu návštěvu Mulkirigaly doporučit, i přesto, když už jste jako my předtím navštívili mnohem známější skálu Sigiriya.
Cestou zpátky se zastavujeme v Tangalle v obchodě, kde kupujeme 3 pětilitrové vody po 170 rupiích ať máme zase na pár dní a nemusíme to tahat, protože zítra se už s Buddim rozloučíme. V pekárně jsme koupili 4 muffiny, 2 sladké rohlíky a ještě nějakou sladkou placku za 110 Rs celkem. Cestou na hotel jsme se zastavili ještě u jedné pláže v Tangalle. 


Na pokoji jsme o půl jedné a do večera máme čas lenošit. Uvařil jsem si čaj a jím toasty a banány. Přijeli ti druzí Češi s dítětem co jsme je potkali v Ella a Yale. Také byli návštěvou parku Yala hodně zklamaní. Jenže oni to srovnávali s návštěvou Tanzánie, kde byli loni v únoru. Jdeme k moři, které má tak 28 °C. Jen je třeba překonat příboj a vlny u břehu. Ležím v zahradě na lehátku pod palmami, píšu deník a čtu si. Dost fouká vítr. V moři jsem byl asi třikrát. Chvíli v bazénu. Procházím se po pláži. Po třech urgencích nám konečně přinesli čisté ručníky. Ubytovala se tady skupiny 4 Rusů. Ve čtyři jsme se osprchovali opět studenější vodou a na verandě četli a odpočívali. 

V 7 hodin jsme jeli s Buddim na večeři. Pozvali jsme ho na rozlučku. Zítra to bude poslední den, co je s námi. Výběr jsme nechali na něm. Zavezl nás do Palm Paradise Cabanas na pláži Goyambokka ( Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript ). Naproti je další ubytovací komplex a restaurace, ale tvrdil, že Palm Paradise má lepší kuchyň. Patří to Němcům. Je tady i strážný, který nám otevírá bránu pro vjezd. Kdysi tady Buddi vozil turisty než to změnilo majitele a zvýšili ceny. Je to tady samozřejmě lepší než u nás v Manahara. Mají tady velkou otevřenou restauraci. Postupně se celá zaplnila, hotel je totiž plný. Na večeři mají opět menu. Polévka Tom Yam, což je thajská pálivá polévka, kterou jsem si nedal. Jako hlavní chod byla grilovaná ryba, míchaný salát a smažené banánové lupínky, ale místo toho si objednali hranolky. Jako dezert byl nějaký puding. Cena 750 Rs na osobu + taxy 10%. Já jsem si dal pouze rybu a k tomu rýži, nic jiného. Stejně mi to účtovali, jako bych měl celé menu. K tomu jsem si dal na pití konev čaje za 180 Rs a oni si dali 2 piva Lion po 300 Rs. Povídáme si o zážitcích, co se nám líbilo a co naopak ne, aby měl inspiraci pro příští turisty. Celkem platíme 4158 Rs. O půl 9 odjíždíme zpátky na náš hotel a jdeme spát. Bolelo mě břicho, ale kromě vstávání na tabletku v jednu v noci jsem prospal celou noc.

Úterý 15.1.2013 - Hummanaya „Blow Hole“, Dondra, Mirissa

Přes noc nám psi na verandě rozházeli ručníky, boty, roztrhali sáček s odpadky a všechno vysypali na zem. V 8 jdeme na snídani, která je stejná jako včera. Risknul jsme to a dal jsem si dneska i omeletu se šunkou a sýrem a toast s marmeládou. Uvidíme jak na to zareaguje můj žaludek. Několik toastů a banány jsem sbalil s sebou. Po snídani se jdeme koupat do moře. Je teplé a vlny nejsou tak velké. Na pláži je stádo krav, které asi vyrazili k moři na dovolenou ROH.
  
Personál hotelu čistí bazén a sekají trávník. V 10 hodin jsme se osprchovali, sbalili a o půl jedenácté odjíždíme.Asi 12 km západně od města Tangalla se nachází turistická atrakce Hummanaya „Blow Hole", kde z díry v masivní skále vystřikuje mořská voda až do výšky 30 metrů. Nejlépe se tento jev pozoruje v době od května do listopadu. V jiném období může být „vodotrysk" malý! Vstupné činí 200 rupií. Každý domorodec má u domku vybudované parkoviště a chtějí 100 Rs za auto. Parkujeme, ale zjišťujeme od lidí co se vrací, že voda nevystřikuje, tak tam ani nejdeme. Buddi chce platit parkovné, ale chlapík peníze nechce, znají se přes nějakého dalšího společného známého. 

Další zastávku děláme ve městě Dondra (Devinuwara), které leží 5 km od Matary. Míříme k majáku, který se nachází přímo u moře a vedou k němu ukazatele. Parkovat se dá přímo u něj. Je to krásné místo obklopené palmami.
  
Bílý maják byl postavený Brity před 123 lety, v roce 1890. Je vysoký 50 metrů a nahoru jsme napočítali 220 schodů. Maják je stále funkční. Uvnitř majáku těsně před vrcholem je i navigační systém sledování lodí a údajně mají zrovna nějaký problém, ztratila se jim nějaká loď z dohledu. Za vstup nahoru chce nějaký správce 500 rupií. Žádný lístek nám ovšem nedává. Asi to má do kapsy. Martin zůstal dole. Škrábeme se po točitém úzkém schodišti až na samý vrchol, kde je vyhlídková plošina. Je odtud opravdu nádherný výhled na celé pobřeží. Ovšem fouká tady hodně silný vítr.
  

Když jsme se pokochali výhledem, vracíme se dolů. Maják, resp. kámen na zemi vedle majáku označuje nejjižnější bod na Šrí Lance. Na kameni je napsáno Ceylon Survey dept. fundamental bench mark. Na jih od majáku už mezi námi a Antarktidou vzdálenou 10 000 mil je už jen nekonečné moře. 
 
Vracíme se k hlavní silnici, kde se nachází chrám, jehož součástí je kopie obrovské sochy Buddhy z vesnice Aukana. Měří 12 metrů. Buddha stojí v žehnající pozici, kdy pravá ruka je obrácena hranou směrem k nám. Vlevo od ní se nachází modrá pagodovitá stavba Devi Nuwara Upulwan devalaya zasvěcená Višnuovi (Devinuwara Sri Vishnu Maha Devalaya).
 
Cestou do města Matara zastavujeme u silnice, kde prodávají kešu ořechy. Každý z prodejců má pouze jednu velkou sklenici, ale mají je hrozně drahé. Za 1 kus požadují 5 rupií. Jsou sice obrovské, ale předražené a zlevnit nikdo nechce. Zaváhali jsme, že jsme je nekoupili hned na začátku výletu u Negomba. Zastavujeme ve městě Matara. To už je velké město a je to znát i na dopravě. Město má i svou starou holandskou koloniální čtvrť, ovšem my jsme zamířili jen na nákup. Ověřujeme u prodejce losů, jestli jsme náhodu nevyhráli, ale tentokrát ani těch 20 rupií. V pekárně The Galle Oriental Bakery kupujeme dva rohlíky se zapečeným párkem, jeden muffin, sladký rohlík a tři obyčejné housky, celkem za 180 Rs. Vedle v supermarketu Cargills Food City (najdete ho ve všech větších městech na Šrí Lance) kupujeme oplatky, dvě plechovky kokosového mlíka (400 ml za 120 Rs) levnější než u nás, směs na přípravu hopperů za 85 Rs. Jsem zvědavý, kam to všechno sbalím. Kešu tady mají sice taky, ale opět hodně drahé. Buddi říkal, že se podívá v Negombu a když tak nám koupí a pošle po nějakém řidiči, který pojede kolem nás.

Pak už konečně přijíždíme do Mirissy, letoviska na konci Weligamské zátoky, naší dnešní cílové destinace do hotelu Riverside Cabanas, které jsme si už zajišťovali sami přes internet z domova. Je to asi 100 metrů od hlavní silnice na odvrácené straně od pláže. K pláži je to tak 200 metrů. Takže pohoda. Nachází se na adrese No 34, Oya Addara Watta, Udupila, Mirissa, 81740, tel.: +94412254771, mobil: +94777557060, mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript . 

Vytahujeme všechny věci z auta, protože tady naše společná cesta s Buddim končí. Buddi se vrací domů do Negomba. Teď ho čekají 4 dny volna a pak vyráží zase na další výlet s turisty. Mají naši rezervaci zapsanou v sešitě. Jeden pokoj už je připravený, druhý se ještě uklízí, bude za 10 minut. Check-in je totiž až od 14 hodin. Ubytování je fakt super, taky si od nás vysloužilo 4 body. Jsou to jedno poschoďové barevné domky, v každé jsou vždycky dva pokoje, jeden v přízemí s verandou do zahrady, takový měl otec (pokoj č. 3) a jeden v patře s balkonem otočeným také do zahrady, který jsme měli my (pokoj č. 6). Celkem je tady 9 pokojů, některé čtyřlůžkové. Hlavně jsou čisté. V pokoji máme jak větrák, tak klimatizaci a nezbytnou moskytiéru na pokoji, protože hotel se nachází přímo u řeky, nebo spíš stoky, takže komárů je tady dost. Elektřina v pokoji se zapne po vložení karty, která je součástí klíče od pokoje. Dále je k dispozici psací stůl, konferenční stolek, dvě křesla, na balkóně jsou také židle a stůl. V koupelně je čistý sprchovací kout s teplou vodou, toaleta, umyvadlo, ručníky. V zahradě se nachází otevřený pavilon, který slouží jako restaurace. Zdarma je wifi připojení, které nám dosahuje až do pokoje (heslo ##REVERSIDE#12). Hotel je umístěný v klidné lokalitě dál od hluku hlavní silnice či plážových barů. Zahrada je udržovaná, od řeky, rozuměj stoky, ji odděluje plot. Po zahradě lezou varani a ozývá se spousta ptáků. I Buddi si vzal vizitku, protože se mu to líbilo a nikdy tady nebyl a bude to doporučovat svým klientům. Cena je 42 USD za noc se snídaní pro dva a 38 USD za noc při obsazení pokoje jednou osobou (taťka). Celkem na dva dny jsme platili 160 USD.
    
Snědli jsme nějaké pečivo a ve 14:15 už jsme si to šinuli na pláž. Není to daleko. Pláž je nádherná, čistá, písečná, lemovaná palmami. Moře je taky čisté, ale jsou celkem slušné vlny, které využívají i surfaři. Vždycky jde tak 5-6 velkých vln za sebou a potom je chvíli klid a toho musíme využít k přesunu do moře. Potom už se dá i plavat. Už je tady o poznání více turistů. Na pláži jsou různé bary a restaurace, lehátka, dokonce i pobřežní hlídka. V jednom baru na pláži ještě mají vánoční stromeček. Našli jsme si místo ve stínu pod stromy, odkud nás brzy vyhnali mravenci.
    
Na jižním konci pláže u hotelu Giragala Village je ostrůvek na skále trčící z moře, spojený s pláží písečnou úžinou oddělující dva zálivy a kde se stýkají vody z obou zálivů. V tom druhém je úplně klidné a průzračné moře, ideální ke koupání i šnorchlování. Ze skály je pěkný výhled na několik zátok.
    
Před pátou hodinou odcházíme z pláže. Poprvé nám opravdu teče ve sprše horká voda. 

Na večeři jsme šli do doporučovaného Amarasinghe´s Guest House. Jsou tady dva stejného jména. Jeden hned vedle našeho hotelu Amarasinghe´s Royal Lodge, který patří synovi majitelky toho druhého, známějšího. Královský (royal) je poněkud nadnesené. Je to dům se 4 pokoji, restaurací a pořádají tady školu vaření. Původní a známější Amarasinghe´s GH, kam jsme šli, byl založený v roce 1994. Nachází se více v džungli, asi 600 metrů od hlavní silnice za řekou na stejné straně jako jsme my. Má 15 pokojů různých kategorií, vč. Novější vily a zeleninové zahrady. Taky je tady plno komárů. Ale naštěstí jsme si vzali repelent. Paní majitelka, která se nás ujala, je milá. Menu mají v podstatě stejné jako u syna. Já jsem chtěl vyzkoušet doporučované údajně výborné palačinky s banánem, limetkou, kokosem a třtinovým cukrem. Dal jsem si 4 kusy za 340 rupií + 10 % taxy. Byly dobré, ale že bych se po nich utloukl a nemohl bez nich žít, to zase ne. Obyčejné palačinky s náplní tvořenou smíchaným kokosem, zkaramelizovaným hnědým cukrem a možná tou limetkou, kterou jsem tam nějak necítil. K pití jsem si dal KOLLU, ajurvédský teplý nápoj na způsob čaje, údajně dobrý na žaludek za 225 rupií hrnek. Martina bolí taky žaludek a má průjmy, tak nechtěl nic. Zkusil ode mě jednu palačinku. Jeho otec si objednal celou rybu PARA. Mají to rozdělené podle váhy, cca 1000 gramů – 890 rupií + taxy. K tomu je mísa rýže a talíř zeleninového salátu. Ovšem když přinesli tu rybu, málem nám vypadly oči z důlků. Velikostí menšího kapra překrývala celý podlouhlý talíř. Byla připravena na česneku, ozdobena rajčaty a nějakými zelenými větvičkami. Asi usoudili, že to jedna osoba nesní, tak automaticky přinesli tři talíře a troje příbory. Takže jsme z ní ujídali všichni, až zbyla jen kostra. Chuťově byla moc dobrá. Včetně tax jsme celkem platili 1600 Rs.
 
Postupně tady přišlo hodně lidí, jak z ubytovaných tak z ulice. Ptali jsme se na cenu dopravy z Mirissy do Unawatuny a řekla nám 2500 rupií, což je trošku hodně za 23 km, když na pláži nabízí taxi až na letiště do Colomba, vzdálené 180 km za 8000 Rs. Po tmě se vracíme zpátky na hotel, baterku jsme bohužel nechali na pokoji, ale místy je cesta osvětlená nebo nám v jednom místě cestu osvětlují světlušky. Vidím je po druhé v životě. Poprvé jsem se s nimi setkal v Palkovicích u Frýdku Místku u známého na chatě a teď tady. Jednu jsem dokonce chytil do ruky. Ve 21 hodin jsme přišli na pokoj. Martin se snaží vychytat komáry, ale úplně se to nedaří. Objevují se další a další. Zalezli jsme pod moskytiéru. V noci jsme nakonec nechali zapnutý jen větrák, z klimy byla zima a musím říct, že nás ani neotravovali. A to já jsem na ně hodně citlivý. Jen zabzučí, už jsem vzhůru.

Středa 16.1.2013 - Mirissa

Dneska se budím až o půl osmé. Není kam spěchat, dneska máme celý den an lenošení na pláži. Martin v noci slyšel ječet opice, já spal jako zařezaný. Akorát postel šíleně vrže. Na snídani jsme šli v 8:30. Teploměr ukazuje ve stínu už 25 stupňů. Snídaně je celkem obligátní, čaj/káva, toasty z těch lepších chlebů, máslo, jen pro zajímavost máslo mají všude slané, marmeláda, vajíčka na různý způsob nebo párky. S Martinem jsme si dali na půl omeletu a párky. Párky byly sice dobré, ale byly to dva malé párečky, dohromady menší než jeden český párek. Málem jsme měli jídlo studené, než přinesli chleba. A to jsme tady podotýkám byli na snídani jediní. Zrovna se přišli na ubytování informovat další Češi, ale odešli. V hotelu jsme taxy sondovali cenu dopravy do Unawatuny, taxi 3200-3500 Rs, tuk tuk 1200-2000 Rs, ale to by bylo třeba vzít dva, vlakem prý ne, že nádraží je dále a v buse bude podle nich problém se zavazadly. Prostě se snaží vnutit taxi. Samozřejmě je to nejpohodlnější, ale taky nejdražší a přitom to není daleko. Z busu jsme měli jen strach,jak se tam nacpeme se všemi těmi krámy. Jdeme na pláž.

Dneska jsou větší vlny než byly včera. Šli jsme blíže ke skále a rozložili se do stínu. Byli jsme v zátoce jednou šnorchlovat. Doporučuji si vzít ploutve nebo aspoň boty do vody, je tady dost kamenů, korálů a ježovek. Kromě toho na dně leží hodně druhů mořských okurek různých velikostí až po půlmetrové kousky, různé barevné pruhované ryby, menší i větší a jedna velká ryba. Ale víří se písek, takže viditelnost nic moc. Na pláži si otec koupil za 50 Rs jeden kokos. O půl jedné jdeme na pokoj. Cestou jsme si chtěli dát něco na oběd, ale na nic takového jsme nenatrefili. Osprchovali jsme se, nechali si vyměnit ručníky a zašli jsme na jídlo vedle nás do Amarasinghe´s Royal Lodge. Sedíme venku. Taťka si objednal kokosové palačinky (5 ks) za 340 Rs, já palačinky s různým ovocem za 380 Rs, ale dostal jsem pouze 4 kusy a Martin si dal čokoládové wafle za 190 Rs, ale dostal jen dvě přitom v jídelníčku byly psané 4 kusy. Každý jsme k tomu dostali konvici s čajem, což je zahrnuto v ceně. Ještě nám k tomu přinesl med, ale chutná jinak než český med, na který jsme zvyklí. Hodně jídel nabízí přímo s konvičkou čaje nebo kávy, mléko a cukr. Mají tady větší výběr palačinek, polévek než u jeho matky.
  
Venku je už ve stínu 32°C. Po obědě jsem se šel projít kolem řeky, potažmo stoky, která nám teče kolem hotelu. V řece plavou i odpadky. Po stromech skáčou opice, které Martin v noci slyšel. Kolem řeky jsou domky místních obyvatel a řada ubytování pro turisty.
 
Potom jsem se na chvíli natáhnul a ve 3 jsme vyrazili zase na pláž. Lehli jsme si v místě, kde se nachází pobřežní hlídka. Hned u ní je malé záchranné centrum mořských želv, o které se starají. Momentálně je tady 6 hnízd, kde jsou nakladená vejce různých typů želv. Jedno je teprve 3 dny staré. U každého je tabule, kde je napsán druh želvy, počet nakladených vajec a kdy byla snesena. Potom je tady šest kamenných nádrží s mořskou vodou a v ní opět želvy, již vylíhnuté. V jedné nádobě jsme napočítali 75 malých želviček druhu Green sea turtle (česky kareta obrovská), staré 13 dní. V jiné nádrži byly o něco větší, již od října 2012, také Green turtle a Loggerhead sea turtle (Caretta Caretta, neboli kareta obecná). Mají tady i pokladničku, kde můžete přispět na záchranu ohrožených želv.
  
Želvích farem, kde zachraňují ohrožené mořské želvy a mají i líhně karet je na jižním a západním pobřeží několik, která můžete navštívit. Například v Kosgodě, 44 km od Galle pod Bentotou se nachází Kosgoda Sea Turtles Conservation Research Project, vedený panem Kithisirim Kannangarou (vstupné dobrovolné). Líheň Sea Turtle Hatchery pana Amarasena Fernanda je o něco jižněji, také v Kosgodě a neleží přímo na břehu, líheň pana Chandrasiriho (Sea Turtle Sanctuary and Research Center) a jiné.

Martin šel ještě jednou šnorchlovat do krytého zálivu, kde jsme byli dopoledne, já jsem šel jen plavat. Poté jsme se prošli na druhý konec pláže, kde jsou opět bary a restaurace se stoly přímo na pláži. Všude nabízí mořské plody a další jídla. Během tzv. šťastné hodinky - happy hour mezi 17 a 21 hodinou nabízí různé nápoje a koktejly za 300 rupií. Úplně na konci pláže v zálivu se v moři prohání surfaři, protože jsou tady největší vlny. Po 17 hodině odcházíme z pláže. Dali jsme si sprchu, sbalili pár věcí, zítra se totiž přesouváme do poslední destinace, Unawatuny. O půl sedmé jsme vyrazili na večeři do hotelu Paradise Beach Club.

Jedná se o velký hotelový komplex s bazénem přímo u pláže. Také jsme se na něho dívali na netu, když jsme hledali v Mirisse ubytování. Byl úplně obsazený, protože na recepci nevisely žádné klíče. Mají velkou restauraci, kdy část je vnitřní a část venkovní. Mnohé stoly byly rezervované. Pro ubytované hosty je povinná polopenze nebo plná penze. Na výběr byla večeře formou bufetu, dnes BBQ za 1500 rupií/osoba + 22% taxy (10% S.C. a 12% V.A.T.) což jsem zvolil já nebo se dalo vybírat à la carte. Martin si dal boloňské špagety zapečené se sýrem za 550 Rs + daně. Říkal, že byly dobré. K pití si dal Absolute vodku (500 Rs), protože Finlandii neměli . Otci objednal Cuba libre za 600 Rs a k jídlu si dal smažené nudle se zeleninou za 450 Rs. Ještě jsme si objednali jednu balenou vodu za 130 Rs a pivo Lion Larger za 270 Rs. Celkem jsme platili 4000 rupií. Hrála tady i živá hudba. Chlap s kytarou hrál a zpíval, chodil mezi stoly a chtěl peníze. Na pláži hořela velká vatra, asi aby přilákali další návštěvníky. Výběr z bufetového menu byl fakt veliký. Rajská polévka se zeleninou, nudlemi a krutony, chleba a máslo. Množství salátů a zálivek, tzatziky, coleslaw, dýňový s nějakými fazolemi, hlávkový,... Rýže normální a šafránová s rozinkami, celé brambory pečené ve slupce se smetanou, hovězí kari - kostky masa, ale hodně pálivé, dýňové kari a ještě nějaké další kari, teplá zeleniny, pečené česneky. Několik druhů zákusků, z nichž mi chutnal jen jeden, čokoládový s ořechy. Jinak tu byly různé pěny, kokosová, pomerančová, ovocný salát, klasický šrílanský dezert curd, což je jogurt z buvolího mléka podávaný s medem. Venku grilovali kuřecí maso, párky, a nějakou obrovskou rybu, která zabírala celý gril a z té ukrajovali. Když došla, chvíli nebyla žádná a pak donesli další jinou rybu. K tomu byla BBQ omáčka, máslová omáčka a limety. Lidi si často objednávali víno. Pití, ani čaj v ceně bufetu nebylo. Odcházíme po osmé hodině. Už to nemám kam dávat. Oči by jedly, ale je to poprvé co tolik jím po žaludečních problémech, tak jsem zvědavý, kde strávím dnešní noc.
       

Čtvrtek 17.1.2013 - Mirissa, Unawatuna

Naštěstí to se mnou neudělalo nic. Prospal jsem celou noc. Vstáváme po sedmé hodině. Snídaně je stejná jako včera. Teplota ve stínu už zase šplhá k 24 stupňům. Check-out je do 12 hodin. Zaplatili jsme ubytování. Cena byla domluvena v dolarech, ale zaplatili jsme v rupiích. My dvě noci po 42 USD x 130, tzn. 10.920 Rs. Otec měl pokoj o něco málo levnější při obsazení jednou osobou a tím pádem jedna snídaně, takže noc za 38 USD, celkem 9.880 Rs. Ráno jsme šli ještě na pláž k hotelu Giragala, kde je klidnější moře, ale dneska se mi zdá o něco chladnější a plave v něm více bordelu. Vyšli jsme si ještě jednou na vyhlídku. O půl 11 se vracíme na pokoj, dali jsme sprchu. Poslali jsme Buddimu SMS, ať nám kešu ořechy nekupuje, že za 200 Rs jsme kupovali 200 gr a to asi nesežene. V 11:30 opouštíme pokoj, jdeme na hlavní silnici, kde je hned u křižovatky autobusová zastávka. Cestou nás samozřejmě zastavovali tuk tukáři, ale rozhodli jsme se ušetřit a vyzkoušet místní autobusovou dopravu. První autobus nás nevzal, přitom měl na čelním skle napsáno Colombo, takže musel jet přes Unawatunu. Ale jel hned další. Jezdí tady jeden za druhým. Už samotné nastupování byl zážitek. Ještě jsme pořádně nenastoupili a už jel. Tady se nastupuje a vystupuje totiž za jízdy, proto jsou dveře stále otevřené. Autobus zastavuje na mávnutí. Nástupní místa jsou ale označená barevně na silnici a je u nich i dopravní značka. Otec nalezl zadními dveřmi, my předními. Jeden bágl jsme položili k řidiči, kde už ležely další tašky. Jednou rukou je za jízdy přidržuje. Druhý bágl drží Martin. Autobus je pěkně narvaný. Po chvíli se vepředu uvolnilo jedno místo k sezení, tak jsem toho hned využil. Rychlejší vyhrává. Během té krátké jízdy se vedle mně vystřídali tří místní, pak si sedl i Martin. Autobusem se prodíral průvodčí, u kterého jsme koupili lístky za 50 Rs na osobu. Vzdálenost asi 23 km. Rádio vyhrává na plné koule a řidič neustále troubí. Bez toho by to zkrátka nešlo. Jedeme podél pobřeží. Míjíme i rybáře sedící na kůlech (stilt fishermen), kteří jsou typičtí pro jižní pobřeží. Vyskytují se na několika místech, zejména mezi Unawatunou a Weligamou, většinou brzo ráno a nebo večer. A přitom teď v pravé poledne jich tady sedělo hodně. Největší koncentrace rybářů na kůlech je v Ahangamě. Potkáte je i v Dalawele, což je vesnice 2 km od Unawatuny. Také podél cesty suší rozprostřené ryby. Průvodčímu jsme ukázali lístek s místem, kde chceme vystoupit. Je to křižovatka na Yaddehimula Road, dříve se to jmenovalo The Strand. Řidič nám trochu přibrzdil, i tak jsme vyskakovali ze druhého schodu, když už se pomalu rozjížděl a rozerval jsem při tom jednu papírovou tašku s věcmi. Připadal jsem si jak ve filmu Slunce seno, kdy taky vyskakovali za jízdy s vlaku s věcmi na svatbu. Cesta trvala 45 minut. Hned u cesty je nějaké informační centrum (spíš cestovka) a u něj hned šipka k našemu ubytování, které máme rezervované už z domova, ať nemusíme nic shánět. Takže nás vysadil úplně suprově. Trvalo nám to dlouho, než jsme nějaké ubytování vybrali, aby nebylo moc drahé a taky pěkné. Uvažovali jsme i o Dalawele, vzdálené 2 km od Unawatuny. V Unawatuně je výběr ubytování opravdu velký všech cenových kategorií.
Ubytování máme v Sea Breeze Guest House, GLD Suranga & Kiki, Bogahawatta, Unawatuna, tel.: +94 779267419 nebo +94914931897, E-Mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , (vedle Unawatuna Beach Bungalow). S majitelem (jmenuje se Suranga) jsem komunikoval přes maily, odpovídal rychle a neplatil se žádný rezervační poplatek. Nachází se v pěkné udržované zahradě plné palem a květin. Prohánějí se tady opice a veverky. Pokoje už jsou připravené. S Martinem máme pokoj v 1. patře samostatné vilky, kde jsou celkem 4 pokoje a každý pokoj má své jméno. Měli jsme mít Hanumana, což je opičí bůh, ale máme vedlejší pokoj Waja, ale jsou stejné. Oba mají společnou verandu s židlemi a stolkem. Přímo před naší verandou vedou elektrické dráty, po kterých běhají veverky. Po střeše nám pro změnu pobíhají opice. Pokoj je čistý, s klimatizací i větrákem, dvojpostel s moskytiérou, noční stolky, lednice, šatní skříň se zabudovaným trezorem na klíček, nějaké police. Koupelna je společná s toaletou, sprchovací kout s elektrickým bojlerem na teplou vodu, která kupodivu teče. Jsou tady dvě sprchy, jedna s regulací teploty vody. Přinesl nám ještě ručníky a toaletní papír. Cena je 4500 Rs za noc za pokoj se snídaní. V přízemí jsou potom pokoje Shakti a Shiva. Potom je tu ještě jedna podobná vilka, malá otevřená jídelna, která slouží zároveň jako společenská místnost a knihovna se 2 stoly, odkud vedou dveře do přízemního pokoje, který má otec za cenu 3000 Rs na noc. Uvnitř je téměř totožný s tím našim. Akorát nemá balkon a teplou vodu. Dle rezervace měl mít ten přízemní pokoj Shakti v naší vilce, s teplou vodou a verandou za stejnou cenu. Ale říkal, že mu to nevadí. Stejně byl ten druhý už obsazený. Ve všech pokojích jsou okna. Wifi tady bohužel není. Celkem tady má 7 pokojů. Majitel tady i bydlí a má zde i kancelář. Ještě je tady pavilon, kde provádí ajurvédské masáže. Ubytování od nás získalo 3 body.
     
Slunce svítí, tak jsem vypral jen nějaké spodní prádlo a vyvěsil na zahradu, kde jsou natažené šňůry. Martin zašel do obchodu pro dvě velké 5 litrové vody po 180 Rs a 2 muffiny po 45 Rs. V jídelně píšu deník a ve čtvrt na tři se jdeme projít k pláži. Je to pěšky max. 5 minut. Unawatuna je oblíbené přímořské letovisko. Nachází se v poklidné zátoce, 7 km od města Galle a asi 120 km od Colomba. Na městem se tyčí lesem porostlá skála Rhumassala Kanda, kam se dá vylézt. Původně jsem to měl v plánu, ale nakonec jsem to nějak vzdal. Žijí tady tlupy makaků. Pláže v Unawatuně jsou považovány za nejkrásnější na ostrově. Bohužel je tady o poznání mnohem více turistů a hotelů, než kdekoliv jinde. Na pláži je jeden hotel a restaurace nebo bar vedle druhého a pláž je poseta lehátky. Ovšem moře je bezkonkurenční. Nejenom že má hezkou tyrkysovou barvu, ale moře je klidné, bez vln, koupání bezpečné, dá se výborně plavat a voda má 28 stupňů. Pláž je ovšem úzká a je tady málo místa na ležení. To pláže v Tangalle nebo Mirisse byly delší a širší, ale zase tam byly větší vln. Lehli jsme si vedle hotelu Thaproban a The Villa hotel. Moře se hned svažuje do hloubky, není tady mírný vstup do moře. Na dně leží zbytky korálů. Přímo naproti, asi kilometr od břehu leží v moři dva kamenné ostrůvky a kolem nich jsou korálové útesy. Jsou vhodné pro šnorchlování nebo potápění, ale asi by jste si museli najmout člun. Žije tady hodně ryb, chobotnic, mořských hadů,... Na severním konci zátoky, kde ční na skále bílá dagoba, naváží náklaďáky kameny do moře a bagry je srovnávají, jako by chtěli kamennou hrází propojit ostrůvky v moři s pevninou. Naštěstí nás to nijak neruší.
   
Nejlepší místo na šnorchlování je údajně Jungle Beach, pláž ukrytá v džungli, ke které vedou ukazatele. Jeden ukazatel jsme viděli asi 200 metrů za hotelem Thaproban, u cestovní agentury G.G. Happy Tour a restaurace Hot Rock. Je to asi 3 km od Unawatuny směrem na Japanese Peace Pagoda a potom pokračujete podél cestičky až k moři. Nebo si můžete najmout loď či tuk-tuk. Tady je popis trasy, který jsem našel někde na netu: Japanese Peace Pagoda, (2 km from Unawatuna). A gift from the Japanese, this amazing pagoda is well worth a visit. To get there you can take a 3-wheeler or to walk (20 minutes) follow the road through Unawatuna (away from the A2) until you reach the small t-junction. Turn left to return to the western tip of the beach and the temple, turn right for the pagoda. Continue up the hill, following the clear signs for Jungle Beach. The pagoda, and the rocks further along the track, offer amazing sunset and wildlife photograph opportunities.
V moři se prohání vodní skútry a občas projede loď s proskleným dnem nebo potápěčské lodě. Přes Unawatunu projíždí pojízdná pekárna, která je udělaná z tuk tuku. Zastavuje i u pláží. Vůni čerstvého pečiva jsme nemohli odolat. Za 250 Rs jsem si koupil velká sladkou housku, byla ještě teplá. Z kynutého těsta jakoby 8 šneků spojených do velké květiny. Pak jsme koupili jednu menší sladkou housku za 40 Rs, jednu housku s párkem za 40 Rs a jeden sladký rohlík za 30 Rs, celkem za 360 Rs. Pak ještě jezdí jiný chlapík s kolem a vozí pro změnu nanuky. Každý má z amplionu puštěnou jinou melodii pro nalákání zákazníků. Za chvíli jsme je už rozlišili bez toho aniž bychom je viděli. Koupil jsem si čokoládový nanuk s oříšky a uvnitř je kus opravdové čokolády za 75 Rs a Martin s otcem si dali vanilkové kornouty s oříšky a čokoládou za 80 Rs. Moc na tom nevydělá. Na tom mojem nanuku je cena 70 Rs a prodává ho za 75. Otázkou je za kolik je nakupuje.
 
Před 17 hodinou jdeme z pláže. Procházíme vesnicí, kde je jeden obchůdek vedle druhého. Martin koupil SIM kredit za 250 rupií. Za těch 250 rupií jsme pak volali do Čech asi 13 minut. Volání je tu opravdu levné. Vstup do našeho hotelu je i z druhé strany, ze silnice Yaddehimullah Road. Prádlo ještě není suché. Venku už lítají komáři. Na večeři jsme šli do Unawatuna Beach Resort (UBR), který leží přímo na pláži. Restaurace vypadá dost honosně. Jako první jsou zabraná místa nejblíže k moři. Pro ubytované hosty je bufetová večeře za 6,5 USD, normální cena je 1750 Rs + daně 25%. Bufet byl hodně bohatý, a vypadal lákavě, ale tentokrát jsme si vybrali pouze z jídelního lístku. Na pití jsme si objednali dvě lahvová piva Lion Larger po 380 Rs. Mají tady i čepované pivo Lion, ale jednu pivní sklenici za 220 rupií. S Martinem jednu pizzu se 4 druhy sýra na půl za 1190 Rs a k tomu slaninu navíc za 200 Rs, 1 litr balené vody za 120 Rs, 2 panáky Old arrack 0,05l za 250 Rs a otec si dal smažené nudle se zeleninou a papadam za 350 Rs. K tomu byla nějaká pálivá omáčka. Celkem jsme platili 3600 Rs. Platil to otec, zval nás dodatečně ještě ke svým narozeninám. Pizza byla překvapivě moc dobrá, pečená v peci na dřevě. Čekali jsme nějakou hrůzu, ale fakt byla výborná i těsto.

Po večeři jsme se šli projít po pláži. Všechny bary, restaurace a hotely jsou barevně nasvícené. Stromy jsou ověšené vánočními světýlky. Do písku na pláži jsou zapíchnuté světelné louče. Většina restaurací má stoly přímo na písku na pláži, které potom schovají a ráno místo nich vytáhnou lehátka. Na stolech hoří svíčky. Hned vedle sebe byly tři restaurace nabízející čerstvé mořské plody, které upravují na grilu. Na výběr mají různé druhy ryby, humry, langusty, krevety, malé i velké jumbo krevety, olihně, kraby a jiné.
  
V restauracích na pláži můžete sedět dlouho do noci. V obchodě jsme koupili ještě kredit na mobil 2 x 100 Rs a dva malé šampony v sáčcích po 10 rupiích, protože šampon už nám došel a velký nemá už smysl kupovat. Po deváté hodině se vracíme na pokoj. U hotelu zase poletují světlušky. Martin se dívá na mobilu na nějaký film a já dopisuji deník.

Pátek 18.1.2013 - Unawatuna, Galle

Vstáváme v 7 hodin. Opět do jasné oblohy. Převěsil jsem prádlo. Otci přede dveřmi leží na rohožce kočka. V 7:45 jdeme na snídani. Obsluhuje sám majitel. Opět čaj nebo káva, instantní Thajská, míchaná vajíčka nebo omeleta, z ovoce banán, ananas a mango. Míchaných vajíček je málo, asi jen z jednoho vejce a jsou takové obyčejné. K tomu ještě toasty, máslo a marmeláda. Každé ráno tady dva chlapi, turisti, co jsou ubytováni v naší vilce sedí na židli na verandě a meditují při zapálených vonných tyčinkách. Potom společně s manželkami jdou někam na snídani. V zahradě se pořád ozývá cvrkot a zvuky různých ptáků, které přehlušuje řev opic, které skáčou ze stromu na strom a veverky mají ranní rozcvičku, když přebíhají po elektrickém drátě sem a tam.
Dopoledne jsme se rozhodli navštívit město Galle. V 8:45 jdeme na autobus. Autobusy jezdí každou chvíli. Samozřejmě je možné si najmout i tuk tuk. První bus co měl napsáno Colombo nás opět nevzal, ale hned za ním jede další s nápisem Galle. Hned jsme si sedli i když je to jen 7 km. Cena za lístek je 19 rupií za osobu. Jízdu místními autobusy jako další zážitek doporučuji vyzkoušet všem, ale maximálně tak 30 kilometrů. Na poznávání ostrova rozhodně ne. To si každopádně najměte auto s řidičem. Doprava autobusy je pomalá a nepohodlná a zdaleka by jste neviděli tolik jako s řidičem. Více času by jste strávili v busech. Bus nás vysazuje u autobusového nádraží v Galle, kde má konečnou. Nachází se hned vedle kriketového stadionu a vlakového nádraží. Tady si ověřujeme vlaky na neděli do Colomba, vzdáleného 117 km. Není třeba rezervace. K dispozici je pouze 2. třída za 180 Rs a 3. třída za 100 Rs. V 16:50 ještě jede nějaký express vlak Galle - Colombo Fort - Maradana, pouze soboty a neděle, cena je stejná a v Colombu má být v 18:50. Jízdná řády vlaků najdete zde. Oficiální stránky šrílanských drah.
   
Na prohlídku Galle Vám stačí bohatě půl dne. Galle je nejlépe dochované koloniální město ostrova staré více než 400 let. Je čtvrtým největším městem na Šrí Lance. Leží přímo na pobřeží, jedná se o přístavní město s významným přístavem plným rybářských lodí, tankerů i turistických lodí. Galle se dělí na dvě části, Nové město, kde se nachází obchody, trhy, vlakové a autobusové nádraží a Staré město zvané Fort, které chceme právě prozkoumat a že za prozkoumání určitě stojí. Monumentální stará Holandská čtvrť (pevnost) nazývaná Fort, zapsána na seznam Unesco z roku 1633 je obehnaná mohutnými hradbami s baštami. Za hradbami se nachází koloniální městská čtvrť, která je největší atrakcí města. Prohlídku zahajujeme u Hlavní brány s hodinovou věží, ke které jsme došli během pár minut od vlakového nádraží kolem kriketového stadionu. Nová (Hlavní) brána je hlavním vstupem do pevnosti. Byla přistavěna Brity stejně jako hodinová věž, která se tyčí hned vedle. Hradby jsou opravdu monumentální. Na hradbách se nachází několik působivých bašt.
  
Hned za bránou jsme se ponořili do pitoreskní koloniální čtvrti s úzkými uličkami, koloniálními stavbami mezi kterými panuje běžný život se vším všudy. Není to žádný skanzen nebo muzeum. Podle mapy se procházíme starými uličkami a obdivujeme koloniální stavby. Vydali jsme se ulicí Church Street (Kerkstraat) kolem Národního muzea (Galle National Museum). Hned vedle stojí vyhlášený New Oriental Hotel z roku 1684, který dříve sloužil jako sídlo holandského guvernéra. Dnes zde sídlí luxusní 5* Amangalla hotel patřící do skupiny Aman Resorts. 

Na něj navazuje krásná bílá koloniální stavba kostela holandských reformátorů (Dutch Reformed Church). U kostela jsme měli možnost vidět i ženicha s nevěstou, kteří se tady fotografovali. Překvapilo mně, že nevěsta neměla bílé šaty ale červené.
 
Ve zchátralé budově pošty kupujeme 2 pohledy za 25 Rs, jeden celkový pohled na pevnost Galle z ptačí perspektivy, který by se mi nepodařilo odnikud zachytit a druhý je z oslav svátku Perahera v Kandy.

Přímo naproti pošty se nachází další zchátralá koloniální budova Queen´s House, někdejší kanceláře holandského guvernéra (Old Dutch Government House) jehož vstup zdobí datum Anno 1683 s obrázkem kohouta.

Tato křižovatka je obzvlášť bohatá na památky. Stojí tady i anglikánský kostel Všech svatých All Saint´s Church s podsaditou věží, kterou je vidět z mnoha míst. Původně zde stála soudní budova.

Odtud pokračujeme podél žluté cihlové budovy Velkého skladiště (Great Warehouse), kde dnes sídlí Námořní muzeum - National Maritime Museum. Původně zde byly uložené zásoby dřeva a koření než se nakládaly do lodí. Do budovy je vestavěná Stará brána (Old Gate), která kdysi byla jediným vstupem do pevnosti. Můžete si zde všimnout i znaku Holandské východoindické společnosti VOC (Verenigde Oostindindische Compagnie).
  
A to už jsme přišli na "soudní náměstí" Court Square, kde sídlí množství právnických kanceláří a soudní síně. Je tady shromážděno plno lidí. V soudních síních probíhají soudní líčení, které je možné přes otevřené dveře a okna sledovat z ulice, akorát nesmím nic fotit. Uprostřed náměstí roste obrovský banyán.
 
Ulicí Hospital street podél staré budovy bývalé nemocnice a policie, jsme se dostali k hradbám podél moře. Došli jsme až k baště Point Utrecht, kde se tyčí bílý maják viditelný z dálky a bývalý britský muniční sklad. Kolem se nachází dřevěné domy se sloupovými verandami.
 
Zaujala nás bílá mešita Meeran Jumma, která vypadá spíše jako kostel a to proto, že byla postavena na místě předchozí portugalské katedrály. V okolí mešity se rozkládá muslimská čtvrť.
  
Pokračujeme po hradbách kolem jednotlivých bašt a kocháme se pohledem na celou pevnost i na moře, které mě překvapuje svou čistotou na to, že je v podstatě ve městě. V jednom místě se dokonce místní borci koupou. Moře je opravdu průzračné s korály. Došli jsme k baště Flag Rock, ze které se připlouvajícím lodím signalizovalo nebezpečí. Na ni je dobře patrné, že mnohé kameny, ze kterých byly hradby a bašty postaveny jsou z mořských korálů.
  
Pod stromem vedle bašty vidíme sedět na zemi prvního zaklínače hadů. Jen co viděl sebemenší zájem z naší strany, odklopil na zemi víka dvou košíků, ze kterých se vztyčily dvě kobry. Ptal jsem se kolik že za předvedení hadů bude chtít peněz. Řekl, že to záleží na mně. Ok. Začal hrát na nějakou píšťalu a kobry se začaly natáčet podle zvuku hudby. K tomu tady měl jednu malou opici na řetězu, která pobíhala kolem a kobry reagovaly na její pohyb.
  
Stáli jsme v bezpečné vzdálenosti. Potom ještě z pytle vytáhl velkou krajtu, ale s tou jsme se fotit nechtěli, tak ji nechal plazit se po zemi. Pak si ji dal kolem krku. Dal jsem mu 200 rupií. Najednou řekl že to je málo, že chce 500 syčák jeden. Ale předtím, řekl, že to záleží na mně (ty fígly už znám), tak více nedostal. Nacpal kobry zpátky do košů, přiklopil víko a život šel dál.


U pojízdného "nanukáře" jsme si koupili vanilkový a čokoládové nanuky po 45 rupiích. Zaklínačů hadů jsme na hradbách potkali ještě několik. Nesli je v látkovém pytli na zádech, na ramen jim seděla opice a když viděli nějaké turisty, hned začali vybalovat svůj "krámek". Pokračujeme po hradbách podél moře s pěknými výhledy na město. Došli jsme k Tritonově baště, kde jsou patrné zbytky kolejnic, na kterých byla umístěna nejspíš děla. Tady se koupou místní kluci. Taky bychom nejraději v tom horku skočili do moře se zchladit.
 
Další baštou je Neptunova a Clippenbergská. Naproti stojí malá bílá buddhistická dagoba.
 
Následuje bašta Aeolus, kterou musíme ovšem obejít, je ohrazena a uvnitř ji hlídají vojáci. A to už jsme zpátky na hradbách, kde jsme začínali. Tady se nachází tři mohutné bašty Hvězdná, Měsíční a Sluneční, odkud se naskýtají výhledy na hezkou zátoku, kriketové hřiště a přístav. Prohlídku končíme u hodinové věže.
 
Chtěli jsme zajít na oběd do doporučované restaurace Pedlar´s Inn, údajně v pěkném prostředí a s výborným jídlem. Chvíli nám trvalo než jsme ji našli. Museli jsme se několikrát doptávat místních na cestu. Nachází se na ulici Pedlar Street, nedaleko Neptunovy bašty, takže jsme se zase pěkný kus prošli. Ale při naší smůle zrovna tam dal číšník ceduli, že otevřeno až 13:30 a bylo teprve 12 hodin. Přitom tam lidé seděli. Tak nevím. Až doma jsem se dočetl na jejich webovkách, že v pátky od 12 do 13:30 mají zavřeno kvůli odpoledním modlitbám. Nakoukli jsme i do jiných restaurací, ale je tady hodně předraženo. Je to prostě turistická lokalita. Dojedli jsme buchty ze včerejška a vyrazili na autobusové nádraží. Tady jsem se v tom mumraji doptali na bus do Unawatuny. Nasměrovali nás k tomu správnému. Byl to ten červený, nejpomalejší, ale už v něm seděli místní, tak snad brzo pojede. Pokud se teda rozjede, protože mi není jasné, jak v takovém stavu může být vůbec provozu schopný. Řidič tady má jen volant, řadící páku a pedály. Jinak je celý vybrakovaný.
 
Průvodčí už prodává lístky, cena je stejná 19 Rs. Naštěstí vyjíždíme asi za 8 minut. Je v něm děsné horko, ale ten kousek se to dá přežít. V každém autobuse je kromě řidiče průvodčí, který prodává lístky, nahání lidi do autobusu a zataháním za šňůru nataženou u stropu přes celý autobus rozezvučí zvonek, aby upozornil řidiče že má zastavit. Vysazuje nás u Sri Udaya Musical Centre, kde je odbočka do ulice Yaddehimulla, která vede do Unawatuny z druhé strany. Je to jinde než jsme nastupovali, ale i odsud jsme došli za chvíli k hotelu. Jdeme podél skály Rumassala. Prádlo už je konečně suché. Dal jsem si sprchu, uvařili jsme si čaje, ověřili na netu jestli nezměnili čas naše letu, což se občas stává. Všechno je naštěstí stejné. Napsal jsem deník a pak jsme se na chvíli natáhli. V tom horku se nám na pláž nechce. Vyrazili jsme až o půl třetí. Na stejné místo jako včera. Je dobré na koupání, nejsou tady vlny.
  
V pojízdné pekárně kupujeme dvě housky s párkem, dvě sladké housky a jeden toastový chleba, vše po 30 rupiích. S Martinem se jdeme projít po pláži ne směrem k pagodě, ale na druhou stranu. Vedle sebe se tady nachází několik potápěčských center, které nabízí jak kurzy potápění, tak samostatné ponory buď k vrakům lodí nebo jen tak za podmořským životem. Jedná se o potápěčská centra Sea Horse, Ocean Dive, Submarine Diving, 2 vedle sebe podobného jména Unawatune Diving Centre a Unawatuna Dive Centre. Jedni tvrdí, že jsou ti původní a druzí že fungují jen dva měsíce a hážou špínu jeden na druhého. Ceny jsou přibližně stejné, 25 eur za ponor, za dva ponory pak 50 eur s plnou výbavou (12 litrové láhve - 200 bar). V okolí Unawatuny je asi 16 potápěčských lokalit, některá jsou do vzdálenosti 10 minut lodí, vzdálenější vraky pak 30-45 minut. V jednom - Unawatuna Dive Centre - jsme se nakonec domluvili na zítra za 45 eur za 2 ponory vč. výstroje. Máme přijít na 9 hodin, odjezd bude v 9:30. První ponor bude na bezejmenném vraku označeným na mapě lokalit číslem 16 a druhý někde blíže na korálových útesech. Vypadá to, že mají celkem nové vybavení. Dohodli jsme se, že nám dá samostatnou loď a divemastra jen pro nás. Na zítra už má objednaných 6 lidí. Dneska jsem jen vyplnili souhlas. Je to PADI centrum s množstvím různých osvědčení, tak snad bude vše ok. Říkal, že viditelnost je momentálně mezi 12-15 metry a proudy nejsou téměř žádné. Necháme se překvapit co nám moře přichystá. Mám z toho trochu strach, protože jsem měl nedávno hodně silnou rýmu a s rýmou se potápět nesmí.
  
Vrátili jsme se k dece, zašli ještě dvakrát do moře a v 16:45 se vracíme na hotel. O půl šesté jsme vyrazili k bělostné dágobě čnící na kopci nad Unawatunskou zátokou. Nejsme jediní. Za západem slunce se sem den co den vydává množství lidí. Posadili jsme se na kameny jako mnozí další a kochali se výhledem na nekonečné mořské dálky a sledovali postupně se ztrácející sluníčko, které nakonec zapadlo v 18:10. Obloha hrála všemi barvami.
     
Když představení skončilo, zastavili jsme se cestou zpátky v restauraci Hot Rock Restaurant (www.hotrocktours.com), Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , tel.: (+94)779612398 přímo u moře, ale sedli jsme si pro jistotu do třetí řady, protože moře šplouchá až k první řadě stolů, přestože se restaurace nenachází na pláží ale na vyvýšené terase s výhledem na moře. Mají tady nízké ceny oproti jiným restauracím, a taky je tady hodně lidí. I když to není žádná honosná restaurace, spíš bych řekl taková jídelna. Za 320 rupií jsme si objednali pivo Lion, já jsem si vybral crispy chicken with chips za 560 Rs, tedy kuřecí maso nakrájené na kousky obalované a smažené. Martin si dal pizzu Hawai se sýrem, ananasem za 560 Rs a navíc slaninu za 90 Rs, ale v žádném případě se nedá srovnat s pizzou, kterou jsme měli včera z kamenné pece. Dneska mi přišla jako ze zmrazeného polotovaru, ale taky byla o polovinu levnější a i o polovinu menší. Martinův otec si dal krémovou cibulovou polévku za 320 Rs a jenom hranolky s kečupem za 330 Rs. Celkem jsme platili 2180 Rp. Kupodivu neúčtovali žádné taxy, tak jsme nechali dýško. Jídlo bylo dobré a bylo toho hodně.
 
Cestou na hotel jsme koupili jednu 1,5 litrovou vodu za 70 Rs. U hotelu opět poletují světlušky. V 8 hodin jsme zpátky na pokoji a docela utahaní po dnešním dni. Co mě trochu mrzí je, že nám nevyšlo navštívit lesní rezervaci Sinharaja (Sinharádža), která je také pod ochranou Unesco. Jedná se o původní a poslední nížinný tropický deštný prales na Šrí Lance, kde se dají podniknout různé treky v doprovodu místních průvodců, například doporučovaný je Palitha Rathnayaka, který je současně majitelem Sinharaja Rest guest house 500 metrů na sever od autobusového nádraží ve městě Deniyaya. Dopisoval jsem si s ním před cestou, mail Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , tel.: 0773419061. Za denní výlet vč. dopravy, průvodce, vstupu (v roce 2009 činilo vstupné 660 Rs) a oběda požaduje 3500 rupií na osobu, začátek je v 8 hodin ráno. Nejlepší dobou k návštěvě je srpen-září a leden-březen, tedy období relativního sucha. I Tak je třeba si dávat pozor na pijavice. Ale jinak tady můžete pozorovat množství rostlin, zajímavé stromy, hulmany rudolícé, makaky bandary a další a okoupat se ve vodopádu na přítoku řeky Gin Ganga. Už by nám na to nevyšel čas. Z Galle je to 82 km a za jeden den se to nedá stihnout na otočku. Autobusy z Galle do Akuressa jezdí každých 30 minut, cesta trvá 45 minut. Pak se musí přestoupit na bus do Deniyaye (každých 30 minut, 1:30 hod). Tak třeba někdy příště pokud ještě Šrí Lanku navštívím, tak mám rest.

Sobota 19.1.2013 - Unawatuna, Potápění, Dalawella

Probouzíme se před půl sedmou. Dneska jsme měli přes noc puštěný jen větrák a klimu vypnutou ať nemáme rýmu a jiné neduhy když se chceme jít potápět. Snídaně byla stejná jako včera, jen dneska nám dal každému dva kousky ananasu místo manga, když viděl že jsme ho včera nesnědli. A taky se ptal jestli chceme do čaje mléko, protože včera jsme ho nechali. Spořivý týpek. Vyměnili jsme si ručníky. Otec šel sám na pláž a my v 8:20 do potápěčského centra Unawatuna Dive Centre. Vstup je jak z pláže tak z hlavní silnice Matara Road. Neplést s potápěčským centrem Unawatuna Diving Centre, které je hned vedle. Hned se nám věnovali. Začali jsme si vybírat a zkoušet výstroj. Všechno vypadá relativně nové a funkční, automatiky. Zvolili jsme krátký neopren, boty do ploutví, vybrali závaží a BCD. Formuláře jsme vyplnili už včera. Jen chtěli vidět náš potápěčský průkaz.
 
Nakonec k nám přidali ještě jednoho Rusa, jmenoval se Ilya, který měl za buddyho divemastra a my s Martinem jsme se potápěli spolu. Měl vlastní výstroj i podvodní kameru, tak jsem se s ním na lodi domluvil, že mi video potom pošle na mail, jelikož noťas jsem s sebou neměl, abych si to hned stáhnul. Moc jsem tomu nevěřil, ale nechal mi svůj mail, tak jsem mu potom napsal a skutečně asi 14 dní po návratu mi slíbená videa přes úložnu poslal. Našim divemasterem byl Siringa, ten chlápek, co jsme se s ním včera domlouvali. Dohodli jsme lokality. Nejprve nejznámější vrak dřevěné lodi S.S. Rangoon, který leží na dně v hloubce 30-32 metrů. Druhý ponor pak bude na korálovém útesu. Všechno nám pomohli nachystat, nanosit na loď, udělali jsme krátký briefing a v 9:30 vyplouváme. Na lodi jsme 3 potápěči, divemaster a lodivod a pomocník v jedné osobě. K vraku plujeme asi 30 minut. V dálce vidíme město Galle, kde jsme byli včera. Na lodi jsme dostali každý balenou vodu. Při prvním ponoru sestupujeme podél lana až na dno do hloubky 26 metrů. Mám trochu problémy s vyrovnáváním tlaku v uších. Překvapila mě teplota vody u dna, která dosahovala ve 30 metrech 28°C a u hladiny 29 stupňů. Jedná se o poměrně rozpadlý vrak dřevěného britského plachetního parníku, původní délka údajně 60 metrů a váha 1800 tun, vyroben v Londýne údajně roku 1863. Kapitánem byl G.F. Henry, loď konala pravidelné plavby Suez-Calcutta. Ztroskotala z neznámých příčin, žádný podvodní útes v okolí není. Leží vzpřímeně na písčito-bahnitém dně naproti pevnosti v Galle. Přístup je pouze lodí. Bylo to poprvé co jsme se potápěli na vraku. Povaha dna a místy silné proudy mají za následek proměnlivou viditelnost - od 2 až k 20 metrům. Z vraku jsou trosky, ale za návštěvu určitě stojí. Informace o lodi i s fotkami najdete na webu. My měli viditelnost 10 metrů. Obeplouváme celý vrak, polorozpadlý, stožáry. Kolem barevné rybky, obrovský kanic, hejna korálových ryb, rejnok ležící na dně, perutýni. Často jsem se dle počítače blížil k dekompresnímu ponoru (zbývaly 4 minuty), protože jsme byli ve velké hloubce, takže jsem musel stoupat výše aby ponor nebyl dekompresním. Pod vodou jsme strávili 32 minut. Po ponoru mám zalehlé pravé ucho, měl jsem předtím rýmu, teče mi trochu krve z nosu. Při přesunu na další lokalitu jsme na hladině viděli pářící se 2 velké želvy druhu Olive ridley turtle (kareta zelenavá).
 
Při přestávce mezi ponory to na lodi houpe, bolí mě břicho, je mi trochu na zvracení, takže zvažuji jestli jít znovu pod vodu. Pomohli nám předělat láhve a výstroj.
Druhý ponor se uskutečnil na lokalitě Aluth Gala. Zanořili jsme se podél kotevního lana do hloubky 22 metrů a postupně jsme vystupovali nahoru (multilevel diving) podél skály. Lokalita Aluth Gala s hloubkou 20-25 m je vzdálena lodí 10 minut z Unawatunské pláže. Ve skutečnosti nejde o korálový útes, ale oderodované a polámané skalní desky, které tvoří velmi zajímavou lokalitu s množstvím tunelů a prolézaček. Korálů moc není, zato hejn ryb ano. Rozhodně stojí za návštěvu, byť jsou tady často proudy a proměnlivá viditelnost. My jsme měli viditelnost 15 metrů a maximální hloubka ponoru byla 22,3 metrů. Potkali jsme množství barevných korálových ryb, drobné nahožábré plži (nudibranch), stonefish (česky odranec), jedovatá ryba, která je dobře maskovaná, vypadá jako kámen a je těžké ji najít. Nesmí se na ni šlápnout. Dále perutýni, velká langusta ve škvíře s dlouhatánskými tykadly, mohla mít tak metr na délku, velká barakuda, čtverzubec, black-blotched porcupinefish, surgeonfish, longfin Bannerfish, triggerfish (ostenec), emperor angelfish (pomec císařský), butterflyfish (klipka). Po 40 minutách ponoru už mi byla zima, přitom voda měla 28 °C. Vynořil jsem se na hladinu po nedodržení celých 3 minut, ale nic mi počítač nesignalizoval. Divemaster mi naznačoval ať se znova zanořím na 3 minuty, ale nemohl jsem se znova potopit, dokud pro mě nepřišel a nestáhnul mě dolů do 6 metrů na 3 minuty. Prý jsem se měl vynořit úplně nad hladinu, vypustit žaket a znova se ponořit, pokud jsem jen metr pod hladinou tak to nejde. Na hladině jsem byl více než 5 minut a můj počítač už mi to počítal jako další tedy třetí ponor na 3 minuty s max. hloubkou 6,1 metrů. A jak jsme to pod vodou viděli my, si můžete prohlédnout na následujícím videu.



Ve 13:10 se vracíme na bázi. Dopisujeme potápěčský deník a info o ponoru. Všechno si opět sami uklidili. Ne jako v Evropě, viz. řecký ostrov Zakynthos, kde to stojí mnohem více peněz a ještě si člověk všechno chystá a tahá sám. Platíme za ponory v rupiích ať se jich zbavíme, 45 eur = 8000 Rs. Požádali nás ať jim napíšeme hodnocení na Trip Advisor. Že konkurenční sousední potápěčské centrum jim dává schválně samé špatné recenze. Martin dal divemasterovi ještě 500 rupií jako bonus. Po 14 hodině se vracíme na pokoj. Chvíli odpočíváme a ve 3 jdeme na oběd. Skončili jsme o pět v Hot Rock Restaurant. Dal jsem si smaženou rýži s kuřecím masem za 350 rupií, otec smažené nudle s kuřecím masem taky za 350 a Martin zase pizzu Hawai se šunkou navíc za 650 Rs a jedno velké pivo Lion za 320 Rs na 3 díly. Po obědě jdeme na "naš" místo k moři a před 17 hodinou odcházíme z pláže. Za 170 rupií jsme koupili 5 litrovou vodu. Jen pro srovnání 1,5 litru stojí 70 Rs.
Když jsme se osprchovali, vypravili jsme se do vedlejší vesnice Dalawella, kde se vyskytují rybáři na kůlech, rarita, se kterou se setkáte pouze na Šrí Lance. Za tuk tuk chtějí 200-150 Rs, přitom to jsou asi jen 2 kilometry. Nakonec jedema autobusem za 20 rupií všichni tři (7 Rs osoba). Pláž je tady celkem pěkná, ale užší než v Unawatuně, také vlny jsou tady větší. Pláž je lemovaná palmami. U břehu jsou v moři odhalené kameny a korály. Kůly v moři se sice tyčí, ale rybáři nikde. Je před západem slunce, kdy už tady obyčejně bývají. Případně brzy ráno, ale nic. Nedočkali jsme se. Dřevěné kůly jsou zapíchnuté v moři blízko břehu a nahoře mají příčnou tyčku, na které rybáři posedávají a chytají malé ryby na bambusové udice. Stali se tak jedním ze symbolů ostrova.
   
Velká koncentrace těchto rybářů je také v 10 km vzdálené Ahangamě, tak zvažuji, jestli tam zítra ráno nezajet. Když jsme jeli busem z Mirissy, tak jsme jich několik zahlédli v pravé poledne. V moři a na pláži je hodně šrí lančanů, kteří na víkendy vyráží na piknik. Ženy se koupou v moři převážně v oblečení. Lidé z vnitrozemí většinou neumí plavat tak chodí ve vodě jen po kolena. Je tady mnohem menší výběr restaurací než v Unawatuně a ceny jsou hodně vysoké. Takže jsme večeři nechali na Unawatunu. Pokochali jsme se západem slunce a vrátili se busem zpátky do Unawatuny.
   
Některé autobusy nám vůbec nezastavili, jen profičeli kolem nás i když jsme na ně mávali a to jsme stáli přímo na zastávce. Jiní zastavili mimo zastávku a potom už ne. Nakonec se nám podařilo jeden chytit. Otec dal průvodčímu 30 rupií a samozřejmě, že mu těch 10 rupií nevrátil. Ne že by šlo o korunu šedesát, ale jde o princip. To jsem je chváli, že nás nikde nenatáhli, jak se to u cizinců často stává. Protože bývají neznalí místních cen, tak se jich domorodci snaží natáhnout. Na večeři jsme šli do restaurace Tartaruga hotel & restaurant přímo na pláži. Chtěli jsme si dát čerstvé mořské plody a ryby. Nabízeli je čtyři restaurace vedle sebe. Všemožné ryby a mořské potvory mají vyložené na ledu, jen si stačí vybrat.
  
Ceny se trochu liší. Tady nabízí jumbo krevety, 2 kusy za 2000 Rs, normální krevety 500 gramů (20-22 ks) za 2000 Rs, tzn. 100 gramů za 400 rupií, ryby chňapaly bílé i rudé (white and red snapper) za 300 Rs 100 gramů, kalamáry, humry a další ryby. K tomu je zdarma hromada míchaného zeleninového salátu a pečený brambor v alobalu se smetanou. Všechno připravují jako BBQ na grilu a ryby pečou v alobalu.

My jsme si s Martinem dali na půl ty krevety BBQ 500 gr za 2000 rupií, 2 piva Lion lager po 280 Rs. Zkusil jsem také jedno ginger beer za 100 rupií. Myslel jsem si že je to pivo s příchutí zázvoru a přitom je to zázvorová limonáda. Otec si dal rybu, bílého snappera 500 gr za 1500 Rs i když si myslím, že toho co jsme si vybrali a vážili nám ho před našima očima, že měl kolem 300 gramů. Navážené věci dle výběru a čísla stolu dají do plechové nádoby a odnesou do lednice a potom postupně podle stolů připravují. Akorát si číšník hned poznačí číslo stolu a druh, množství a cenu jídla. Stoly mají přímo na písku na pláži, kde jsou přes den lehátka. Na stolech hoří svíčky, na pláži jsou do písku zapíchnuté hořící louče. Romantika.

Na stůl nám přinesli citronovou vodu na mytí rukou. Je tady i připojení na wifi (heslo 0123456789). Jak krevety, tak ryba byly výborné. Všechny stoly byly během chvilky plné. Vedle je postavené velké DJ pódium a zrovna dnes začíná velká techno party I love UNA na celý víkend, která se koná každý rok. Koná se přímo na pláži, je to oplocené a vstup je na lístky. Hudbu naštěstí zatím ztišili, tak jsem se stihli v klidu navečeřet. Nevím v kolik hodin to začalo, každopádně to hrálo a dunělo celou noc, každou hodinu jsem slyšel výstřel z děla. Pokračovalo to celou neděli. Bydlíme kousek odtud, takže to taky slyšíme, ale naštěstí ne tolik, jako kdybychom bydleli hned vedle. To bychom se asi zbláznili. V restauraci UBR (Unawatuna Beach Resort), dnes také připravují ryby a mořské plody. Mají větší výběr včetně barevné papouščí ryby, malé tuňáky v celku (baby tuna), jumbo krevety za 440 Rs 100 gramů, normální krevety medium 100 gr za 300 rupií.
   
V jiné restauaraci nabízeli 12 kusu krevet s hranolkama a salátem za 1200 rupií. V UBR v Baracuda restaurant si ještě v 9 hodin dává Martin s otcem každý jedno čepované pivo Lion za 220 rupií. Pivní sklenice - keg mají cca 2,5 dcl. Kromě toho si dali ještě panáka srí lanského araku, Old arrack za 230 Rs. Před 10 hodinou se vracíme na pokoj a pokusíme se usnout.

Neděle 20.1.2013 - Unawatuna, Galle, Přesun na letiště do Colomba

Budíme se v 7 hodin. Já jsem hudbu v noci nijak zvlášť nevnímal a neslyšel. Snídaně byla stejná jako předešlé dny. Martin s otcem šli ještě naposledy k moři, já jsem si v klidu sbalil věci. Ještě že některé mi k sobě nabalil martin, jinak nevím kam bych to všechno dal. Potom jsem si sednul venku na zahradě. Dopsal jsem deník, dočetl časopis Koktejl, který mi vystačil na celou dobu pobytu. Kluci se vrátili o půl jedenácté z pláže. Check-out je v 11. Bágly jsme si odložili do kanceláře majitele a šli jsme na oběd do UBR. Přišli jsme v 11 a číšník se nám omlouvá, že snídaně už skončily. Vysvětlili jsme mu, že jsme přišli už na oběd. Tak to vůbec nechápal. Dal jsem si tu dobrou pizzu, Spicy chilli Toscana, ale bez čili, jen se šunkou, mozzarellou, oreganem, rajčaty a olivami, střední velikost za 750 Rs a k tomu navíc za 200 rupií ančovičky. K pití jsem si vybral míchaný nápoj Dazzling Beauty za 500 rupií, který sestával z 50 arrack - passion cordial (ovocná šťáva), limetkový džus, kokosový krém a sirup Grenadina. Martin si objednal pizzu 4 sýrů, velkou za 1100 rupií s parmezánem, mozzarellou, čedarem, Fetou, česnekem, oreganem, bazalkou a navíc za 200 Rs slaninu a pivo Lion lager za 380 Rs. Ta moje střední pizza byla stejně velká jako ta jeho velká.
  
Otec si dal boloňské špagety za 600 rupií a čerstvý pomerančový džus za 500 rupií. Martin tady využil připojení na wifi, protože u nás na hotelu poprvé nebylo k dispozici. Heslo je wifi ubr. Cestou z oběda jsme si dohodli "taxi" do Galle, minibus co vozí turisty. Asi měl zrovna volno, tak si přivydělal 600 rupek. Tuk-tukáři chtějí 200 rupií, potřebovali bychom minimálně dva ě stěmi bágly a nebylo by to tak pohodlné. Autobusem bychom sice mohli jet každý za 20, ale bůhví jak by to dopadlo. Nabízel nám i odvoz až na letiště do Colomba za 90 dolarů. Vysadil nás u vlakového nádraží v Galle. Koupili jsme si lístky do 2. třídy za 180 rupií na osobu na vlak v 16:50, který jezdí jen soboty a neděle, nějaký express do zastávky Colombo Fort. Ale můžeme jet kterýmkoliv jiným vlakem, cena je stejná. Hned nás to mohlo trknout, že když můžeme jet kterýmkoliv vlakem, tak že asi místo k sezení jisté není. Jízdní řády a spojení vč. ceny si můžete vyhledat tady. Bágly jsme si dali do úschovny na nádraží za 50 rupií kus, dává nám na to potvrzení, jako bychom tak uschovávali bůhví co.
Vyrazili jsme se projít po městě po obchodech. Tentokrát jsme se zaměřili na část Nové město na straně nádraží. Je tady spousta stánků s ovocem a zeleninou, rybama, které prodávají jen tak v tom horku vyložené na pultech.
      
Otec s Martinem ještě chtěli koupit ty kešu oříšky. Ceny se dost liší. 350, 200 rupií. Nakonec sehnali 100 gramů za 180 rupií. Každý koupili půl kila. Prošli jsme zeleninovým trhem, kde měli všichni prodejci své zboží rozložené na zemi.
    
Jednotlivé uličky se specializují na určitý druh zboží. V jedné vidíme samé pytle s různými druhy rýže. Ve druhé uličce jsou zase obchůdky se sušenými rybami nebo kořením. Koupil jsem 2x100 gr koření turmerik, neboli kurkumy po 50 rupiích. V obchodě s alkoholem jsme koupili dvě piva v plechovce Lion Lager po 160 rupiích na osvěžení a otec s Martinem koupili každý jednu láhev Old Reserved Arrack 375 ml za 575 Rs. V supermarketu Cargills ještě kupuji 2 balíčky celé skořice 50 gr po 125 Rs a dvoje koření Chicken curry mix 50 gr za 90 rupií. Potřeboval jsem jít na WC, tak mě do jednoho nasměrovali,které je přímo v potravinách, ale přišlo mi to, jako by to bylo WC pro zaměstnance. Venku v jednom bufetu jsme koupili 2 vaječné parraty po 40 rupiích a 6 hopperů bez náplně po 10 rupiích a v pekárně 3 muffiny za 75 Rs ať máme něco k jídlu do vlaku.
Jdeme zpátky na nádraží. Předtím jede ještě jeden vlak v 15:30, ale měl 12 minut zpoždění. Byl v něm i jeden uzavřený klimatizovaný vagon označený jako luxury. Šel jsem se rychle zeptat do pokladny, zda bychom mohli jet i tímto vlakem a tímto vagonem, ale cena je prý 990 rupií. Ostatní vagony mají okna stále otevřená. Při vstupu na nástupiště se ukazují lístky a při odchodu z nástupiště se lístky odevzdávají. Takže probíhá v podstatě dvojí kontrola.
 
Náš vlak má podle informací lidí na nádraží vyjíždět z Galle a tudíž by měl být prázdný a měli bychom mít šanci si sednout. Postavili jsme se tak, jako stál minulý vlak, abychom byli první u dveří do vagonu 2. třídy. Ovšem nestalo se tak. Jakmile se ve stanici objevil vlak, všichni popadli svá zavazadla a vzali nástupiště útokem. Začal boj o místa. Souprava čítala 5 vagonů a přijela evidentně plně obsazena. Kam se vejdeme my? Jakmile vlak dobrzdil, začali se cestující cpát dovnitř. Ti kteří přijeli se snažili cpát z vlaku ven. Nacpali jsme se do vagonu 2. třídy, kde jsme měli zakoupené lístky, ale všechna místa k sezení byla beznadějně plná a spousta lidí už stála. Nezbývalo nám než postavit bágly na zem a stát taky. Je to tady jako v tramvaji. Ze stropu visí spousta madel k držení. Dveře se nezavírají ani za jízdy a ani zavřít nejdou. Jsou zaháčené, aby je řidič nemusel neustále otvírat a navíc vlakem pěkně profukuje. Někteří místní sedí na schodech s nohama vystrčenýma ven.
  
Mylně jsme se domnívali, že ve 2. třídě nebude tolik lidí a že se tady normálně sedí, resp. že každý cestující sedí. Omyl. Kdo dřív příjde, ten dřív sedí. Viditelný rozdíl mezi 2. a 3. třídou ve vlaku nebyl. Ve 2. třídě jsou na stropě větráky a to je asi veškerý rozdíl mezi oběmi třídami. Ve 3. třídě snad jen potkáte převážená domácí zvířata. A také rozdíl v ceně oproti 3. třídě je pouze 80 rupií. Kdyby byl cenový rozdíl větší, už by tady asi bylo volněji. Jelikož měl vlak lokomotivu na obou stranách, tak do Galle lidé seděli ve směru jízdy a potom už celou dobu proti směru. Takže si nelze vybrat, ani kterým směrem chce člověk sedět. Místní pořád pendlují vlakem sem a tam. Občas vlakem projde prodavač s nějakými křupkami. Většinou je pouze jedna kolej a vlaky se na některých zastávkách vyhýbají. Kupodivu jsme vyjeli přesně v 16:50. Lemujeme pobřeží a je během cesty i výhled na moře a západ slunce. Jedna Japonka fotí tak zběsile, že div nevypadla z vlaku. Zastávek vlak moc neměl, asi proto ten název express. Jeli s námi ve vagónu jedni starší manželé, Němci. Nakonec jsem si snimi sedl na zem, stejně se budu do letadla převlékat. Byli jsme z toho celkem v šoku.

Průvodčí zkontroloval lístky. Ve vlaku fičí a hlavně u těch otevřených dveří, kde stojíme my. Okna jsou samozřejmě taky všechna otevřená. Nasazujeme si sluneční brýle. Podél trati bydlí lidé. Ptal jsem se ve vlaku jednoho chlápka, jak se potom dostat nejlépe na letiště. Říkal mi autobus č. 187. V 18:50, kupodivu na čas což tady asi nebývá tak časté vystupujeme na vlakovém nádraží Colombo Fort. Při východu z nástupiště nám odebírají jízdenky. Možná je znova používají. Jsou to takové ty malé hnědé z tvrdého kartonu, jako byly kdysi i u nás. Před nádražím se na nás samozřejmě vrhají tuk tukáři a taxikáři a nabízí nám odvoz na letiště za 2500 rupií. Ale máme v plánu jet autobusem. Ptáme se jedné paní, kterým autobusem a taky odpovídá 187, takže to tak asi bude když se už dva shodli. Musíme nadchodem přejít na druhou stranu silnice. Tam stojí plno autobusů č. 138 a za nimi i 187. Jízda vlakem byla proti jízdě autobusem její slabý odvar. Slovíčko airport jsme za celou dobu jízdy slyšeli z úst naháněče a průvodčího asi milionkrát. Řidič zapoměl sundat ruku z klaksonu. To bylo fakt příšerné. Jediné štěstí bylo, že jsme seděli, protože cesta na letiště trvala hodinu a 20 minut. Jediné srílanské mezinárodní letiště Bandaranayake International Airport je u Katunayake, 30 kilometrů severně od Colomba a 10 km od Negomba. Autobus byl plný. Lidí naskakují a vyskakují pomalu za jízdy. Už mě z té jízdy a neustálého troubení bolí hlava. Jedna šikmooká s obřím lodním kufrem se neustále nervózně dívá na hodinky. Asi spěchá na letadlo. My máme času dost. Všechny místní průvodčí zkasíroval a po nás a po té šikmoočce pořád nic nechtěl. Nás zkasíroval až při vystupování. Chtěl 100 rupií za osobu + 100 rupií za jeden bágl, který zabíral místo k sezení. Šikmoočku s loďákem taky zkásnul o 200 rupií. Hádala se s ním, že spěchá na letadlo a že jízda trvala dlouho. Nevím jak to nakonec skončilo. Od místa, kde nás vysadil to bylo k letišti necelý 1 km. Stály tam i tuk tuky, ale došli jsme to pěšky.
Na letišti se konečně po tom úmorném cestování dáváme trochu dokupy. Na řadu přišly vlhčené ubrousky, převléct se, přebalit věci a zabalit bágly do stahovací fólie, kterou jsem vezl namotanou z domu. Koupili jsem 1,5 litrovou vodu s letištní přirážkou za 200 rupií. Na láhvi byla cena 70 Rs. Snědli jsme nějaké pečivo. Ženská na informacích mi říkala, že letištní odletová taxa 1500 rupií se kterou jsem počítali se prý už neplatí, tak peníze, které jsme měli odložené plus zbytek jsme vyměnili zpátky na eura. Za 2595 rupií jsem dostal 15 eur (kurz 173,02) + 200 rupií byl poplatek. Měl jsem 3000 rupií, takže mi ještě 205 vrátila. V letištní hale je pár obchůdků, toalety, bufet, restaurace, několik směnáren a pár míst k sezení. Za první kontrolu se ještě může jít s vodou, ale do letadla už ne. Za vstup na letiště pro ty, co nikam neletí se platí 300 rupií. Prošel jsem obchůdky a v jednom koupil 10 balíčků instantních prášků proti nachlazení za 120 Rs. Na tabuli svítí, že je možný check-in. Je tady dlouhá fronta a šílený chaos. Potom přidali nějaké přepážky pro ekonomickou třídu, kde je nejvíce cestujících, ale stejně to šlo hrozně pomalu. Nedávali ani visačky na příruční zavazadla. Potom procházíme imigrační kontrolou. Místní ještě musí vyplňovat departure card. Přesunuli jsme se do další části letiště kde jsou free shopy a restaurace, ale nic levného. Nemám za co utratit posledních 89 rupií. Nakonec jsem je hodil do nějaké charitativní pokladničky. Zdrama jsou tady k dispozici počítače s internetem.

Pondělí 21.1.2013 - Let přes Dubaj do ČR

Už je otevřená i brána 8-9, odkud odlétáme. Procházíme osobní kontrolou, všichni se museli zout, kontrola pasů a palubních lístků. Do letadla začali pouštět teprve ve 2:35 a odlet je 2:55. Letíme opět se společností Emirates, přímý let č. EK 349 do Dubaje, tentokrát bez mezipřistání na Maledivách. V letadle už seděli cestující co přiletěli z Malé na Maledivách a přednostně odbavení. Máme sedadla u okna 38 K, H, J.

Z Colomba do Dubaje nás podle LCD obrazovky čeká 3291 km, plánovaná doba letu je 4:11 hodin. Nyní je v Dubaji 01:30, je tam totiž časový posun -1,5 hodiny. Letíme Boeingem 777-300ER. Posádka letadla je směsice různých národností, takže mají různé jazykové dovednosti pro maximální služby cestujícím. Vedle nás v řadě sedí 4 uřvané děti. Ze země se odlepujeme až ve 3:15. K dispozici je zase deka,polštář a sluchátka k vlastním LCD obrazovkám. Opět jsem si řekl o ponožky. Po startu letušky nosí horké ručníky a menu.

Akorát jsem usínal a ve 4:30 přinesli snídani a bylo po spánku. Pomerančový džus, čerstvé sezónní ovoce - ananas, papája, meloun, sýrová vaječná omeleta s bramborami, houbami a rajčaty, která nebyla nic moc, nebo kokosové roti s kuřecím kari, houska, máslo, marmeláda, mazací sýr nám dobře známá Veselá kráva, bebe oplatky, zákusek, čaj a káva.

Současně nosili pití, dal jsem si whisky Johny Walker. Přelétáme jižní výběžek Indie - Thiruvananthapuram. Letíme rychlostí 911 km v hodině a venku je -40°C. V letadle je díky klimatizace o něco více. Po jídle jsem naštěstí zabalený do deky a za zvuku puštěné hudby do sluchátek usnul.Probudil jsem se nějakých 400 km před cílem. Začali nám už brát deky a sluchátka.
V 6:06 místního času přistáváme v Dubaji na Dubai International Airport, Terminal 3. Procházíme tranzitní zónou, kontrolují nám zavazadla i nás (tentokrát bez zouvání bot). Potom už další kontrola není. Na poukázku na jídlo, která nám zůstala z minula jsme si v Mc Donaldu dali Big Mac s hranolkama a Colu. Prošli jsme pár Duty Free shopů, ale nic levného to tady není. Martin kupuje dvě flašky a otec dvě kávy. I když nárok na poukázky na jídlo je pouze při čekání nad 4 hodiny, zkusil jsem zajít k tranzitní přepážce a světe div se, úředník palubní lístky ani nezkoumal, dal razítko vydáno, vydal voucher a šel jsem. Martin taky prošel bez problémů protože úředník zrovna telefonoval a nesoustředil se. Otci dal sice taky razítko vydáno, ale potom nějak porovnával časy, napsal mu tam bránu C22 a poukázku mu nedal. Jeden jsme ještě rychle použili v restauraci Cosy, kde je na výběr ze tří druhů pizzy, nějakých salátů a sendvičů a k tomu nápoj. Dali jsme si sýrovou a Sprite. Připravují to čerstvé v peci na oheň, říkal čekání 5-10 minut. Máme docela naspěch. Za hodinu nám to letí a ještě musíme dojít ke gatu. Dostali jsme takovou "klíčenku" s číslem 23 a když byla pizza hotova, tak to začalo najednou blikat a pípat jako budík. Dobrá blbost. Shltli jsme to, Sprite vzali do ruky a svižným krokem s využitím pojízdných pásů jsme se přesunuli k bráně C22. Druhý voucher jsme si nechali na někdy příště, protože jsme dost najezení. Zkontrolovali nám už jen palubní lístky a pasy a zrovna začali pouštět do letadla i cestující ekonomické třídy, tak jsme byli první. Máme řadu 29, za křídlem u okna.

Do letadla vstupujeme přes pojízdné rameno, stejně jako při příletu z Colomba, takže nemusíme absolvovat zdlouhavou okružní jízdu autobusem po letišti jako při cestě na Šrí Lanku. Do Prahy nás čeká let č. EK 139 s Emirates, letadlo Boeing 777-200.

Ještě před startem roznesli opět horké ručníky a menu, které se tentokrát během následujícího letu skládá ze snídaně a potom oběda.

Nevím kam to všechno dáme. Kdybychom to věděli, tak bychom si ani tu pizzu už nedávali. Při startu máme zase zpoždění. Místo v 9:05 se vznášíme až v 9:35. Stojíme v řadě a čekáme, přitom mají 2 dráhy.
  
Do Prahy je to 4445 km a předpokládaná doba letu 6 hodin. Asi po hodině letu nosí pití - whisky, džus a snídani. Opět je čerstvé ovoce (ananas, hrozno, jabko, 2 druhy melounů), čaj/káva, čerstvý teplý croissant, máslo, nutela, houska, pomerančový balený džus, keksy a výběr ze dvou jídel. Buď tradiční arabské ranní mezze nebo uzený krůtí salám, šunka, sýr Gouda, zeleninový salát, rajče. Mám ještě salámy od Martina a jsem už fakt přežraný a to nás čeká ještě oběd.

Podařilo se mi čajem polít kalhoty Martinovu otci. Naštěstí už jedeme domů. Stolečky jsou na tolik jídla, mističek, kelímků a všeho co dávají prostě malé. Poslouchám hudbu. Přelétáme Kuwait, v Iránu řeku Tigris, Irák s Baghdádem, města Kirkuk, Erbil, Mosul (snad nás nesestřelí) a nádherné zasněžené hory v Turecku a města Diyarbakir, Malatya.
 
Do Prahy zbývají 3 hodiny. Otec s Martinem si dali plechovkové pivo Budweiser. Na letech s Emirates se mi líbí, že pití a to jak nealko tak alkoholické je k dispozici po celou dobu letu, ne jenom k jídlu. Stačí si jen říct. Jinak během letu roznáší vody a džusy v určitých intervalech a potom je vedle toalety "automat" kde si můžete vodu čepovat kdykoliv se Vám zachce, ovšem jen do malých kalíšků. Přelétáme Černé moře. Ve 13:10, dvě hodiny před přistáním v Praze nás čeká oběd. Zkusil jsem jejich francouzské červené víno Gonnet - La Mado Rasteau 2011, Rhônet Selection. Je v lahvích po 0,2 dcl. Bylo výborné. Jako předkrm podávají tuňákový salát s kukuřicí a olivami. Potom je na tácku houska, máslo, malá čokoládka z produkce Emirátů, voda, čaj nebo káva. Čaj podávají kvalitní Dilmah. Z hlavních jídel jsem si vybral lehce pálivé kari ze skopového masa s rýží, mrkví a fazolkami. Dezert bylo něco jako banánový muffin v nějaké ovocné pěně. A potom tady ještě byla krabice s krekry a s mazacím sýrem, které jsem sbalil s sebou.

Tím, že byly ta dvě jídla tak cesta relativně rychle utekla. První let jsem prospal a projedl. V letadle s námi letí moderátor Saša Hemala s manželkou. Asi byl na dovolené v Dubaji. Přelétáme nad Rumunskem (město Cluj-Napoca neboli Kluž), Maďarskem, Brnem. V Praze přistáváme ve 12:25 našeho času. Z mlhy, kdy nebylo nic vidět rovnou do mlhy a sněhu. Ranvej jsem viděl až 3 metry nad zemí. Venku je hnusných -5°C. Mamka mi psala SMS, že kvůli náledí nepřistávaly ani neodlétaly letadla v Praze, Frankfurtu, Paříži a Londýně. Měli jsme štěstí, že jsme přistáli. Na batohy jsme ani dlouho nečekali. Vytáhli jsme bundy, protože venku je pěkná kosa. Jdeme do kiosku Student Agency. Její zaměstnankyně byla naprosto neschopná. Jako by tady byla první den. První vlak Regio Jet do Ostravy jede ve 14:05, ale autobus až 13:35 a na vlakové nádraží jede 45 minut, což bychom ten vlak nestihli a lístky by nám propadly. Rozhodli jsme se jet na Hlavní nádraží a tam zjistit co pojede. Za 60 korun si kupujeme lístek jen na autobus Airport express. Leo Express jede až v 16:05, takže nakonec jedeme stejně Regio Jetem ale až v 15:12. Na lístky jsme dostali zase slevu 5% (při nákupu 3 jízdenek). V prodejně mají salónek pro své cestující. Pokud máte koupenou jízdenku, zdarma Vám tady uvaří presso, latte, cappuccino, je tady zdarma čtení, wifi a počítače s internetem. Prošel jsem všechny maily, bylo jich přes 500, z toho většina spamy a nedůležité maily, které jsem vymazal. Za celou dovolenou jsem nebyl na emailu. Vlak jede přesně. Jsme docela unavení. Přečetli jsme časopisy, noviny, dali si pití, pivo, snědli krekry z letadla a v Ostravě jsme po půl 7. Naštěstí jede za chvíli tramvaj tak jsme brzo doma. Dovolená skončila a přesto, že jsme Šrí Lanku neměli v plánu našich cest, tak stála za to a můžu jen doporučit.